Tentokrát však musím reagovat, protože článek „Česku selhala kontrola, EU hrozí zastavením dotací“ mi přisuzuje odpovědnost za údajnou nefunkčnost systému čerpání prostředků z EU. Podívejme se blíže na nesmyslnost autorovy argumentace.

Hlavním problémem článku je zásadní neznalost rozdílu mezi interním auditem a kontrolou čerpání prostředků z fondů EU. Redaktor začíná tvrzením, že „Česko slíbilo zavést nezávislý vnitřní audit v roce 2004, když podepisovalo přístupové smlouvy do Unie“ a pokračuje myšlenkou, že nezávislost auditu se nemůže obejít bez existence tzv. auditního výboru, neboť „pouze auditoři chránění tímto výborem mohou podle evropských zkušeností účinně kontrolovat, jak ministerstvo utrácí své peníze včetně těch, které dostalo z Bruselu.“ To vše ve světle hlavního sdělení, že čeští politici v této věci ignorují konkrétní dlouhodobé výhrady Evropské komise a „nesplnili slib“. To je první velmi zavádějící úvaha.

Kontrolní systém v České republice byl totiž nastaven již v rámci negociačních jednání v roce 2001, a to zákonem o finanční kontrole ve veřejné správě a posílen novelou tohoto zákona z roku 2003. Po vstupu do EU v roce 2004 již s námi o nastavení finanční kontroly a interního auditu Komise nejednala a ani jej nezpochybňovala. Není tedy pravdou, že by „čeští politici ignorovali připomínky komise, jak kontrolu zlepšit.“. Nastavení kontroly v ČR, plně odpovídající mezinárodnímu rámci profesní praxe interního auditu, skutečně nezahrnuje auditní výbory. Výbory pro audit nemají žádnou výkonnou funkci. Mohou podávat stanoviska nebo doporučení, ta ale nemají právní dopad. Nepředstavují žádnou ochranu auditorů, nýbrž poradní orgán vedení. Zřejmě proto se o nich nezmiňuje ani mezinárodní rámec, ani nás k jejich zřízení komise nikdy oficiálně nevyzvala. Rovněž mi není známo, že by se za vznik těchto výborů zasazovala předsedkyně legislativní rady vlády Karolína Peake.

V dalších odstavcích se zpochybňuje role Ministerstva financí, coby garanta nezávislosti postavení interního auditu v České republice. Zavedenou praxi, kdy ministři jednotlivých rezortů jsou povinni projednat jmenování či odvolání jim podřízeného vedoucího útvaru interního auditu s ministrem financí, autor komentuje slovy, že „i tento zdržovací předpis ministři ignorují...“. To se snaží doložit příkladem, kdy „…v červenci 2007 odvolal tehdejší ministr práce a sociálních věcí… vedoucí svého auditu Marii Bílkovou a Kalouska o tom neinformoval“…a završuje, že „ministr financí proto pověřil své úředníky, ať změní zákon se zbytečnou klauzulí o povinnosti informovat.“ Jde o další fikci.

K žádné formální „zdržovací“ praxi pochopitelně nedochází. Všechna jmenování a odvolání auditorů se mnou byla v souladu se zákonem projednána. Omylem je i příklad z MPSV z roku 2007. Dokonce ani žádná novela, která by upouštěla od povinnosti ministrů ostatních rezortů projednávat se mnou změnu vedoucích auditorů, nebyla nikdy navržena, natož vypracována.

Zásadně odmítám také nařčení vyslovená v souvislosti s dopisem evropského komisaře Johanese Hahna. Zmíněné připomínky v žádném případě nesouvisí s postavením interního auditu v ČR a rovněž v žádném případě postavení útvarů interního auditu v ČR nesouvisí s čerpáním finančních prostředků ze strukturálních fondů EU. Na to byl autor před napsáním článku pracovníky oddělení Komunikace Ministerstva financí výslovně upozorněn, ale tuto skutečnost ignoroval. Připomínky komisaře se vztahují k nastavení řídících a kontrolních systémů u jednotlivých operačních programů, které, jak bych chtěl připomenout, bylo na počátku programového období ověřeno nezávislou externí auditorskou firmou a jejich popis byl schválen Komisí. Ministerstvo financí přesto již příslušné kroky k posílení nezávislosti pověřených auditních subjektů přijalo.

Buďme opatrní při posuzování funkčnosti systému čerpání z evropských fondů. Zveřejňování nepravdivých a zavádějících informací na toto téma může poškodit Českou republiku.

Miroslav Kalousek, ministr financí