Nejmenovaní evropští politici údajně očekávají, že "zmoudříme". "Srozumitelnost" a "moudrost" se v očích eurofederalistů zřejmě rovnají okamžitému souhlasu s jakýmkoli dokumentem, který je nám nabídnut k podpisu. Mít vlastní názor je vždy špatné. "Potížistou" je ten, kdo bez rozmyslu nepodepíše jakýkoli návrh. Když bez řečí podepíšeme cokoli, i když máme pět minut na přečtení, staneme se pravděpodobně čitelnými a spolehlivými. V této pseudodiskusi se bohužel vytrácí obsah, o co v dohodě jde. Jejím přijetím se Česká republika vzdá práva svobodně hlasovat v mnoha rozpočtových oblastech. Budeme dokonce povinni podávat žaloby na ostatní státy, pokud je nebudou dodržovat. Smlouva opakuje skoro totéž, co nedávno zpřísněný Pakt stability a růstu, jen v mnohem slabší podobě. Namísto toho, aby se Evropa konečně zabývala podporou konkurenceschopnosti a růstu, zastavila se u debaty o rozpočtové disciplíně.
 
Vzhledem k malému skutečnému efektu smlouvy je podle mého názoru rezignace na část naší suverenity zbytečná. O tom bychom měli vést seriózní diskusi. Státy platí příliš vysokou cenu za příliš nízký výnos. Jediná podstatná změna, kterou pakt přináší, je povinnost přijetí dluhové brzdy. Tady lze namítnout, že naše vláda chce zavést totéž, tak by to měla přece podpořit. Ovšem otázka je, jestli každou prioritu vlády musíme chtít hned zakotvit na úrovni EU. I pokud budeme chtít doma snižovat přímé daně, nebudeme proto současně podporovat povinné snižování přímých daní v celé Unii. Rozdělení pravomocí mezi EU a státy podle principu subsidiarity musí být respektováno bez ohledu na to, co se nám zrovna hodí.
 
Je pozoruhodné, že to opticky vypadá, že největšími zastánci evropské "finanční ústavy" a v podstatě vyrovnaných rozpočtů jsou dnes u nás sociální demokraté. I odboráři, kteří ještě pár dnů před summitem vyzývali vládu, aby k novému paktu nepřistupovala, nebude-li obsahovat i sociální prvek, změnili názor bez ohledu na negativní pozici statních odborových organizací v Evropě.
 
Když chceme něco udělat sami na základě naší vůle, jsou proti. Když nám úplně totéž má nařídit Unie, nadšeně nebo účelově to chválí. ČSSD zřejmě chápe, že bez šetření to ani ona nezvládne, a počítá praveděpodobně s tím, že odpovědnost za nepopulární kroky přenese na požadavky Unie. Svůj proevropský entuziasmus by měla prokázat podporou úspor a reforem už nyní, jinak se jedná z jejího pohledu jen o prázdné politické deklarace. Jsem přesvědčený, že plná odpovědnost za rozpočet má náležet státu, pokud má vlastní měnu. V měnové unii je tomu jinak. Tam naopak není dlouhodobě možné nic jiného než rozpočtová centralizace. Na to ale současný fiskální pakt zdaleka nestačí. Země eurozóny budou potřebovat mnohem tvrdší a bolestivější zásahy do své suverenity.
 
Proto je za takto nových podmínek vážná diskuse o vstupu či nevstupu do eurozóny zcela na místě. Pokud bychom pakt v březnu podepsali, může kterákoli vláda – bez parlamentu i bez názoru veřejnosti – rozhodnout o přijetí eura, a to za takto nově vytvořených podmínek.
 
Proto opakovaně říkám, že pakt nemůžeme podepsat, pokud se předtím nedohodneme na tom, že dáme občanům právo se v budoucnu rozhodnout, kdy budou chtít za těchto podmínek euro přijmout. Referendum je ostatně pro případ obdobných závažných změn zakotveno i v koaliční smlouvě. Jedná se o stejné právo, jaké si vymohli již kdysi například Švédové.
 
Svůj postoj zastávám konzistentně. Nikdy jsme se k podpisu smlouvy nezavázali. Pokud někdo mění své názory, je to sociální demokracie. Má kupříkladu ČSSD jasnou představu rozdělení kompetencí mezi státy a Evropskou unií? Zatím mám dojem, že svou evropskou politiku opírá jen o motto "být u toho". Přitom zatajuje, že se de facto hlásí k demontáži sociálního státu, který na domácí půdě paradoxně stále prosazuje. A především toto by měla sdělit svým voličům.

RNDr. Petr Nečas
 předseda strany
 předseda vlády

Vyšlo v Právu.