Letos proběhl svátek slavného patrona české země (16.5.) zcela ve stínu středočeského hejtmana, který se definitivně zapsal na temnou listinu české historie. Časový souběh se svátkem světce, který zaplatil životem za to, že se postavil mocipánovi – králi Václavovi, je ale více než výmluvný (mluvit o výmluvnosti v souvislosti se svatým z Nepomuku je zvláštní i proto, že jde o mučedníka, který se neproslavil ani výmluvností, ani učenými traktáty, ale tím, že vydržel mlčet i na mučidlech).

 Svátek svatého Jana je povzbudivý pro politiky, kteří nejsou zrovna táborovými řečníky: evidentně se může člověk zasadit o obecné blaho (chtěl jsem napsat „o věci veřejné“, ale to pro nejbližších sto let není možné) nejen tím, že něco řekne, ale i tím, když v pravý čas mlčí.

 V souvislosti s hostivickými událostmi má ale svatý Jan určitě radost: vidí, že stále u nás existují v policii či státním zastupitelství lidé, kteří – jako sv. Jan – se nebojí dělat svoji práci, i když je to v konfliktu s mocipány. Je to velká naděje – opět po soudu s Vítem Bártou -, že jsou v justičním systému lidé, kteří se nebojí hájit spravedlnost, že mediální obraz o totálně zkorumpované justici není tak totálně pravdivý (optimista ve mně doufá, že Rathův případ není jen součást války mafií). Moc těmto statečným lidem za onen paprsek naděje děkuji a představuji si, že i mučedník Jan se na ně seshora usmívá a mává jim.

 Pavel Svoboda
 místopředseda KDU-ČSL