Vážený pane místopředsedo, vážení poslanci, vážené poslankyně, dámy a pánové, vedle zákonů sociálního nebo spíše asociálního charakteru není snad jiného zákona, který by lépe dokládal zaměření a charakter této vlády, této vládní koalice, nežli je zákon tento. Lidé, kteří se dnes diví nestoudnosti tohoto zákona, musí v příštích volbách lépe zvažovat, zda půjdou k volbám či koho budou volit. Není to jedno! Vůbec to není jedno! A o přijetí tohoto zákona lidé sami rozhodli svou lhostejností a tím, že naivně uvěřili líbivým řečem dnešním vládních stran. Ty dnes projevují až obdivuhodnou neschopnost vládnout.

Vládní návrh zákona obsažený ve sněmovním tisku 580 představuje pokus o změnu majetkových a vlastnických poměrů v našem státě, svým rozsahem srovnatelný snad jen s konfiskacemi majetku české šlechty po Bílé hoře nebo s privatizací z 90. let minulého století, aniž bych ovšem tyto dva obrovské přesuny majetku srovnával. U tak závažného návrhu zákona bychom očekávali širokou celospolečenskou diskusi a u návrhu řešení pak široký konsensus s opozicí. Tato vláda však jde zcela jinou cestou. Návrh se rodil v různých neveřejných komisích a zejména pak kabinetním vyjednáváním. Vláda přitom ignorovala všechny průzkumy veřejného mínění, které dlouhodobě ukazují, že nejméně kolem 70 %, spíše však až 80 % našich občanů žádné církevní restituce nechce. Označovat je proto, naše spoluobčany, za lidi oblblé komunisty, jak to činí některá média a někteří novináři, opravdu není vkusné.

I když si nemyslíme, že katolická církev měla majetek, který užívala k jiným účelům nežli bohoslužebným, ve svém vlastnictví, jsme pro vydání majetku, tedy fyzicky, církvím, včetně církve katolické. Tedy majetku, který církve do 25. února 1948 nesporně užívaly. Nejsme však pro výši kompenzace takovou, se kterou přichází vláda. Náš postoj dále zdůvodním. Fyzické vydání státního majetku katolické církvi vidím jako jeho darování. Nic proti tomu, bylo by dobré to jen přiznat.

Pojďme však k meritu věci, kde vidím několik významných problémů. Současná situace, kdy platy duchovních a další potřeby církví zajišťuje a hradí stát, sice není ideální, ale v každém případě znamená rovný přístup ke všem církvím a náboženským společnostem. Nemám k němu podstatné výhrady. Vládou předložený návrh však otevírá cestu k obnovení ekonomického a mocenského monopolu pouze jediné církve, k obnovení mimořádného vlivu církve římskokatolické, vlivu, jaký měla před 28. říjnem 1918, nebo dokonce před reformami císaře Josefa II. Národní a nekatolické církve naopak dlouhodobě čeká nepochybné ekonomické oslabení, přičemž nelze vyloučit - po omezení a ukončení jejich financování státem - ani jejich zánik. Je tomu tak především proto, že drtivou většinu nemovitého majetku podle tohoto návrhu zákona nárokuje sama římskokatolická církev, přičemž na všechny nekatolické církve připadá jeho naprostý zlomek. Jednorázové vydání nemovitého majetku by tedy znamenalo okamžitou zásadní změnu váhy a poměru mezi národními a nekatolickými církvemi na straně jedné a katolickou církví na straně druhé s její staronovou vedoucí úlohou. Přiznám se, že jsem nepochopil nekatolické církve - tedy abych byl přesnější, jejich představitele - a chci připomenout, že jsem věřícím jedné z nich, že právě toto nepochopili. Kombinace obrovského majetku a peněz, které římskokatolická církev teď jako dárek od pravicové koalice dostane, vytvoří z této církve velmi bohaté dominium uvnitř státu, tedy jinak řečeno, stát ve státě. A církev se stane přirozenou základnou konzervativního myšlení v zemi s vlastními školami, domovy důchodců a sociální péče či nemocnicemi a jinými zařízeními. Ano, slyšel jsem i s pivovary. Nic proti tomu, ale proč to neříci otevřeně, o co jde. Řada nekatolických církví naopak po ukončení financování ze strany státu do 17 let skončí. Prostě nebudou mít dále peníze na svou činnost. Rozprodají majetek a konec.

Drtivá většina nárokovaného nemovitého majetku však katolické církvi nikdy v pravém slova smyslu nepatřila, církev k němu v minulosti měla - tedy před příchodem komunistického režimu - pouze tak zvané právo hospodaření. Mela tedy právo jej držet a brát z něj benefity, užitky, avšak neměla právo s ním nakládat a zcizovat jej.


Jeden z předních právních expertů první republiky profesor doktor Antonín Hobza k tomu v roce 191, tedy dva roky poté, co byl postaven císařem Karlem do čela Katedry mezinárodního práva Univerzity Karlovy - napsal - cituji:

"Takzvaný církevní majetek, nehledě k nadacím v technickém slova smyslu, není vlastnictvím církve ani její institucí. Je to zvláštní druh veřejného jmění ve státe, jímž volně disponuje stát - dosud ve prospěch kultových účelů. Tento majetek se utvořil na základě světských předpisů, je spravován v první řadě podle státních zákonů a nařízení, je podřízen úplné státní výsosti a může být kdykoliv státními zákony určen pro jiné )účely státní. O tomto majetku nerozhoduje v první řadě právo soukromé, nýbrž státní právo veřejné. Povaha tohoto majetku nemůže být vystižena žádnou představou soukromoprávní. Otázka vlastnictví církevního majetku nemá smyslu, ledaže bychom připustili vlastnictví samého státu. Tomuto nazírání není na závadu, že pojem "veřejného vlastnictví" nedošel u nás výslovného výrazu v zákonodárství, jinak ve Francii. nelze proto mluviti o konfiskaci tzv. církevního majetku, nýbrž pro jeho eventuální určení pro jiný státní účel. Jsem z důvodů právních i politických pro to, aby současně s rozlukou byl majetek tento odcírkevněn a uvolněn pro jiné účely."

Nepochybně profesor Hobza zdůvodnil tímto způsobem pozemkovou reformu Masarykovy republiky.

De facto totéž říká právně historická analýza Univerzity Karlovy v Praze ohledně právního postavení tzv. katolicko-církevního majetku ve druhé polovině 19. a 20. století na území dnešní České republiky. V této expertize Univerzity Karlovy jsou uvedena také velmi výstižná slova císaře Svaté říše římské a českého a uherského krále Josefa II. z vládní normy z 19. prosince 1781. Cituji:

"Zeměpanská moc obsahuje bez výjimky vše to, co v církvi je ne z božského, nýbrž lidského vynálezu a ustanovení, a co, ať je to cokoliv, jen povolení nebo schválení vrchnostenské moci svou existenci děkuje; této moci musí tedy příslušet právo všechna podobná dobrovolná povolení nejen změnit a omezit, nýbrž i zrušit, kdykoliv toho zájmy státní, nepřístojnosti nebo změněné časy a poměry vyžadují." Konec citace.

Je nepochybné, že se na formulaci této císařské normy podílel kancléř Kaunic, osvícený muž z jedné z nejstarších moravských šlechtických rodin, blízký spolupracovník tří rakouských císařů.

Dokonce Zdeněk Kalista, odsouzený pro své katolické přesvědčení v padesátých letech minulého století jako - cituji z rozsudku komunistického soudu - "travič studní ve službách Vatikánu", konstatoval, že slavný klášter Zlatá Koruna - cituji - "jako všechna církevní a zejména klášterní nadání v našich zemích představoval jen nepřímý majetek královský, součást komory královské, propůjčenou jen církvi k trvalém užívání." Konec citace.

Zjednodušeně řečeno, komunistický režim se po únorovém puči v únoru 1948 zmocnil nikoli vlastnického práva, ale práva užívání k majetku. Primárně tedy o církevní majetek nikdy nešlo a nejde tudíž ani nyní. Logicky platí, že tento majetek katolické církvi nikdy nepatřil. Proto nemůže platit ani zásada, kterou jinak nepochybně ctím: "Co bylo ukradeno, musí být navráceno.".

Předběžné analýzy naznačují, že návrh zákona zřejmě velmi sofistikovaně a implicitně prolamuje také dosud nezpochybněnou restituční hranici 25. února 1948 a jeho aplikace povede ve svém důsledku k revizi výsledků pozemkové reformy, kterou provedla Masarykova první republika. Chci, aby tato má slova zde s plnou vážností zazněla, aby nikdo z těch, kdo dnes - v zajisté dobré víře - budou hlasovat v prvním čtení pro přijetí tohoto zákona, nebyl za pár let překvapen.

Dalším závažným problémem je finanční ocenění nemovitého majetku jako základu pro finanční náhrady, kdy podle přiznání Pozemkového fondu České republiky i dalších institucí, které se objevily v nedávné době v českém tisku, jde o ceny za pozemky až několikanásobně vyšší, nežli jsou ceny v místě obvyklé nebo průměrné. Tyto ceny znamenají nerovný přístup a znevýhodnění těch restituentů, kteří již restituovali nemovitý majetek v předchozích případech. V tomto směru nelze proto vyloučit jimi podané soudní žaloby či dokonce ústavní stížnosti. A nelze ani vyloučit jejich úspěšnost. Ostatně je dobré si v této souvislosti připomenout, jak bylo provedeno majetkové narovnání po roce 1989 například s tělovýchovnými organizacemi Sokol, DTJ, Orel, s nekomunistickými stranami, s různými spolky a mnoha nadacemi. Jen částečně či vůbec. A jak dopadly statisíce živnostníků, kteří po únoru 1948 přišli o své živnosti včetně strojního a jiného vybavení, zásob zboží a materiálu atd. Nedostali nic.

Vláda nemluví pravdu ani v otázce výše finančních náhrad, když tvrdí, že za třicet let vyplatí církvím pouze 59 miliard korun. Do této sumy budou nepochybně započítány také úroky, to jest cena peněz v čase. Navíc jde o úroky z úroků, takže za třicet let se bude celková výše finanční náhrady i při doufejme relativně nízké inflaci reálně pohybovat někde mezi osmdesáti až sto miliardami korun, spíše však k těm sto miliardám.

Tento návrh zákona je navíc předkládán v nejméně vhodnou dobu, kdy Česká republika stejně jako velká část Evropské unie vstupuje do druhé fáze hospodářské recese a kdy i ministr financí Kalousek začíná připouštět možnost výpadku příjmů státního rozpočtu na letošní rok v rozsahu kolem čtyřiceti miliard korun. Stejně "kvalifikovaně" se dají výpadky odhadnout až na šedesát miliard korun při například 2,5procentním poklesu hrubého domácího produkce a pravděpodobnost výdajových škrtů ve výši nejméně třicet miliard korun na výdajové straně státního rozpočtu. Stát tak v rozpočtové oblasti není zrovna v růžové situace, není to bohatá nevěsta, která by mohla v tuto chvíli rozdávat.

Jsme si samozřejmě vědomi toho, že je potřebné odblokovat pozemky v extravilánech a zejména intravilánech obcí, že toto je racionální požadavek, který proto má také naši podporu. Přijímat však vládní návrh zákona v předložené podobě v době recidivy hospodářské recese považujme politicky a ekonomicky za nepřijatelné, odporující českým národním zájmům, který by nám historie neodpustila.

Jeden z poslanců Sněmovny zde hovořil o tom, jak po válce národně socialističtí poslanci, mezi nimi profesor doktor Vladimír Krajina, generální tajemník Národně socialistické strany a poslanec, a poslankyně doktorka Milada Horáková požadovali zabavit "vlastnictví" v rukou některých církevních řádů. Je to historická skutečnost a já s tím po letech nemám žádný problém, nemám k tomu žádnou výhradu.

Poslanci strany Národní socialisté - levice 21. století proto budou z výše uvedených zásadních důvodů hlasovat proti návrhu tohoto zákona. A chci také říci, že pokud národní socialisté budou zasedat v příští Sněmovně či dokonce v příští vládní koalici, budou trvat na revizi finanční výše restitucí. Stejný veřejný závazek bych očekával i od dalších opozičních stran, zejména té jedné, která chce být vládní stranou. Možná, že je to jen tím, že špatně slyším. Zato však vidím, jak si její představitelé tisknou ruce s katolickými preláty. Nic proti tisknutí rukou, bude však dobré, aby v tom veřejnost měla jasno.

Děkuji. (Potlesk z lavic poslanců KSČM.)