Text je redakčně upravenou úvodní řečí Petra Pitharta na veřejné diskusi Spravedlnost v právním státě, již pořádal Senát a zástupci justice. Mluví zde i o pravidlech parlamentu, „dílny práva, dnes spíše montovny práva".

 V posledních dnech má pozorovatel naší politiky pocit, že se brodí nejspíše bahnem. Bohužel až příliš to souvisí s ignorováním pravidel, ba dokonce pohrdáním pravidly a těmi, kdo se jimi řídí.

Účelová lež byla dvakrát po sobě drze přejmenována na mystifikaci, a to se pak přešlo jakoby nic. Jazyk praktické politiky mimo oficiální mikrofony, zato v dosahu mikrofonů tajných, je - obávám se - stejně vulgární jako její obsah.
 Jenže tlachavé sdělení jedné z rychlokvašených obyvatelek nejvyššího politického patra, že „je jí jedno, kdo drží policii", když ona - její klika, zájmová skupina, politická strana - „drží celou justici", nelze přehlížet jen jako zvuky z bahna. Musí nás naopak vést k tomu, abychom nezůstávali v klidu a neskončili jen s tím, že se od čehokoli podobného distancujeme jako občané, jako právníci, jako akademici, jako politici. Pokud se s tím spokojíme, budou jak spravedlnost, tak právní stát toliko prázdnými, možná historickými pojmy.

Dobro nelze mít, jen hledat
Chci mluvit o férových procedurách jako „dobírání se dobra" (smysl těchto uvozovek posléze objasním). Moje otázka zní: Lze dobro - spravedlnost, přirozené právo, legitimitu - nahlédnout, nalézt, poznat, objevit a pak už jen prostě držet? Anebo je možné se toho všeho toliko znovu a znovu dobírat?

 Dobro, které tak či onak prostě nahlédneme, může být - a často už bylo - docela nebezpečné. Nikoli proto, že by jeho obsah a smysl musely být samy o sobě zlé; to vůbec ne. Ale proto, že chyběla věrohodná cesta k němu, právě ono „dobírání se". Přizpůsobené nám, nedokonalým, chybujícím lidem.

 Půjdu ještě dál a řeknu, že dobro je už sám tento pravidly upravený proces, proces hledání a nalézání. Dobro tedy není něco, co lze nahlédnout, dovodit, nazřít, čemu lze prostě uvěřit. Jsem dokonce spolu s Rogerem Scrutonem přesvědčen, že i ona kýžená přirozená práva jsou něčím jako dodatečně se utvořivším psychologickým reflexem právních procedur - pokud ovšem tyto procedury samy odpovídají alespoň minimu spravedlnosti.

 Taková minimální spravedlnost předpokládá procedury zajišťující, že nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci, že mají být slyšeny obě strany a že žádná strana nemá být odsouzena, aniž by byla slyšena. To vyžaduje nejen nepředpojatého soudce, ale i nepředpojatého předsedajícího jednání parlamentu. Předpokládá to také přiměřenou možnost pro druhou stranu připravit se na jednání a přednést v něm svou věc - opět to platí nejen pro síň soudní, ale třeba právě i pro jednací síň parlamentní komory.

 Kde je, kde sídlí spravedlnost? Odmítám se zařadit do zavedených škatulí: věřím v přirozené právo, v nadosobní dobro a spravedlnost; ale zároveň věřím, že k přirozenému právu, k nadosobnímu dobru jako k ideálům vede spolehlivě jen cesta skrze disputace, rozpravy, spory, jednání, přes celospolečenský diskurz podle férových pravidel psaných i nepsaných. V tomto smyslu vede přes důraz na formu práva. Věřím, že jakkoli klopotné a složité je nalézání spravedlnosti, dohadování o dobru a spravedlnosti je důležitější, než tak či onak objevené přirozené právo, nazřené dobro, nalezená spravedlnost.

 Kde je, kde sídlí ta spravedlnost? Je v lidských srdcích, říká filozof Václav Bělohradský. Je v přirozeném světě našich představ o obecném dobru, říkají mnohem učeněji stoupenci přirozeného práva, jusnaturalisté.

 Anebo, a to je druhá, skromnější, střízlivější, ale dosti praktická možnost, ke které se přikláním: spravedlnost nebydlí nikde, kam by se k ní mohlo ukázat. Není nikde k mání. Ale je vždycky možné se jí dobírat, máme-li k dispozici pokud možno jasná, přesná, předem dohodnutá pravidla.

 Spravedlnost je podle mě především spravedlností procesuální. V tomto smyslu bych byl zřejmě označen za pozitivistu, snad i formalistu, i když si to sám o sobě nemyslím. Ne že bych ideály přirozeného práva nesdílel, jenom si myslím, že cesta k nim vede přes dobré procedury spíše než přes složité myšlenkové konstrukce a zpravidla málo sdělný jazyk. Jde mi, řečeno s Habermasem, o takové řečové situace, ve kterých jsou všechny lidské bytosti rovné a mohou bez jakýchkoli zábran a donucení formulovat své názory, jakož i osobní a skupinové zájmy. Oporou takové situace je pro mě už přízemní etika diskurzu, nikoli až nějaká etika založená bůhvíjak metafyzicky.

Věřím v rozvažující demokracii
Jsem přesvědčen, že kde jsou pravidla dohadování a rozhodování lidí dostatečně obecná, tedy nešitá někomu či něčemu na míru, kde je zaručeno, že bude slyšena i druhá strana, kde jsou pravidla stálá, přehledná i pro nezasvěcence, předvídatelná a nerozporná, tam všude je šance se k přirozené spravedlnosti přiblížit. I kdyby nebyla zapsaná v žádné listině, chartě či deklaraci.

 Férové procedury v právních sporech mají tentýž smysl jako pravidla, která jsou předpokladem deliberativní (rozvažující) demokracie. V dnešní době známe spíše „agregační demokracii", v níž se hlasuje podle disciplinovaných zájmových skupin. Před lety jsem byl v jednom geograficky blízkém parlamentu, v němž dokonce předseda klubu ve chvíli hlasování prostě jen oznamuje, kolik členů klubu je dnes přítomno - a to jsou pak hlasy vždy všechny pro, proti nebo se zdržující. Jinde se sice formálně hlasuje, ale všichni v klubu hlasují stejně. Deliberativní, rozvažující demokracie ale hledá nejlepší rozhodnutí v dlouhodobém zájmu všech. Předpokládá proto dodržování pravidel správné, věcné debaty.

 Je založena na podobných principech jako dobré jednací řády soudních řízení: jde o to, aby se účastníci debaty museli držet tématu, aby neodbočovali, aby se ve věcných sporech vyhýbali osobním argumentům, aby byli struční a věcní, mluvili o tomtéž, a nikoli jedni o koze a druzí o voze. Jde tu o morálku otevřenosti, stručnosti a přesnosti. Přesnosti například v tom smyslu, že se účastníci nejdříve dohodnou na obsahu pojmů, o kterých mluví. Jen z takové diskuse, ať již v parlamentu, či v soudní síni, může vzejít dobré, spravedlivé právo. Zážitky z montovny práva Myslím nyní na jednací řády zákonodárné komory. Na pravidla dílny, dnes někdy bohužel spíše fabriky na právo, montovny práva.

 Moje pojetí spravedlnosti v právu tedy nevychází z bůhvíjak filozofických premis ani z morálních maxim, ale ze zcela přízemních, střízlivých zkušeností zákonodárců. Z jejich permanentní časové tísně, kdy často nestačíme prostudovat a prodebatovat všechny zákonné předlohy („o čem že to, prosím tě, hlasujeme?"); z četnosti omylů, z přehlédnutí zákonodárců zavalených jednotlivými tisky („já totiž myslel, že jsme ten druhý odstavec vypustili!"), z nedorozumění při hlasování („honem, řekni mi, hlasujeme už o tom pozměňováku, nebo teprve o tom návrhu, který jej má změnit?"), z neférovým způsobem omezené či vyloučené obecné rozpravy, z osvědčených fíglů kolegů zákonodárců, kteří tzv. komplexním pozměňovacím návrhem nenápadně mění celou původní zákonnou předlohu, aniž to mnozí či dokonce většina přítomných rozpozná („to že jsme odhlasovali? to snad není možné..."), nemluvě o vládě či legislativní radě, která schválila něco docela jiného.

 Aby bylo jasno: parafrázovaná slova zaskočených zákonodárců tu nejsou slyšet dnes a denně, to bych přeháněl. Ale za těch patnáct let jsem jich slyšel dost a dost.

 Už několik let se snažíme jednací řád zdokonalit, zpřesnit. Na počátku byla iniciativa kolegyně senátorky Soni Paukrtové. Nazvala ji tehdy „legislativní stop-stav", s přiznaným cílem zpomalit proces tvorby práva, omezit počet platných zákonů, ztížit možnosti měnit v závěrečné fázi projednávání připravené zákonné předlohy, vůbec omezit počet novel a novel těchto novel.

 Senát však má podle ústavy na posouzení a schválení mnohasetparagrafových kodexů pouhých třicet dnů. Je to zcela absurdní - ale změnu ústavy, prodloužení lhůty na projednání velkých kodexů, se nám pro odpor sněmovny prosadit nepodařilo. Ona sama má přitom na jejich projednání tolik času, kolik si sama určí: tím, že se dohodne na termínu projednání. Ačkoli právě na kodexy by se pozornost Senátu měla soustředit.

 Někteří hledáme potvrzení našich pravd o tom, co je dobro, v ideologiích, v náboženské víře, v učených doktrínách. Ale přitom máme v Senátu (abych nemluvil za jiné) nedokonalý jednací řád. Takový, který zatím umožňuje většině senátorů zcela vyloučit rozpravu, pozměnit z podnětu jediného senátora návrh zákona v poslední chvíli bez důkladnějšího zdůvodnění a bez stanoviska navrhovatele.

Dědictví generála Roberta
Vystoupím teď o pár pater výš. Velký problém „co je právo, když ne jen to, co je napsané" zůstane věčný, tak jako dualita legálnosti a legitimity. Stejně jako budou věčné dokonalé lidské ideály a nedokonalá lidská společenství. Dobro, spravedlnost a hodnoty nejsou od toho, abychom se jich jednou provždy v úterý odpoledne dobrali, ale aby nám nedaly pokoje.

 Není to rezignace na slavný problém. Naopak, toto vědomí nás nabádá: Již teď, když myslíš, mluvíš, reaguješ či nereaguješ na to, co řekli a napsali jiní, přeš se s nimi, již tehdy obcuješ se spravedlností, s dobrem. Anebo také se zlem.

 Dobro a zlo není až potom, když je vše hotovo, usneseno, rozsouzeno a uzákoněno. Dobro je už v tom, jak pozorně a nezaujatě nasloucháš jiným, zejména oponentům, jak na ně reaguješ, jak s nimi hledáš či nehledáš přijatelné řešení.
 Buď je to tedy „to", něco, nač můžeme ukázat - anebo je to „jak", cesta, po které již jdeme, pravidla, kterými se toho všeho, co chováme v hlavách a srdcích jako ideály, dobíráme. Teď už je nejvyšší čas přihlásit se k mé bezprostřední inspiraci: Jak se dobrat dobra je podařený, protože výstižný titulek, kterým před lety opatřil ústavní soudce Vojtěch Cepl svou předmluvu ke knize Henryho M. Roberta Robertova pravidla jednacího řádu (česky ji vydal Institut pro ekonomickou a politickou kulturu). Název předmluvy je výstižný, přesto jdu ještě dál: Dobra se lze spíše jen dobírat, nikoli dobrat (děkuji češtině i Vojtěchu Ceplovi).

 Tato nejobecnější pravidla jednání lidských kolektivů sepsal americký generál Robert již v době americké občanské války, ale byla pak více než sto let zdokonalována, devětkrát přepracována, takže lze mluvit o kolektivním díle. Nejsou to pravidla pro nějakou konkrétní instituci - v tom je jejich přínos a originalita. Jsou to obecně správná pravidla pro situace, kdy více lidí spolu jedná, dohaduje se a očekává se od nich věcně správné rozhodnutí. Ve světě jednajících lidí vytvářejí tato slavná pravidla řád, který se blíží dokonalosti. A tedy spravedlnosti, dobru. Ačkoli nepojmenovávají ani jednu substanciální pravdu, ani jeden článek víry či poznatek doktríny.

Pravidla hospodské debaty
Čím jsem starší, tím více se obávám rozdělovat svět kolem sebe na prostředky a cíle. V právu na formu a obsah, pozitivní a přirozené právo. Je to počínání opovážlivé a hlavně nebezpečné.

 Sebeproblematičtější prostředky jsou pak už vždycky snadno posvěceny cíly. Rozvržení světa na prostředky a cíle nám už jaksi samo uvolňuje ruce, zbavuje nás skrupulí. Přitom skrupule, zvnitřněné, často nepojmenované zábrany, jsou tím, co náš svět dosud udržuje v relativním míru.

 Dobro jsou pro mě takové prostředky a pravidla, jež umožňují ve skutečném dialogu vzájemně si naslouchajících svobodně hledat věcně správná řešení konkrétního sporu. Třeba o tom, jak mají znít slova zákona. Nebo jak má znít rozhodnutí v soudní síni. Naše potřeba monologů se však zejména v poslední době zdá neukojitelná. Naše hluchota, když mluví ten, s kým předem nesouhlasíme, je absolutní. Zlozvyk skákat si do řeči je pak přímo pandemický.

 A nemusí to být jen spor mezi lavicemi zákonodárců či sofistikovaný spor na stránkách odborného právnického časopisu - může to být i vzrušená debata v hospodě. Lidé se přou buď tak, že vítězí ten se silnějším hlasem a ochotou prát se, nebo tak, že pravdu, dobro, spravedlnost mohou nahlédnout obě svářící se strany.

 Mohl bych zde mluvit o dalších sférách, které potřebují dobré procedury: jednací řády pro regulaci veřejnoprávních médií, pro řešení etických problémů novinářů, lékařů, pro rozhodování v profesních komorách střežících etiku náročných povolání... Připomenu už ale jen stručné právnické úsloví, které nikoli náhodou nebude v latině, ale ve střízlivé, pragmatické angličtině - Procedures Precedes Rights. Čili: procedury mají vrch nad právy, jsou důležitější než jednotlivá oprávnění. Máš-li k dispozici dobré procedury, domůžeš se svých práv spíše, než když máš velkolepá práva, ale procedury jsou bídné.

 Věřím, že tomu tak je. Anebo lépe: věřím, že by tomu tak být mělo.

 Petr Pithart

Vyšlo v LN 

Vlastní dotaz Petru Pithartovi můžete položit ZDE

##PROFIL 69##

Dále čtěte:
Pithart (KDU-ČSL): Šetřit je třeba především ústavu
Pithart (KDU-ČSL): Šlo v roce 1990 zakázat komunisty? Kým? Jak?