Vaše Excelence, pane premiére, dámy a pánové,

Je mi velkou ctí a potěšením zahájit poslední panel dnešní konference. Tématem pro mnoho mluvčích bude Evropa a její role v nové mezinárodní rovnováze. Toto téma je velmi současné a akutní, neboť současný vývoj v Evropě nenechává nikoho na pochybách, že pozice kontinentu v mezinárodní komunitě prochází radikálními změnami.

Čelíme širokému spektru výzev. Hledání nové geopolitické rovnováhy s ohledem na mezinárodní bezpečnost je jednou z nich. Nemůžeme například doufat, že se hrozba mezinárodního terorismu v následujících letech zmenší. Turbulentní události tzv. arabského jara v severní Africe byly dosud dobrými zprávami pro Evropu a celý demokratický svět. Poselství hnutí je jasné: touha po svobodě a demokracii je univerzální a vývoj k jejímu dosažení nikde nepřestane. Nicméně demokracie, zejména ve své rané fázi, je vždy celkem křehká a vyžaduje velkou péči, vytrvalost a odhodlání. Jinak může přinést mnoho rizik pro stabilitu a bezpečnost jak ve státech, tak v regionu. Pomoc při prevenci toho, aby tato rizika ohrozila základy těchto mladých demokracií, založených na vládě práva, bude úlohou Evropy a EU.

Globální bezpečnost je přirozeně ohrožena mnoha dalšími problémy. Ani EU, ani žádný z jejích členských států nemá sílu hrát roli světového hegemona. Ani nechceme být „světovým policistou“, což na druhou stranu neznamená, že Evropa by měla vzdát aktivní roli v takzvaném „koncertu mocností“. Nicméně zachování naší pozice nemůže být dosaženo politickou centralizací ani nadměrným zbrojením, nehledě na jejich důležitost při odstraňování bezpečnostních hrozeb. Srdce světové moci se přesouvá především do ekonomických center. Většina hrozeb, kterým naši občané čelí, se velmi liší od těch, které známe z 19. a 20. století. Věřím, že současný nevypočitatelný ekonomický vývoj a turbulence na finančních trzích představují naléhavější rizika. Ekonomická krize může destabilizovat a poškodit stát mnohem více, než cokoliv jiného. Dále může zásadně zvýšit potenciál dalších hrozeb a nemusím použít příklady z historie.

Nenechme si namluvit, že současná krize je krizí globální. Ačkoliv, až donedávna, velké světové ekonomiky spoléhaly také na poptávku z Evropy, jak můžeme vidět, dokáží si dobře poradit i bez ní. Mimochodem celková vzájemná závislost mezi EU a zeměmi BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína) je menší než bychom si mohli myslet. Vezměme například Německo, největšího exportéra EU. V roce 2010 německý obchod s partnery v EU pětkrát přesahoval obchod se zeměmi BRIC. Opatrnost, s jakou klíčoví hráči přistupují k jednáním o pomoci EU, je koneckonců signálem, že také počítají s možností ekonomického úpadku Starého kontinentu a jeho přesun na periferii světového vývoje. Proto není možné utěšovat se falešnými myšlenkami, že svět se neobejde bez silné Evropy. To již neplatí.

Na druhou stranu nesmíme vnímat ostatní světové ekonomiky jako protivníky a rivaly. V uplynulých letech jsem četl mnoho varování v evropských médiích, stěžujících si na rostoucí sílu rozvíjejících se trhů a na zaplavování Evropy levnými výrobky z celého světa, zejména z Asie. Reakcí na tuto problematiku, kterou jsem zaznamenal, je rostoucí míra protekcionismu v mnoha částech Evropy. To je možná také příčinou strachu z příliš silného evropského obchodního zastoupení v Asii. Je symbolické, že na rozdíl od USA nebo Ruska se EU neúčastnila posledního Východoasijského Summitu. Kromě toho v posledních dvou letech vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku odmítla pozvání účastnit se regionálního fóra ASEAN.

Nicméně dle mého názoru netkví problém v otevření našich trhů zahraničnímu zboží, ale v klesající konkurenceschopnosti evropských ekonomik. Uchýlit se k protekcionismu a příliš silná orientace na domácí poptávku nejsou životaschopné strategie. Co dnes Evropa potřebuje k zajištění její specifické pozice ve světě, jsou komplexní a ucelené reformy.  Rozdíly v EU v tomto ohledu jsou příliš velké. Na jednu stranu šest evropských zemí patří podle Globálního ekonomického fóra do desítky nejkonkurenceschopnějších ekonomik. Na druhou stranu jiné členské státy mají obrovské problémy s konkurenceschopností.

Naším hlavním cílem musí být posílení konkurenceschopnosti napříč celou Evropou a orientace na vysoce kvalitní produkty a špičkové technologie. Nicméně kromě výdajů na projekty s vysokou přidanou hodnotou je třeba také vysokých úspor. Nemluvím jen o redukci veřejného sektoru, ale zejména o snížení pracovních nákladů, efektivního zdanění práce a výrobních nákladů obecně.

Jsem nicméně poněkud skeptický ohledně konkurenceschopnosti a růstu, neboť už jsme všichni slyšeli mnoho sloganů o nutnosti zesílené ekonomické koordinace a o tzv. „ekonomickém vládnutí“. Osobně preferuji termín „ekonomická vláda“, která má strukturu s jasnějšími odpovědnostmi. Ale důležitou věcí je skutečný obsah a fungování této ekonomické koordinace.

Celkem nedávno jsem četl zajímavý článek v The Economist o tom, že současná realita EU není dvojrychlostní Evropa, ale spíše Evropa dvou přesvědčení. Jedna má tendenci k protekcionismu, druhá se snaží o další liberalizaci a rozvoj vnitřního trhu. Paradoxně mnoho států eurozóny, obecně vnímané jako oblast s vyšší rychlostí, inklinují ke zpomalení vývoje na vnitřním trhu. To má negativní efekt na konkurenceschopnost celé EU.  Použiji jeden jasný příklad: členské státy EU stále vyjímají čtyři pětiny služeb z vnitřního trhu.

Věřím, že přístup k agendě vnitřního trhu ve velké míře ukáže, zda se chce EU skutečně vydat cestou růstu a konkurenceschopnosti a zůstat tak významným světovým hráčem, nebo zda se izoluje od zbytku světa a odumře. Co potřebujeme je systém koordinace ekonomických politik zaměřený na konkurenceschopnost a návrat k původním základům evropské integrace, tedy k liberalizaci a omezování bariér růstu. Co určitě nepotřebujeme, jsou nové daně, omezené na EU, další ztuhnutí systémů sociálního zabezpečení nebo zavádění dalších a dalších antidiskriminačních nařízení, které jen zatěžují podnikatele a mají za následek větší rigiditu našich trhů práce.

Evropa má důležitou tradici sociálního státu, kterou nemusí opouštět. Samozřejmě i náš sociální model však musí být založen na pevných základech konkurenceschopné ekonomiky, jinak nemůže vydržet dlouho.