Třetí den naší cesty po Turecku začíná setkáním s primátorem Mersinu na radnici města, ale hned potom odjíždíme do Adany, která je pátým největším městem v zemi s téměř 2 miliony obyvatel. Počasí je krásné, slunečné (na mé oči až příliš) a je teplo, přes den 16°C. I Adana je po tisíciletí pevným bodem na cestě Evropa–Přední Asie, dnes je to ale velmi nové město. Nejprve mám přednášku s následnou diskusí se studenty na Çukurova Üniversitesi. Přednáška je v angličtině a při její přípravě jsem tvrdošíjně psal anglicky Çukur University. Bylo mi však vysvětleno, že ji nezaložil nějaký pan Çukur, ale že „Çukur“ znamená v turečtině „potopený“ nebo „propadlý“ a že „ova“ znamená planina. Ne náhodou je tato „potopená planina“ střediskem tureckého zemědělství a na něm založeného potravinářského, textilního a kožedělného průmyslu. Je úžasné vidět na jedné straně moře, na druhé zasněžené hory. To všechno je v subtropické provincii Adana současně k vidění.

Moje přednáška (k dispozici zde) se pokoušela diskutovat Evropskou unii v dnešní době, resp. Turecko a EU. Naplněná aula – mezi publikem bylo i sedm českých studentů, kteří tam právě studují – velmi pozorně poslouchala. Po přednášce následovala živá debata, která porozumění mým argumentům naznačovala. Pro Turecko je to velké téma.

Musím se v této souvislosti ještě vrátit k včerejší návštěvě Tarsu. Ukazovali nám – teprve v roce 1999 (při stavbě garáží) objevené – římské město. Dosud je vidět jen jeho malá část. Nemají peníze na další rozsáhlý archeologický výzkum a na mou ironickou poznámku (kterou si bohužel neumím odpustit), že by snad mohla pomoci Evropská unie, mi odpověděl ředitel muzea, že to by se ale strašně prodražilo. Vidím s radostí, že tomu lidé začínají stále více rozumět.

Po setkání a obědě s guvernérem provincie Adana, který se 16. února konal venku, nad krásným přehradním jezerem, následoval již třetí podnikatelský seminář. V Turecku je zájem o naši energetiku, o technologie ve vodohospodářství a odpadovém hospodářství, o důlní zařízení, o auta, o dopravní systémy, o chemii a strojírenství, o moderní elektrotechniku. V březnu 2012 vstoupí v platnost Dohoda o vzájemné ochraně a podpoře investic, což bude našemu obchodu a investicím jistě prospívat. Snad k tomu přispěje i tato státní návštěva a tři podnikatelská fóra, která tu mají velkou mediální publicitu. Problémem je ale i to, že Turecko má jeden z největších deficitů běžného účtu platební bilance na světě, což jistý strukturální defekt této ekonomiky naznačuje. Pokud ekonomika roste, vypadá to „udržitelně“. Jakmile se z jakéhokoli důvodu růst zastaví, může vzniknout nemalý problém. Turecko si jistě dobře připomíná svou velkou ekonomickou krizi v roce 2001 a snad se z ní dostatečně poučilo.

Mezinárodně-politicky má Turecko ve svém okolí řadu napjatých sousedských vztahů – s Izraelem, Sýrií, Iránem, Arménií a zejména s Kyprem. Ze sousedů má nejlepší vztahy s Bulharskem a Ruskem, resp. se skoro-sousedem Ázerbájdžánem.  Zůstává i kurdský problém a s ním spojený Irák. Turecká armáda má skoro tři čtvrtě milionu vojáků – což je asi 30x více než my. Země má sice 7x více obyvatel, ale je to pořád na počet obyvatel 4x více vojáků než u nás.

Po prohlídce centra Adany – mešity pro 28 000 věřících (dokončené před několika lety) a římského mostu (z 5. století) – se vracíme opačným směrem než ráno do hotelu v Mersinu. Původně jsme měli letět ještě večer zpátky do České republiky, ale máme málo letadel (pan premiér je v Holandsku) a proto se vracíme až v pátek ráno.

Václav Klaus, Právo, 17. února 2012