O Evropě, o jejím ekonomickém a sociálním modelu i o jejím modelu integračním mluvím a píšu už dlouho, téměř po celá poslední dvě desetiletí, která uplynula od pádu komunismu. Pro nás, kteří jsme sice v Evropě byli vždy, a nepříjemně se nás dotýká, když to tak někdo necítí, přinesl tento okamžik zahájení možnosti podílet se na evropském vývoji aktivně, nejen se na něj pasivně dívat přes železnou oponu. Toto „dívání se“ však přesto mělo svůj efekt. Léta prožitá v komunismu pro nás – možná paradoxně – nebyla zcela ztracená. Mnohé jsme sice nemohli, ale leccos jsme naopak dobře pochopili.

Pochopili jsme, co znamená nesvoboda a díky tomu jsme do dnešních dnů velmi citliví, až přecitlivělí, na všechny symptomy, které naznačují počínající ohrožení svobody. Pochopili jsme iracionalitu všech pokusů státu řídit ekonomické procesy. I evropský integrační proces jsme sledovali s velkou pozorností. Viděli jsme jeho pozitivní stránky, a proto jsme se na něm po pádu komunismu chtěli podílet, ale viděli jsme i jeho stránky problematické. Všímali jsme si toho, že v prostoru nad úrovní státu nevyhnutelně vzniká pro občany nebezpečné, pro politiky však lákavé pásmo – ničím a nijak neodstranitelné vakuum legitimity. To nás trápilo a trápí, a proto vůbec nepodceňujeme problém, který bývá v dnešní Evropě – poněkud eufemisticky – nazýván demokratický deficit. Považujeme to za problém mimořádně vážný.

Poučeni komunismem, poučeni naprosto evidentním selháním státu, věříme také daleko více v trh, než je v západní Evropě obvyklé, a proto jsme tolik deprimováni neproduktivním, paternalistickým ekonomicko-sociálním modelem, který dnešní Evropě dominuje. Míra regulace, kontroly, řízení, organizování ekonomického života shora je v dnešní Evropě daleko za hranicí jakéhokoli racionálního ekonomického uspořádání. Míra státní intervence do ekonomiky je sice v dnešní EU diametrálně odlišná od raného agresivního komunismu, ale ne tak odlišná od jeho závěrečných, už značně „měkčích“ fází.

Důsledkem toho je i dnešní evropská krize, která samozřejmě není „jen“ z vnějšku dobře viditelnou dluhovou krizí eurozóny či problémem některých jejích ekonomicky slabších a fiskálně méně zodpovědných členských zemí, ale která je krizí evropského paradigmatu jak v rovině modelu evropského integrování, tak v rovině evropského ekonomicko-sociálního uspořádání. Buď si to uvědomíme, tuto „défi“ přijmeme a něco s tím uděláme, nebo bude naše evropská krize permanentní.

O těchto tématech jsem pronesl už mnoho projevů a napsal mnoho textů, ale přesto mám pocit, že jsou mé skutečné názory málo známé. Jsou navíc často vytrhávané z kontextu, vědomě trivializované a desinterpretované, v řadě případů karikované a démonizované. V mnoha zemích, ale snad nejvíce ve Francii. Proto jsem velmi rád, že vznikla tato kniha mých vybraných textů z několika posledních let, která umožňuje představit mé názory šířeji a komplexněji a která snad pomůže těm, kteří se o to pokusí a kteří o to budou mít zájem, mé skutečné názory a postoje pochopit.

Vím dobře, že myšlenky – sebelépe vyargumentované – politiku změnit nemohou, protože ta je založena na něčem úplně jiném, ale nyní mám – a zdůrazňuji, že velmi nerad – významného pomocníka. Tímto pomocníkem je reálná situace v Evropě, jejíž vážnost už nemůže nikdo zakrývat a pokoušet se přemalovávat na růžovo, neboť je zcela evidentní. Teď už není možné říkat, že je všechno v pořádku a že je možné jít dále stejnou cestou jako dosud. Teď už by to byl zcela cynický postoj, který by se dal jen velmi špatně obhajovat a prodávat veřejnosti.

Není pro mne žádnou výhrou a žádným zadostiučiněním, že teď mohu říkat, že jsem se svou kritikou nepřišel teprve až nyní, kdy je to módní a v podstatě legitimní. To mne těšit a uspokojovat nemůže. Nejsem nezávislým pozorovatelem Evropy z jiného kontinentu či jiné planety. Jsem obyvatelem tohoto kontinentu, žije zde má rodina, žijí zde moji synové a vnoučata, žije zde mnoho lidí, které mám rád, na pozitivním vývoji Evropy mám eminentní zájem, a proto jsem frustrován, že evropští politikové dnešní situaci neberou vážně. Pořád si myslí, že stačí dělat jen drobné kosmetické zásahy, pořád věří (či předstírají), že nejsme na klíčové křižovatce, kdy je třeba udělat zcela zásadní věci.

Měli bychom už konečně jasně říci, že to takto dále nejde. To se však nedá říci na tom či onom, dnes už téměř každotýdenním evropském summitu. Nejde také o žádné jednorázové rozhodnutí (a opatření), jde o systémové řešení. Předpokládá, že se do Evropy vrátí politika, a když říkám do Evropy vrátí, tak nemyslím, že přijde do Bruselu. Tam politika (nemyslím politikaření či lobbování za parciální zájmy) nepřijde, protože tam být nemůže. Politika může být jen tam, kde je demokracie, to je na úrovni státu. Na úrovni kontinentu politika být nemůže. Žádný evropský lid – jako předpoklad demokracie a politiky – neexistuje a ani existovat nemůže. Politiku, ohlížející se na evropský celek, mohou dělat jen politici v jednotlivých evropských zemích, jako doplněk své politiky domácí.

Neštěstím evropského vývoje posledních desetiletí, zejména od éry Jacquese Delorse, je to, že se věčnou lidskou – a navýsost politickou – otázku vztahu plánu (státní regulace) a trhu podařilo fakticky zrušit. Zlý národní stát v EU mizí a tím je tato věčná otázka jakoby vyřešena – reguluje (řídí) jiná entita, která se dilematu plán-trh údajně vyhýbá. Řídí Evropská komise (a další EU orgány), což přece není žádný stát. Tento úžasný tah těch, kteří lidské svobodě a trhu nevěří (a nikdy nevěřili), evropští liberálové a demokraté bohužel neprokoukli. Proto se lidem typu Jacquese Delorse, Romana Prodiho, José Manuela Barrosa zdařil. Teď je snad jedinečná příležitost vrátit to zpět.

Už teď je cena (náklad) dnešního systémového uspořádání Evropy obrovský a tato jeho cena bude nikoli lineárně, ale exponenciálně narůstat. Jean-Claude Trichet nedávno řekl, že celé další desetiletí nedojde v Evropě k inflaci. To je půvabný výrok, výrok politicky korektní, protože politicky nekorektní výrok by byl, že – což je totéž – celé desetiletí nebude v Evropě žádný ekonomický růst, že bude celé desetiletí stagnace. To je ona cena za neliberální experimenty Evropy, resp. těch evropských neliberálních politiků, kteří obsadili evropské instituce.

Stále opakuji, a moje zkušenost s transformací země od komunismu k politické demokracii a tržní ekonomice to jen zesiluje, že nezbytná a neodkladná změna může v Evropě přijít buď jako „připravená politická změna“, nebo jako něco, co proběhne spontánně, a proto nevyhnutelně konfliktně a chaoticky. Náklady tohoto druhého řešení by samozřejmě byly daleko vyšší. Uvědomují si to takto silně evropští politikové?

Cesta z dnešní evropské krize vede pouze přes obnovení občanských a ekonomických svobod, přes omezení neúnosného břemene sociálního státu a stejně neúnosných environmentalistických zátěží ekonomiky (s jejich vrcholem v boji proti emisím CO2 – o tom byla moje kniha Planète bleue en péril vert: IREF, Aix-en-Provence, 2009), přes prosazení ekonomické liberalizace, deregulace a desubsidizace.

Všichni si přece ještě pamatujeme (nebo bychom si aspoň pamatovat měli), že ta část Evropy, která byla objektem centralistického řízení a plánování spojeného s nesvobodou člověka – byla nevýkonná, zatímco její druhá část, ta svobodnější, na tom byla nesrovnatelně lépe. Ve chvíli, kdy se EU začala proměňovat v centrálně řízený projekt a v prostor pro sociálně inženýrské pokusy, zastavila se. Nic jiného v tom není.

Velký britský historik Arnold Toynbee napsal, že civilizační sebevražda nastává, když lidé přestávají inovativně reagovat na výzvy, které před nimi stojí. Jsme přesně v této situaci.

Václav Klaus

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.