Před koncem loňského roku jsem si dovolil polemizovat s významným německým filosofem Jürgenem Habermasem o Thilo Sarrazinovi a o multikulturalismu, když ve svém, i u nás publikovaném článku „Německo se ničí samo"[1], propagoval multikulturalismus jako východisko k nezbytnému německému opuštění - podle něho - nebezpečné „Leitkultur" (vlastně kultury němectví). Motivy jeho hledání snad chápu, neboť Německo se evidentně snaží, více než půl století po nacismu a 2. světové válce, najít něco, kolem čeho by mohlo budovat svou „přijatelnou" národní identitu.

Jeho další text „A Pact for or against Europe"[2] hodnotí události letošního března a zejména „pakt" o koordinaci ekonomické (a finanční) politiky EU, který byl de facto jistým předstupněm srpnového setkání Sarkozy-Merkelová. Pakt Habermas vítá, dokonce je přesvědčen, že měl být přijat - jako nástroj zejména v boji se spekulací (!) - už dávno, ale zároveň cítí, že byl přijat za zavřenými dveřmi, že to byl „technokratický" krok bez konzultace s evropským demos, tedy s lidmi v Evropě. Je si vědom toho, že to byl krok, který evropští lídři dlouho váhali udělat, a teprve teď se k němu „dopracovali". Teprve teď tuto svou chybu uznala i - podle Habermase euroskeptička (!) - Angela Merkelová. Rozpočtové škrty probíhající po celé Evropě však vidí jako krok ke kontraproduktivní a dlouhodobé deflaci (!), ač zatím nic takového na pořadu dne není. Stagnující či pomalu rostoucí evropská ekonomika určitě deflací není, a je-li, pak to není díky rozpočtovým škrtům, ale díky špatné měnové politice.

Habermase přesto trápí - a jsem rád, že si toho vůbec někdo všímá - že byla použita „špatná metoda", která povede ke ztrátě demokratické kredibility. Tím samozřejmě zastírá fakt, že v Evropě, resp. v Evropské unii, už dávno žádná demokratická kredibilita není. Nedovede si představit, jak bude možné obhájit, aby Evropská komise kontrolovala státní rozpočty jednotlivých zemí dříve než půjdou do jejich vlastních parlamentů. To podle něho - a v tom je naštěstí důsledný - nelze. Jedinou dlouhodobě schůdnou cestu vidí v tom, že budou do Evropského parlamentu ve Štrasburku kandidovat přímo evropské politické strany a nikoli politické strany z jednotlivých států! To už je ale naprosto otevřená výzva k likvidaci Evropy jakou po staletí známe, k likvidaci evropských států!

Habermas ale ví i to, že by to vyžadovalo další změnu smluv o Evropě a stejně tak ví, že „by unavená evropská veřejnost jakýkoli další přenos suverenity zamítla".

Teď se ale podle něho asi nic jiného dělat nedá, ale jako možné kroky k dlouhodobému řešení vidí