Vážený pane arcibiskupe, vážená paní Havlová, vážení vzácní hosté z domova i z daleké ciziny,

dovolte mi jako prezidentu republiky, který do této funkce nastoupil bezprostředně po Václavu Havlovi, abych této velké osobnosti našich moderních dějin složil jménem České republiky, jejích občanů i jménem svým poslední hold.

Odešel prezident, politik, intelektuál, umělec. Odešel člověk, na kterého budeme vzpomínat s vděkem, úctou a respektem. Připadá mi, že za těch pět dní, které uplynuly od jeho smrti, o něm už bylo řečeno a napsáno snad všechno. Pokoušet se nalézt něco nového a originálního, něco, na co ostatní zapomněli, je asi marné.

Často přitom zaznívalo slovo „odešel“, což mnohým z nás zcela automaticky připomnělo poslední divadelní hru a film Václava Havla „Odcházení“.

S Václavem Havlem nepochybně mnohé odchází, ale zároveň mnohé naopak – i díky důslednosti jeho celoživotních postojů –neodchází. Pokusím se proto připomenout to, co neodchází, resp. co by s Václavem Havlem odejít nemělo.

Neodchází myšlenka, že svoboda je hodnotou, které stojí za to přinášet oběti, a že za pravdu, je-li o ní člověk přesvědčen, má smysl podstoupit zápas i s osobními riziky.

Neodchází myšlenka, že svobodu je snadné ztratit, když o ni nedostatečně pečujeme a že jedině demokracie umožňuje svobodný život jednotlivce a materiální i duchovní prosperitu země.

Neodchází myšlenka, že lidská existence má svůj transcendentní přesah, s jehož vědomím musíme žít.

Neodchází myšlenka, že svoboda je univerzální princip a že berou-li ji komukoli a kdekoli, ohrožuje to i svobodu naši.

Neodchází myšlenka, že slovo má nesmírnou sílu, že umí zabít i léčit, uškodit i pomoci, že umí měnit svět.

Neodchází myšlenka, že říkat se mají i nepříjemné pravdy.

Neodchází myšlenka, že menšinový názor nutně není nesprávný a že o něm musíme přemýšlet a diskutovat.

Neodchází myšlenka, že naše republika je naším dílem a že bude taková, jakou ji sami uděláme.

Některým smrtelníkům je dáno, aby myšlenky tohoto významu a velikosti zvedli, uchopili a učinili je svým životem. Václav Havel byl jedním z těch, kterým to dáno bylo.

Nejsme velký národ, a proto ani velkých postav nemáme na rozdávání. Přesto jsme často dopouštěli, aby bylo jejich dílo a odkaz zplošťováno či deformováno a tím znehodnocováno. Věřím, že Václava Havla nic takového nečeká. To už je ale jen a jedině na nás.

Václav Klaus, Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, Pražský hrad, 23. prosince 2011