Princip, že má být vráceno, co bylo ukradeno, je všeobecně uznáván, ale když se přejde k věci, průzkumy veřejného mínění vyjdou tak, že většina lidí si nepřeje, aby to bylo „z našeho“. V myšlence, že všechno patří všem, je opravdu dovedně ukryt ďáblík, který brnká na strunky lidského sobectví a závisti.

Mám v živé paměti pár příkladů, kdy si restituenti řekli i o majetek, který jejich rodu nikdy nepatřil, ale neznám příklad, kdy by se to týkalo církve či církevního společenství. Nesdílím obavy, že vrácený majetek bude vzápětí rozprodán či rozkraden a nemyslím si, že církve by s ním nedokázaly rozumně naložit. To si může myslet jen člověk, který nechce vidět, jak se s církevním majetkem v druhé polovině minulého století u nás zacházelo a který pohrdá historií své vlasti i světovou kulturou. Dnešní církve není možno zahrnovat pod množinu dobrovolných spolků či sdružení, protože jejich nevyšší autoritou je Bůh a hlavní náplní zůstává nezištná služba bližnímu. Je mi docela zle z názorů, že církvím by se už nic vracet nemělo, protože většina národa jsou bezvěrci.

Je sice skutečností, že lidí aktivně praktikujících ve víře u nás na první pohled ubývá, ale pamatuji na moudrá slova mého tatínka: Náboženství ještě nikdy nikoho nezkazilo. Sám dlouhá léta spravoval zdarma účetnictví TJ Sokol a neunikl mu jediný haléř. Kdyby se dožil dneška, asi by nedokázal pochopit šílenou zpronevěru sportovních svazů v cause Sazka.

U vědomí toho, co víme dnes, měli jsme již dávno vydat církvím bez průtahů, co jejich jest a Aleši Hušákovi ještě na začátku jeho loterijní kariéry vzkázat: Dali bychom, dali, ale sami máme málo.

Karel Šebek