Zároveň klade podnětné otázky, na které by byla škoda nereagovat. Hned v úvodu se Zbyněk Petráček ptá, zda máme být v jádru Evropy. Ale čím je myšleno toto jádro? Tvoří jej země eurozóny, či země, které přistoupily na fiskální pakt?

Podle této logiky by Řecko a Portugalsko byly v jádru EU, zatímco Velká Británie nikoliv. Státy jako Švédsko nebo Dánsko by byly jakýmisi druhořadými členy "evropského jádra", protože k fiskálnímu paktu sice přistoupily, ale jinak nepočítají se svým vstupem do měnové unie. Stojí opravdu integrační myšlenka na skupině zemí platících eurem, z nichž některé visí nad propastí státního bankrotu? Nebo spíše čerpá svou prestiž z úspěšných exportních zemí, které jsou důležitými členy evropského společenství, i když se rozhodly podržet si vlastní měnu?

Pokud přistoupíme na v současnosti, zdá se, populární vizi rozdělení EU na jakési jádro a periferii či na tzv. dvourychlostní Unii, musíme si také říci, která skupina dnes "jede větší rychlostí" k dosažení původních cílů, na nichž Unie stojí. Paradoxně většina indikátorů ukazuje, že země, které platí vlastní měnou, mají v řadě případů zdravější ekonomiky než členové eurozóny – vykazují nižší celkové zadlužení, nezaměstnanost a často i konkurenceschopnější produkci.

Zajímavý je i příklad zemí neplatících eurem, které silně zasáhla ekonomická krize let 2008/2009. Zatímco do Řecka sype eurozóna miliardy eur a jeho situace se zatím nezlepšuje, Lotyšsko nebo Island, které zasáhla podobně ničivá hospodářská rána, se postupně vzpamatovávají.

Vzhledem k výše zmíněným argumentům musím pochybovat o tom, zda opravdu v Evropské unii existuje cosi jako jádro a zbytek zemí postávajících na okraji. Evropská unie je svazkem států, které spojuje mnoho vazeb, nejen ekonomických. Neplatí proto, že státy, které se rozhodnou některé části z integračního procesu neúčastnit, stojí na okraji a nikdo s nimi nebude diskutovat. Kritici premiérova odmítnutí přistoupit k fiskálnímu paktu argumentují téměř výhradně strachem z izolace naší země. Je ale strach dobrým rádcem pro rozhodování? A znamená opravdu odmítnutí fiskálního paktu cestu do izolace?

Evropská integrace nezačíná ani nekončí s fiskálním paktem. Nejúspěšnějším přínosem evropské integrace je vnitřní trh a čtyři svobody pohybu – volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Živoucím zájmem České republiky, který by měla v Evropě prosazovat, je, aby se Evropa nevzdávala svého největšího úspěchu – vnitřního trhu – a aby pokračovala v jeho liberalizaci. K tomu žádný fiskální pakt nepomůže. Dotvoření vnitřního trhu přitom zdaleka není jednoduchým úkolem. Například směrnici o volném pohybu služeb mnoho států EU dosud plně neimplementovalo.

Vzpomeňme také na diskusi o paktu euro plus. České rozhodnutí nepřistoupit k této smlouvě mělo údajně postavit naši zemi na okraj evropské integrace. Dnes už se o paktu ale téměř nemluví. Kolik takových paktů ještě Evropu čeká? Přelomových summitů k řešení krize eurozóny již měla šestnáct. "Zásadní pakty" zatím pouze tři (pakt konkurenceschopnosti, pakt euro plus a nyní fiskální pakt).

Ačkoliv jsem si jist, že budoucnost ČR je v EU, nemůžu se vyhnout ani poznámce o Evropském společenství volného obchodu. Jeho postavení v Evropě a ve světě není vůbec špatné. Bohatství států totiž nespočívá v tom, že patří k velkému celku. Podívejme se na žebříček nejbohatších zemí podle hrubého domácího produktu (HDP) na hlavu. Deset států s nejvyšším HDP na hlavu z celého světa má méně než sedm milionů obyvatel. Pro moderní ekonomiku je totiž důležitější její regulatorní režim, podnikatelské klima nebo nastavení daňového systému.

MUDr. Luděk Sefzig
senátor PČR
zastupitel města