Velkoplošné byly národní parky, chráněné krajinné oblasti. Při troše snahy se v tom ještě člověk orientoval. Trošku záhadnější byly takzvané „zóny klidu“. Každý je znal z turistických map, ale nebylo úplně zřejmé k čemu jsou. Kdykoliv jsem do zóny klidu vstupoval, napadalo mě, jestli tu není přikázané bavit se jen šeptem. Spíše empiricky jsem dospěl k přesvědčení, že to jsou území, kde „lišky dávají dobrou noc“. Zcela správně! Účelem tohoto druhu územní ochrany však nebylo primárně zachování biotopů lišky obecné, ale spíše zachování rekreačního potenciálu území. Zóny klidu tedy byly spíše o klidu pro lidi než pro zvířátka.
Zahušťujeme a komplikujeme
Do roku 1992 to všechno dávalo smysl. Pak se ale seznam kategorií začal rozšiřovat o prvky, jejichž existence je zdůvodňovaná tak komplikovanými teoriemi, až se skoro zdá, že je fakt potřebujeme.
Nejprve to byly územní systémy ekologické stability se svými biocentry, biokoridory a interakčními prvky. A také významné krajinné prvky.
A po tzv. euronovele zákona o ochraně přírody a krajiny z roku 2004 přibyly 2 skutečně bizarní kategorie. Jsou výrazně odlišné, ovšem obě jsou součástí tzv. soustavy NATURA 2000.
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
