Moje předsevzetí, že budu ve sněmovně hovořit jenom tehdy, když budu o věci něco vědět nebo alespoň tušit, vzala za své, když jsem si přečetl výzvu „Mladých komunistů“: Národe oslavuj, zemřel nepřítel lidu. A kondolence zbývajících soudruhů, která vyjadřovala obdiv nad obětavou prací pro blaho korejského lidu, pro zajištění bezpečnosti KLDR a pro mírové sjednocení korejského poloostrova, jenom potvrzují, že tato strana je nereformovatelná a její principy jsou stále stejné. Kdybych mlčel, určitě by ti, kteří mě zakroužkovali, řekli: Co ty na to, přeješ si únor 1948?

Tak tedy, vážení mladí komunisté, komsomolci – stalinisté!

Vaši výzvu, kterou si mohl každý přečíst na internetu, odsuzuji a považuji za největší nehoráznost naší nové svobody, kterou nám pomohl vybojovat právě náš první československý a později český president Václav Havel. Byl to člověk slušný, drtivou většinou našeho národa, oblíbený  s maximální možnou mírou humanity ve svém počínání, nejenom jako president, ale i jako disident. Dost možná, že právě tyto atributy, kterých se držel a ctil, jsou příčinou toho, že právě Vy, stalinisté, pardon  komunisté, se můžete chovat nejenom v této době tak, jak dokazujete svými slovy a mnohdy i činy.

Patřím ke třem nejstarším členům našeho parlamentu a pamatuji si vše, čím začalo více než čtyřicetileté období  diktatury všehoschopných komunistů a jejich přisluhovačů.

Začnu obecně ideologickým pohledem: diktatura proletariátu, vedoucí úloha strany, třídní boj a hlavně heslo: Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak….  Jak to v praxi vypadalo, připomenu.  Tzv. „trojka“ (předseda organizace KSČ, předsedá místního národního výboru, okresní prokurátor) rozhodovala o tom, kdo bude nazván třídním nepřítelem, bude mu zabaven majetek, bude vystěhován, dětem bude zabráněno jít na střední nebo vysokou školu a toto vše ještě v tom lepším případě. Když silná trojka dala prst dolů, občan byl zatčen, vyslýchán, odsouzen a mnohdy i popraven na základě rozsudku soudu. Toto byla první fáze totality KSČ. Po roce 1952 nastoupilo „nadšení občanů“, kteří podle sovětských stachanovců plnili pracovní normy vysoko nad sto procent, ve svém volném čase zvelebovali v brigádách svoje vesničky, města a celý stát tak, že imperialisté, kteří sídlili na západ od našich hranic museli jenom žasnout, jak naše republika vzkvétá. Aby náhodou se tito imperialisté nedověděli něco jiného, tak jsme zavřeli hranice, postavili ostnaté dráty a hlídali oddanými příslušníky pohraniční stráže. Jet na dovolenou na západ byla věc naprosto vyloučená. A pokračujme dál. Plány dvouletky a dalších pětiletek byly plněny a překračovány, životní úroveň v novinách a rozhlase stoupala až na maličkost: Zboží bylo málo, na maso, ovoce, prací prostředky a řadu dalších komodit někdy i hajzlpapír se stály fronty. Dětem továrníků, kulaků a všem nepohodlným, tedy kritikům režimu, bylo zakázáno studovat a museli se ideologicky uvědomit a očistit u lopaty, v kotelně, na poli. Tzv. pracující inteligence byla společensky a hlavně finančně dehonestována. A všichni jásali v „béčku“ KSČ, což bylo revoluční odborové hnutí (ROH), byli přátelé SSSR – svaz československo-sovětského přátelství (SČSP), dále existovala řada společenských organizací a vše bylo jištěno tzv. „Národní frontou“.

 Rok 1968 byl jakýmsi pokusem o demokratizaci něčeho co se demokratizovat nedá. Aby náhodou nedošlo k tomu nejhoršímu, tedy pokračování případných reforem, přišli nám na pomoc v boji proti kontrarevoluci, která zde žádná nebyla, spojenecká vojska, vedená chrabrou sovětskou armádou. Nastalo období tzv. normalizace, tedy zachování vedoucí úlohy komunistické strany se vším všudy. Další generace byla opět odsouzena k tomu, že jediná pravda byla ta, kterou hlásala KSČ. Demokracie žádná neexistovala, ale  republika vzkvétala a směřovala ke komunismu. Bytový problém měl být vyřešen, dle usnesení sjezdu KSČ nejpozději do roku 1980, životní úroveň občanů dále stoupala, občané naší republiky museli projevovat svoje nadšení pro budování socialismu překračováním plánů nad sto procent, dávali si socialistické závazky, které ještě plány zvyšovaly. Na tento ráj na zemi, ke kterému jsme směřovali leninskou cestou, což byla fráze používaná ve všech odvětvích naší společnosti, nechci ani vzpomínat a hlavně ho nepřeji našim dětem, vnukům a všem těm, kteří přijdou po nás.

Naši soudruzi, bez rozdílu věku, se tedy opět projevili, shodou okolností při úmrtí dvou naprosto rozdílných osobností. Václav Havel nebyl nepřítel lidu a sluha USA, NATO, Izraele, sudetských němců, jejich výzva k národní oslavě nebyla vyslyšena. Náš pan president byl humanista, demokrat a zasloužil se velkou měrou o to, že právě totalitní komunistický režim v listopadu 1989 padnul bez jediného výstřelu a bez potrestání těch, kteří totalitě sloužili.

 Právě v této konfrontaci s úmrtím severokorejského komunistického diktátora, kterému naši komunisté vyjádřili obdiv a plnou podporu, opět dokázali, že komunismus je stále hrozbou pro demokracii v celém světě a je potřebné neustále připomínat, že tato ideologie není ještě minulostí a bolševik čeká na svoji příležitost, jak se vrátit k moci totality,diktatury proletariátu a vládě jedné strany.