Namísto jednotného postoje ČR znějí z vlády zcela protikladná stanoviska a nedůstojné slovní přestřelky, které citlivě vnímají nejen členské země EU a které snižují autoritu vlády i celé České republiky. Česko vytvořilo bizarně dva státní tajemníky pro Evropu. Má dva názory na finanční dohodu EU, dva právní názory na způsob její ratifikace, dvojí instrukce pro zastupitelské úřady.

Naše neschopnost zaujmout na evropských summitech srozumitelné stanovisko vede k dalšímu oslabování pozice ČR v EU. Sousední Polsko, jež také není členem eurozóny, například prosadilo svou účast na některých budoucích summitech zemí eurozóny. Polsko se bude moci účastnit eurosummitů věnovaných konkurenceschopnosti, změnám globální architektury v eurozóně, základních pravidel, konkrétních otázek implementace Smlouvy o stabilitě, koordinaci a řízení v hospodářské a měnové unii. Neúčastí v Paktu euro plus a zároveň eventuální neúčastí v připravované finanční dohodě se připravujeme o možnost ovlivňovat budoucí vývoj eurozóny i EU. Členské země unie se hlásí k těmto dohodám i přesto, že mají výhrady a kritické připomínky a to právě proto, že nechtějí přijít o možnost tyto výhrady uplatnit.

Český premiér tvrdí, že nemá-li se eurozóna rozpadnout, musí se posunout k federálnímu ekonomickému útvaru. Premiér prohlašuje, že nemá mandát tento krok učinit. Ovšem tvrzení, že touto finanční dohodou činíme krok k fiskální federaci je pouze interpretací a spekulací premiéra. EU dělá pouze, co je třeba, aby zvýšila svou důvěryhodnost a stabilitu uprostřed krize. Jádrem poslední smlouvy je především posílení mechanizmů, které by měly donutit země dodržovat Pakt stability a růstu z roku 1997. Už se nesmí opakovat situace jako v roce 2004, kdy speciálně kvůli velkým zemím Francii a Německu byl pakt rozvolněn. Členské země by měly dlouhodobě hospodařit víceméně s vyrovnanými rozpočty, nepřekročit 3% schodky a směřovat výši dluhu nejvýše k 60 % HDP. Tyto parametry musí být zakotveny v domácí legislativě členských zemí. Další částí dohody jsou automatické sankce a oponentní role Bruselu vůči rozpočtům jednotlivých zemí. Vše co je tu dohodnuto je ve shodě s českými rozpočtovými pravidly tak, jak je Nečasova vláda dlouhodobě slibuje, nic nového pod Sluncem.

Vypadá to, že hlavní důvod, proč Petr Nečas tuto smlouvu odmítá, je, že je to smlouva evropská. Pro premiéra Nečase a jeho politickou scénu je nepřijatelné učinit jakýkoliv krok k posílení a zpevnění ekonomické integrace unie bez ohledu na to, že si to současná krize evidentně vyžaduje. Má-li premiér volit mezi ekonomickou integrací a rozpadem eura, dává přednost rozpadu. Pokud současné snahy evropských politiků přirovnává k izolacionistické politice severokorejské vlády a ideologii ču-čche, pak se vyřazuje ze seriózní evropské debaty a dává najevo hluboké pohrdání evropským projektem. Zvlášť kuriózní je kritika evropské politiky vůči Číně a některým dalším rychle se rozvíjejícím zemím. ČR je zde totiž v rozvíjení obchodních vztahů často mnohem méně úspěšná než Evropská unie.

Euro je stále silnější než dolar, pane premiére. Euro je řádově silnější než česká koruna. A většina našeho vývozu stále směřuje do zemí EU.

EU nyní hledá cestu ze současné celosvětové krize. Naléhavě potřebuje formulovat nový přísnější program a vylepšit své fungování. Úkolem Vlády ČR je zorientovat se v této unijní debatě, uvědomit si důvody, které nás do EU přivedly, naše národní zájmy a své pozice v  Evropě hájit. Opakovaně se však prokazuje, že toho není naše vláda schopna.