Analytička Sušová-Salminen v komentáři pro ParlamentníListy.cz rozebírá současnou emocionální diskuzi, kterou vyvolal sebevražedný útok v Afghánistánu, na jehož konci zůstali mimo další čtyři padlí čestí vojáci a jeden těžce raněný.

Vše k tématu smrti českých vojáků ZDE.

Slova politiků o „hrdinství" a „službě vlasti", která shodně znějí z úst politických představitelů, bere za samozřejmé. „Od politiků nelze jiné výroky čekat, protože nesou hlavní díl odpovědnosti," píše. Naopak mluvení o „žoldácích" chápe jako způsob kritiky toho, že se Česká republika v minulosti aktivně účastnila americké unilaterální politiky.

Hlavní odpovědnost za prosazování národních zájmů nesou podle Sušové-Salminen politici. Rozhodně tak nejsou čeští vojáci těmi, kdo by měl být v současné debatě kritizován a kdo by se v ní měl obhajovat, píše ve svém komentáři.

Plné znění komentáře politoložky Veroniky Sušové-Salminen, psaného pro ParlamentníListy.cz:

Zpráva o smrti čtyř českých vojáků účastnících se vojenské mise v Afghánistánu rozvířila debatu, která je z pochopitelných důvodů poměrně emocionální. Čeští politici vesměs hovořili o „hrdinství“ a „službě vlasti“ našich vojáků, zatímco jiní mluvili o „žoldácích“, kteří si nezaslouží speciální zacházení, protože podobně jako jiní profesionálové nasazují svoje životy jako součást svojí práce (viz hasiči, záchranáři, policisté) a za úplatu. Od politiků nelze jiné výroky čekat, protože nesou hlavní díl odpovědnosti. Koneckonců jsou to oni, kdo svými rozhodnutími tyto lidi do misí, které mohou skončit smrtí, posílají a jsou tím pádem nuceni argumentovat službou vlasti, hrdinstvím či smysluplností jejich smrti. V kontextu, kdy se plánuje navyšování vojenského rozpočtu a Evropu čeká nejspíš nová vlna zbrojení, je hovořit o hrdinské službě vlasti určitá strategie k posílení prestiže armády. Je to ale i nutnost s ohledem ke stále jasnějším obrysům faktického neúspěchu americké intervencionistické politiky v Iráku, ale i v Afghánistánu, které svět neučinily bezpečnějším místem.

Mluvení o „žoldácích“ je tak hlavně způsob kritiky toho, že Česká republika se v minulosti aktivně účastnila a podporovala americkou unilaterární politiku, která nese svoje stále očividnější plody zla. Zájmy České republiky přitom běžný občan ve vojenském angažování se na druhém konci světa rozpozná jenom těžko a při domýšlení pochopí, že globální terorismus z jeho podstaty není možné zastavit konvenční válkou ani invazemi a arogantními intervencemi do jiných zemí.

Válka v Afghánistánu, která měla formu antiteroristické trestné výpravy v důsledku útoků 11. září, se přitom táhne už více než 12 let, aniž by zemi i světu přinesla bezpečnostní a politickou stabilitu. Navíc, v roce 2003 ČR podpořila mnohem spornější vojenskou invazi bez mandátu OSN do Iráku pod lživou záminkou, že tamní režim vlastní zbraně hromadného ničení. Ta skončila, jak se dnes ukazuje, bezpečnostním fiaskem s nedozírnými následky pro celý region ale i globálně. ČR tu aktivně podporovala americkou politiku unilaterarismu, která má destabilizační důsledky pro dnešní mezinárodní vztahy (včetně vztahů s Ruskem) i pro samotný Irák. Mluvit o globální odpovědnosti ČR stále více znamená mluvit o odpovědnosti za škody, které tato politika napáchala a o hledání řešení.

Používání pojmu „žoldáci“ je ale vlastně staromódní, protože předpokládá, že „služba vlasti“ by měla být nezištná, že je to něco, co existuje jaksi mimo tržní vztahy a nedá se měřit penězi ani koupit. Je to hodnota. To ale není reálně pravda. Jak známo, vedle státem udržovaných armád existují dnes soukromé armády, které si státy najímají jako službu. S profesionální, byť státem udržovanou, armádou se její status ve společnosti nutně proměnil, protože vojenská služba už není obecně sdílenou občanskou povinností, ale jen záležitostí výběru a vykonávání povolání v rámci státní služby. Čeští vojáci v profesionální armádě dnes slouží za plat, což ale nemá v podstatě nic společného s tím, jaké rozkazy dostávají a jaká rozhodnutí činí čeští politici. Ti nesou hlavní odpovědnost za prosazování národních zájmů České republiky, za to, aby zemi odpovědným rozhodováním a zvažováním risků a důsledků zajistili bezpečnost a mír, i za to, do jakých zahraničních misí české občany za peníze českých daňových poplatníků posílají. Nejsou to ale rozhodně čeští vojáci (a už vůbec ne ti padlí), kdo by měl být v této debatě kritizován a kdo by se v ní měl obhajovat.