Hudební kritik Jiří Černý uvedl, že Gott byl jeden z největších antikomunistů, s jakými se kdy setkal. I řada dalších se teď svěřila s tím, že Mistr pomáhal, často i hodně finančně lidem, které režim postihoval, ale nikdy o tom nemluvil. Kde tedy najít “pravdu”? A máme se ji vůbec snažit hledat?

Karel Gott skutečně pomáhal, ale kolik to bylo ve skutečnosti lidí, jimž pomohl, věděl jen on sám. Mně stačí ten fakt, který je potvrzen, o němž není sporu.

A z tohoto pohledu mě nezajímá, jestli byl Gott antikomunista, nebo co si Jiří Černý po pojmem antikomunismus představuje, nebo s kolika a jakými antikomunisty se v životě potkal.

Sám Karel Gott se k vlastní účasti na celé věci kolem Anticharty stavěl zodpovědně, říkal, že za tím nemůže stát, že se nechal zmanipulovat a nečelil tomu. Nicméně, co si myslet o tom, že slova o Antichartě začali mnozí kritici vč. některých politiků opakovat prakticky v okamžiku jeho smrti?

Ten rozdíl, o němž chci mluvit, je nejlépe ilustrovatelný na náboženském pojetí spásy. Někdo tvrdí, že spasen bude člověk podle skutků, jiní tvrdí, že podle toho, co říká. 

Vzpomněl jsem si v této souvislosti, jak mě kdysi upozorňoval Standa Motl nad fotkou našich umělců, účastnivších se smutečního shromáždění po Heydrichově úmrtí (24.6.1942), že Karel Höger, sedící v popředí, se toho pietního aktu prostě zúčastnit musel, aby na sebe zbytečně neupozornil, protože byl zapojen do odboje. No, a teď suďte. Někoho ta Högerova přítomnost třeba hluboce ranila a mohla být příčinou jeho osobního selhání, když i ti naši nejlepší herci kolaborují .... Na druhou stranu Högerova pomoc odboji byla účinná a byla po válce dosvědčena.

Proto nesnáším tyto rychlé odsudky, které se blíží k mediálnímu lynči. Všimněte si ale, že pocházejí od lidí, od kterých by pes kost nevzal. Za Gottových dob se třásli jako ratlíci, a teď jsou plni žlučovité agrese. Samozřejmě, že kvůli sobě, kvůli svým zbabraným životům. Sami dávají příčinu tomu, že se o nich smýšlí špatně, protože k dobrému nezavdávají příčinu.

Kněz Tomáš Halík označil Gottův pohřeb ve Svatovítské katedrále za „šílený a nevkusný nápad“, „pokus o mýtizaci hvězdy normalizačního zábavního průmyslu” a devalvaci hodnot.  Přesto pohřeb v katedrále bude a to v souladu s přáním samotného Gotta. Je to špatně, jak tvrdí Halík? A z druhé strany, co Halíka k takovým prohlášením dle vás vede?

Myslím, že Karel Gott by proti Halíkově pohřbu ve Svatovítské katedrále celkem nic neměl, možná by si jen pod fousky dodal „no, když se mu bude po tom lépe odpočívat“ ... 

Co se společenského vyznění týče, já pokládám Svatovítskou katedrálu spíše za český kulturní symbol, než za pouze katolické religiózní místo. Pokud tedy jde o Gottův pohřeb, proti gustu žádný dišputát, když se mu potom bude lépe odpočívat ...

Rozhodně je však Halík s tím „pokusem o mýtizací“ Gotta úplně mimo! To je už věc dávno hotová, a další urážky, kádrování a inkviziční praktiky tu Gottovu legendu jen potvrdí a zvěční.

Necelý týden po mistru Gottovi zemřela herečka a disidentka Vlasta Chramostová. Vrchní ústavní soudce Pavel Rychetský ihned přispěchal s názorem, že pokud si někdo zaslouží pohřeb se státními poctami, je to Chramostová. Jak takový výrok vnímat? Jde o vyřizování účtů skrze zemřelé osobnosti? O čem to vypovídá?

Vypadá to, že Rychetský měl radši slovo mluvené než zpívané, a že asi taky trošku chtěl, aby se o něm mluvilo, když už se o něm nebude zpívat.

Nevím, jak se liší státní pohřeb od pohřbu se státními poctami, a ani si nemyslím, že by to Gott nebo Chramostová poznali. Všimněte si též, že já ta jména používám holá – protože si prostě myslím, že jsou dobrá sama o sobě, a netřeba je opentlovat různými národními umělci a legendami a disidenty a mistry a umělci. Ani pán či paní k tomu není nutno říkat, když to jméno dobře zní!

Nadto platí, že ti dva si odnesli pouze to, jak se k nim různí tito strůjci posmrtných poct a slávy chovali za jejich životů. Z těch řečí, pronesených po jejich smrti, by se jim asi mnohdy udělalo šoufl.

Po oznámení Gottova odchodu se dle některých komentátorů začali prezident Zeman a premiér Babiš k Mistrovi ihned hlásit. Je to mocenský kalkul a populismus, jak tvrdí tito kritici? 

Já si myslím, že to patří k povinnosti politiků, vyjádřit se k významným společenským událostem. Po prvotních výrocích, kdy asi z nedostatku zkušeností, jak se chovat v takovýchto situacích, trochu přestřelili, pak svou rétoriku zmírnili. I četnost jejich vyjádření je přiměřená, co mohu sledovat. Očekávám od nich, že udrží pietní atmosféru, kdy místo slov se rozezní vzpomínky v těch, kteří mají na co vzpomínat. A ti, v nichž se nerozezní nic, budou k nerozeznání od nich též mlčet, už kvůli uchování alespoň zdání vlastní důstojnosti.

Přál bych si, aby politici a různé veřejně známé osobnosti nezahltili veřejný prostor svými výlevy. Měli by ponechat místo lidem na jejich vlastní pietu. Dokonce bych se přimlouval za to, aby té oficiální slávy bylo spíše méně, protože ta spontánní by ukázala skutečnou společenskou odezvu. To bych ale chtěl asi příliš ...