Tak tu máme opět Valné shromáždění OSN, kde si může lídr i nejmenší zemičky užít pár minut slávy. Největší pozornost na sebe, logicky, strhl Donald J. Trump. Považujete jeho slova o zničení Severní Koreje za folklor, nebo to lze brát vážně? A co je zajímavé: Mluvil o tom, že USA nikomu nechtějí vnucovat svůj styl života. Že je důležité, aby národy byly suverénní. Nicméně pokud bude někdo ohrožovat suverenitu suverénních národů, je třeba zakročit. Třeba na pomoc Ukrajině. Jan Zahradil se raduje, že koncept „šíření demokracie a lidských práv“ skončil, my se však ptáme: Není to jen jiné zdůvodnění pro intervence USA? 

Osobně mě Donald Trump překvapil, i když vlastně jen slovníkem: uchoval si svůj humpolácký jazyk z twitteru, a třeba když o severokorejském Kimovi mluvil jako o „rakeťákovi na sebevražedné misi“, tak jsem měla pocit, že americký prezident haleká někde na tržišti a ne na půdě OSN. Vadí mi to zhruba stejně jako jít v džínách a vytahaném svetru do Národního divadla. Ale nešť, asi jsem konzerva.

Jinak to ale byla „americká krása“, když začal sebechvalným výčtem, jak se má Amerika dobře, jak tamní trh a akcie k nebesům rostou, zatímco některé jiné části světa „jdou do pekla“. Naprosté „kydy“, které nemá smysl moc komentovat. Doufám, že je neslyšely ty desítky tisíc lidí, co přišli při nedávných hurikánech o všechno, a vlastně ani většina ostatních Američanů – poslední statistiky říkají, že jen 25 procent z nich má úspory přesahující 10 tisíc dolarů. Čili, kdysi silná střední třída, která je hybatelem společnosti, v USA fakticky přestala existovat. A když se Trump chlubí tím, že dá na armádu přes 700 miliard dolarů, ale současně stát ruší a osekává většinu sociálních programů, protože na ně „nejsou peníze“, lze shrnout, že jen tak klasicky blábolil, asi jako „každý správný“ americký prezident posledních dvou tří dekád.

Zvláštní ale bylo, že ve svém projevu 21krát použil pojem „svrchovanost“. Možná tím chtěl naznačit, že dál odmítá globalizaci a bazíruje místo toho na svrchovanosti „silných“ států, ale rychle dodal, že některé národy samy o sobě rozhodovat nesmějí. Jeho osobní „osou zla“ se staly Írán, Venezuela, Kuba a Severní Korea. Jak to pasuje s tím jeho „Amerika neusiluje o to, aby vnucovala jiným svůj způsob života, ale spíše chce zářit jako příklad pro všechny ostatní“, ví snad jen on sám. Z mého pohledu je to jen další blábol. A v každém případě je to teoretické avízo dalších agresí, a máte pravdu, že je vcelku jedno, jestli budou vedeny pod pláštíkem „lidských práv“ a „humanity“, nebo se zdůvodní nějak jinak. Netvrdím ale, že k nim dojde. Možná chtěl Trump být jen za „chlapáka“, čili za „správného amerického prezidenta“, který silou donutí neposlušné ulehnout mu k nohám. 

Nicméně, na jeho místě bych si nebyla tak jistá. Na paškál si vzal především Severní Koreu a Írán, coby dvě největší zla pod sluncem. Když ale hrozil Severní Koreji „zničením“, podle mého hrozil spíš OSN; pokud světová organizace odmítne všechny další americké požadavky na sankce a blokády, padne vina za zničení Severní Koreje na ni. Trump i lidé z jeho okolí pravidelně opakují, že vyčerpali „veškeré možnosti“, jak Kima donutit vzdát se svého jaderného arzenálu. Veškeré možnosti, ovšem s výjimkou rozhovorů a diplomacie, dodávám já. A i tím nutí severokorejský režim k tomu, aby usiloval o „paritu“ v jaderných silách a předešel tak americkému útoku. A přežil. A navíc byl i „po zásluze“ náležitě akceptován ve světě. 

Důležité je, že Peking stanovil „červenou linii“: Pokud Spojené státy na Severní Koreu zaútočí, vojensky se do věci vloží. Trump přitom zřejmě Čínu dál vnímá jako možná jediného důstojného partnera pro Spojené státy, a pořád má na programu i listopadovou návštěvu Pekingu. Čili, v příštích dvou měsících na Severní Koreu nezaútočí, pokud tedy vůbec. Války se takhle přece neoznamují dopředu, ne? Nevím, kam až to Trump hodlá slovně i sankčně proti Kimovi dotáhnout, třebas ale zvyšováním napětí na čínském „zadním dvorku“ chce jen donutit Peking, aby tu jeho slavnou a skvělou Ameriku tak ekonomicky a obchodně neválcoval…

A něco podobného platí i pro jeho výpady proti Íránu. Na přání Izraele a Saúdské Arábie by nejspíš opravdu rád zrušil jadernou smlouvu s Íránem, přiměl Írán k obnovení vojenského jaderného programu a tím fakticky dovedl svět k další válce na Blízkém východě a k další migrační vlně do Evropy, ale… Za zachování dohody se vedle Francie a Evropy jako takové staví rovněž Rusko a Čína, pro něž všechny se Írán stal důležitým strategickým i obchodním partnerem. V případě amerického tlaku proti Teheránu jsme tedy už rovnou svědky jakéhosi „ostrého testu“ rodící se světové „multipolarity“. 

Zkrátka, Trumpův projev mě zklamal. Byl velkohubý, arogantní a plný lží a volbou témat připomínal spíš snahu ukojit domácích neokonzervativce, demokraty a vojenskoprůmyslový komplex, než oslovit svět. Věřte mi, stále větší část světa totiž měnící se realitu současnosti zná. 

Je něco zaznamenáníhodného na řeči českého prezidenta Miloše Zemana? 

Český prezident se znovu chopil svého oblíbeného tématu boje proti terorismu. Na jednu stranu to chápu, protože to problém opravdu je a my v Evropě o něm zatím naštěstí víc čteme, než abychom si tím museli opravdu každodenně procházet. Nicméně, Miloš Zeman logicky znovu mluvil „do zdi“. Potíž je v tom, že neexistuje shoda na tom, co je a co není terorismus. A tento rozpor brání jednotnému postupu nejen na názorově roztříštěné půdě OSN, ale příkladem budiž i jen Británie. Tamní ministerstvo vnitra už přes dva roky „připravuje“ jakousi strategii boje proti terorismu, ale ani jeho vlastní experti se nedokážou shodnout na definici. 

Cynická definice přitom říká něco jako „terorista je ten, kdo ubližuje nám, zatímco když týž ubližuje jim, může to být dokonce i ‚bojovník za demokracii‘ a může se nám hodit“. Příkladem budiž al-Káida, kterou si CIA a Pákistán za saúdské peníze kdysi zřídily pro boj proti sovětské okupaci v Afghánistánu. Zprvu bojovníci za svobodu, pak, po teroristických útocích z 11. září, ti největší teroristé, a donedávna v Sýrii už zase přijatelní, protože prý „umírnění“ kluci. A když se sami od sebe loni v létě přejmenovali, tak je USA dokonce vyškrtly ze svého seznamu teroristů. 

Nebo Daeš. Ten byl OK, když se s vědomím USA zformoval, začal bojovat proti Damašku a povraždil tisíce Syřanů. Dokonce i do iráckého Mosulu mu byl „zajištěn“ vstup skoro bez boje. A v teroristy se proměnil, až když na videích začal ukazovat popravy amerických občanů. Och, vždyť jsou to hnusní teroristé! Hrrr na ně! Ale ne zas tak moc hrrr, aby mohli pořád ještě masakrovat Sýrii (a tlačit na Asada) a Iráčany (a tlačit tím na Írán). Změna postoje přišla nedávno, až s Trumpem. Mimochodem, je zábavné, že při amerických náletech, které srovnaly Mosul nebo Rakká takřka se zemí a pobily desítky tisíc civilistů, „nebyla zasažena“ jediná „poslední nemocnice“, což se běžně „dělo“ při loňském osvobozování Aleppa. Včera ruské a syrské nálety na provincii Idlíb, kterou ovládá al-Káida, už zase zasahovaly „poslední nemocnice“. Mám dojem, že rovnou hned čtyři poslední… Zábavné, nicméně o našem postoji k terorismu to leccos napovídá. 

A Rusové mají pro změnu za teroristy bojovníky z Kavkazského emirátu, převážně Čečence, které u nás na Západě pro změnu zhusta vnímáme jako „demokratické aktivisty“ a „humanitární“ oběti ruské zvůle, neboť jsou vhodnými pěšáky pro udržování chaosu v Rusku. A třeba Turecko má za teroristy Kurdy, nad nimiž Západ drží ochrannou ruku; prý proto, že je to „největší národ bez státu“, což ani není pravda, ale spíš proto, že mohou být „prodlouženou rukou“ našich zájmů v Turecku, Sýrii, Iráku i Íránu… 

Zkrátka, s bojem proti terorismu lze jedině souhlasit, ale za současného stavu je reálný boj asi nemožný. A když už by to někdo myslel opravdu vážně, měl by z principu přerušit vztahy se sponzory terorismu. Většinou je najdete ve „spřátelených“ diktaturách v Perském zálivu. Nelze současně bojovat proti terorismu a lézt jejich sponzorům někam, aby ze svých petrodolarových zásob vedle teroristů pravidelně posílali něco i do kapes západních politiků… Dokud se Západ nerozhodne, že s terorismem opravdu zatočí, nemá smysl se o tom moc bavit. 

USA uvolnily půlmiliardu dolarů na zbraně pro Kyjev. Michail Saakašvili dojel do Kyjeva a začal spřádat politické plány. Maďarsko se bouří proti ukrajinskému školskému zákonu, který prý potlačuje menšiny. Co toto všechno bude znamenat pro Ukrajinu a co bychom ještě měli dodat? 

Netuším, co to bude pro Ukrajinu znamenat konkrétně, na to si musíme ještě počkat. Je nicméně vcelku jasné, že z jakýchkoli budoucích voleb nebo mocenských převratů tam žádný velký demokrat nevzejde, to spíš jen nějaká kombinace zkorumpované tvrdé ruky natažené směrem k tomu, kdo bude ochotný dát víc. Ale co je asi důležitější, politici „tam nahoře“ si něco pořád melou, ale skutečný život se ubírá jinudy. Podle údajů ukrajinských dopravců meziročně například stoupl o více než 50 procent počet Ukrajinců, kteří cestují do Ruska – letos se jich tam vydalo už 2,6 milionu a pokud tato tendence zůstane, do konce roku by celkové číslo mělo překročit pět milionů. A to před Majdanem, v roce 2013, si jich tam zajelo 6,2 milionu. A co je zvláštní, nejezdí tam jen za prací nebo služebně – centrály nadnárodních koncernů v postsovětském prostoru vesměs „sedí“ v Rusku, a tak se na porady jezdí právě tam – ale třeba i jen na koncerty a obecně za zábavou nebo prostě jen na exkurze. V létě prý naprostou hitovkou byly „bílé noci“ v Petrohradu…

Jak milovníci Ruska, tak příznivci NATO mají pohotovost: Právě končí rusko-běloruské cvičení Západ 2017, které NATO kritizuje jako přípravu na válku. K čemu také vojenská cvičení jsou. Zároveň začíná cvičení NATO na ruských hranicích, které zase jako přípravu na válku kritizují milovníci Ruska. Jak jste z toho všeho moudrá? Obáváte se? 

Neobávám. Tedy, neobávám se nijak moc. Ten vrtulník, který na ruských manévrech střelil do lidí, jasně dokazuje, že konflikt může propuknout obyčejnou náhodou a omylem. Stačilo, aby v té době mířil někam přes hranici a někdo za tou hranicí zpanikařil. Ale jinak dál na „velkou válku“, která by byla zahájena cíleně, nevěřím. Kdo by tím získal? Američtí zbrojaři. A věří někdo na Západě, že by NATO dokázalo Rusko porazit? Možná jo, ale doufám, že není v žádné rozhodující funkci a od nějakého toho červeného tlačítka ho dělí zdi psychiatrické léčebny. A totéž platí i pro opačnou stranu, samozřejmě. My všichni, kdo žijeme v tomto kritickém prostoru, bychom prohráli. 

V rámci ostravských Dnů NATO jsme přivítali naše spojence ze Saúdské Arábie, což vyvolalo povyk. Nejen proto, že naši spojenci dlouhodobě masakrují sousední Jemen, ale i proto, že, jak jsme rozebírali i zde, se jejich nadace roztahují po Evropě a šíří nepěknou verzi islámu. O stavu lidských práv v Saúdské Arábii raději nemluvě. Zvala byste Saúdy? K čemu jsou vlastně nezbytní pro velení NATO? 

Už jsem o tom mluvila – pokud chci úspěšně bojovat s terorismem, musím v první řadě přerušit finanční toky, které vedou v mnoha případech právě ze Saúdské Arábie. Zvát je k nám, aby tu předváděli, jak hezky umějí létat a tudíž i bombardovat třeba v tom Jemenu, je fakt nechutné. Netuším, v čem jsou nezbytní pro velení NATO, ale stačí se podívat na čísla z posledních měsíců a týdnů: Od počátku saúdské agrese do Jemenu Británie prodala Saúdům zbraně za šest miliard dolarů, Katar z Británie koupí 24 stíhaček za další miliardy, Trump na počátku léta prodal Saúdům zbraně za skoro 400 miliard dolarů, americké zbraně za skoro čtyři miliardy nově poputují k diktátorům v Bahrajnu, jehož policii ta britská (za peníze) učila, jak lidi mučit a nenechávat na nich stopy, Itálie za loňský rok prodala Saúdům zbraně za 14 miliard eur, a v poslední době vycházejí na povrch informace, podle nichž jsou největším „hubem“, přes který v Perském zálivu proudí finance i zbraně teroristům, Spojené arabské emiráty, kam tolik i Čechů tak rádo jezdí na dovolenou… Nemá smysl pokračovat. Všechny ty diktátorské islamistické režimy si naše krásné a demokratické politiky prostě umějí koupit. Až zase některý z nich spustí něco o lidských právech, a vsaďte se, že spustí, protože to je přece naše „nejvyšší hodnota“, přestaňte ho poslouchat. A hlavně volit, samozřejmě.   

Opět je tu smutné výročí Mnichovské dohody z podzimu 1938. Je to oblíbená otázka: Měli jsme se bránit, či ne? A jaké memento z této doby pro nás vyplývá?

Nevím, jestli jsme se měli bránit. Možná jsme mohli, ale na jak dlouho a za jakou cenu? Jistě, je mnoho národů v Evropě, které bojovat šly, utrpěly velké ztráty, ale posléze získaly sebevědomí, a nyní takové otázky vůbec nemusejí řešit. Vojenští historici možná mají jasno, mně osobně ale tahle otázka už připadá zbytečná. Stalo se to, co se stalo. A jestli z toho něco vyplývá? Třeba nějaké poučení z dějin? No, Británie a Francie nás tehdy zradily, ale dnes jsou zase mezi našimi hlavními spojenci. Že by se dějiny neopakovaly?

Co bychom měli v následujících dnech určitě sledovat?

Mě osobně bude zajímat nejvíc to, zda se Evropa – po amerických sankcích proti Rusku –podvolí i americkému tlaku proti Íránu. Z toho prvního na nás kouká utrácení stovek miliard za americké zbraně a povinný odběr předraženého amerického zemního plynu, z toho druhého nejen další ztráta možných investic, ale i vyhlídka na konflikt a další migrační vlnu do Evropy... Do hrdé, sebevědomé Evropy s jejími vysokými a snadno prodejnými hodnotami.