Nigel Farage se raduje z toho, že Británie během covidu a vakcinace prokázala, jak dobře to jde bez EU. Lze proti tomu mít výhrady?

Organizace vakcinací v EU je tak chaotická, že Farageovu škodolibou radost do puntíku potvrzuje. Specificky ve vztahu k britské vakcíně AstraZeneca jako by EU projevovala nějakou antibritskou nenávist a pomstychtivost za brexit. Na jedné straně na Astru podává žaloby za nedostatečné dodávky, na druhé nechává v několika zemích její vakcíny házet do stoupy následkem úplně imbecilní dezinformace o její nebezpečnosti, protože z dvaceti milionů očkovaných dostalo 70 lidí trombózu. To je číslo, které ani nedosahuje normálních statistik případů trombózy bez vakcíny. Holandsko se těmito dezinformacemi nechalo zblbnout k vyhazování 11 milionů dávek, které tam nikdo nechce. Takže my, kdo jsme dostali její první várku, nevíme, zda bude nějaká druhá. A místo abychom Hamáčka poslali do Dánska, Švédska a Holandska odmítané vakcíny nakoupit, mrháme jeho časem a energií na jakémsi údajném pitomém nápadu lítat do Moskvy sjednávat cosi, co zní tak neuvěřitelně bizarně, že se z toho málem zblázní celý Parlament. Za to samozřejmě nemůžeme vinit EU, jenom ji ještě dokážeme v blbostech přetrumfnout.

Borisi Johnsonovi pořád podstrkují nějaké „kauzy“, posledně s jeho výroky, že „radši mrtvoly než další lockdown“ a rekonstrukcí jeho bytu. Jak to vnímáte? Co blížící se volby druhého řádu? Neskončí Boris nakonec jako Churchill, kterého po vítězné válce vykopli?

Konečně se na tato nařčení v britských komentářích ozývají hlasy upozorňující, že Borisova „korupce“ nesahá po kotníky jeho předchůdcům, jako Cameron a Blair, takže by se to nemělo přehánět. Boris ostatně na úpravy premiérského domu nepoužil peníze daňových poplatníků, nýbrž soukromých dárců, takže mu není co vyčítat a nikomu do toho nic není. Dům už prý rozhodně úpravy potřeboval, říkají lidé rozumějící bytové estetice. A jeden ulítlý výrok, kdoví možná míněný ironicky? To vážně na něho nemůžou najít nic peprnějšího?

Obávat se tím ztráty jeho voličských preferencí, myslím, nemusíme. Labour je na tom celostátně pořád podstatně hůř než konzervativci, takže na lokální úrovni bych nepředvídal žádnou změnu. Labour se určitě udrží a možná ještě posílí v politicky korektním multi-kulti Londýně, kde se konzervativcům v sondážích odhaduje jen nějakých 28 %, zatímco labour se tam tlačí nad 40 %.

Posledně jsme řešili, že různé kliky americké administrativy mohou mít různé názory na postup vůči Putinovi. Zdá se, že nyní vyhrála ta, která chce trochu „ubrat“?

Já jsem výrazné „ubírání“ nezaznamenal. To, že Biden několik dní nebo týdnů Putinovi nenadává, může být i tím, že má na starosti jiné věci, jako zvyšování daní, přijímání ilegálních imigrantů nebo likvidaci desetitisíců pracovních míst. Nebo třeba i tím, že už zapomněl, kdo Putin je, či zda někdo takový vůbec existuje.

Ale celá zahraniční politika dnešní administrativy se řítí do vytváření konfliktů po celém světě. Kde donedávna měli vítr z Trumpa, tam dnes Americe vyhrožují nebo se jí vysmívají. Biden svým řečněním (a my víme, že mu je píše někdo jiný) vyhrocuje vztahy s kdekým. I Severní Korea už pohrozila, že USA se ocitnou ve „velmi nebezpečné situaci“.

Čína rachotí zbraněmi na Tchaj-wan a její válečné námořnictvo brázdí vody Filipín. Rusko hrozí Ukrajině a představuje „existenční hrozbu od severního pólu po jižní“. Tak to alespoň odhaduje šéf Defence Intelligence Agency ve zprávě přednesené v senátním výboru pro obranu. Ten mluví o nové „ose zla“ tvořené Ruskem, Čínou, Íránem a Severní Koreou a všímá si jejich sílící vzájemné spolupráce včetně vojenské, namířené proti Západu.

U Ruska předpovídá pokusy o posilování vlivu na své periferii (viz už Ukrajina), větší zbrojení a utužování současného režimu, oživování svazků s levicovými režimy v Africe (Angola, Alžírsko), Latinské Americe (Kuba, Venezuela). Zaznamenává, že Čína začala podporovat Severní Koreu a uzavřela smlouvu s Íránem. Severní Korea dodává zbraně Íránu a Sýrii. Írán rozvrací Sýrii, Irák a Jemen. Čína do svého projektu Pásu a cesty vtahuje Karibik.

NATO včetně tedy nás má zjevně o čem mudrovat.

A jinak, ono jde vždy nakonec o peníze, hlavně o Nord Stream 2, který chtějí USA Němcům překazit. Co se děje na této „plynové frontě“?

Ten je údajně již z více než 90 % hotov, Gazprom koncem března ujistil, že bude do konce letošního roku dokončen, takže veškeré protesty asi jsou už bičování mrtvého koně, jak praví anglické úsloví. Otázku, jak to ovlivní vztahy Ruska s Evropou (tedy při závislosti na ruském plynu), už Spojené státy neovlivní a bude ji muset řešit Evropa sama, až se vyskytnou nějaké zádrhely.

Nebude nás tím Rusko mít v hrsti?

Bude. Ale optimisticky bychom mohli spoléhat na to, že na nějakých zádrhelech Rusové nebudou mít zájem, protože to bude velké sousto jejich živobytí. Ale zpráva senátního výboru by nás každopádně měla poučit, že podceňovat Rusko nebo zanedbávat jeho sledování by se mohlo nevyplatit. Což neznamená se k Rusku lísat. Znamená to usilovat o co největší energetickou soběstačnost všemožnými alternativami. Zefektivnění solární energie, samozřejmě jádro, a kdovíjaké nové technologie se ještě dají objevit a rozpracovat.

Ale jestli je správný ten odhad, že vznikla ona „osa zla“ oněch čtyř protizápadně naladěných a ostře zbrojících zemí, mohlo by nás to pohřbít. Proto by se rozumná zahraniční politika NATO a EU měla poučit od Machiavelliho a Sun-Tsu. Snažit se je rozdělit, jako Nixon a Kissinger odlákali Čínu od Sovětského svazu. Mají konec konců nekompatibilní ideologie, a možná i protichůdné zájmy, a jediné co je sbližuje, je nenávist k Západu. Ale Bidenova politika je doslova vhání jeden druhému do náruče.

A mimochodem, k té nepřátelské ose můžeme přiřadit i jadernou mocnost Pákistán. Ta společně s Íránem a Sýrií vyrábí zbraně hromadného ničení, jak v těchto týdnech potvrdila německá rozvědka. Pákistánský premiér Imran Khan právě vyzval všechny většinově islámské země, aby různými bojkoty donutily západní země k uzákonění kritiky islámu alias islamofobie jako trestného činu. A připomeňme si, že je to bývalý kapitán anglického kriketového národního týmu, někdejší liberál až libertarián a playboy, který přesedlal na radikální islám, aby vyhrál pákistánské volby. Klasická ilustrace onoho stále častějšího jevu sekulárních muslimů zázračně nacházejících pravou víru.

S radikalizovanými muslimy má problém Francie, kde i sám Macron nejprve vyhlásil boj „politickému islámu“ alias „islamismu“ alias „islamolevičáctví“, a označil je za „existenční hrozbu Francii“. A o několik měsíců později chce trestat důstojníky ozbrojených sil, kteří k takovému boji vyzývají a hrozí vojenským převratem, jestli stát proti islamistům nepošle armádu. Či tak nějak to vykládají média, některá dokonce používají slovo „puč“. Přirovnávají to k nezdařenému puči proti de Gaulleovi, a už se to i někdo pokusil přirovnávat k vojenskému převratu Napoleonově. Co se tam přesně děje a jaké to může mít následky?

Dopis dvacítky vysloužilých generálů a tisícovky aktivních důstojníků adresovaný prezidentovi, vládě a parlamentu otiskl konzervativní časopis Valeurs Actuelles a byl jím zaplaven internet a sociální sítě. Signatáři nehrozí žádným pučem, nýbrž žádají prezidenta, aby bránil republiku. A varují, že nezastaví-li stát radikalizaci muslimů a růst islámských enkláv uvnitř Francie, které už žijí podle islámských zákonů v nepřátelství k Francii jako sekulární demokracii, povede to brzy k občanské válce. Ocitujme si z něho několik pasáží.

„Francie je ve velkém nebezpečí a útočí na ni ze všech stran mnoho smrtelných hrozeb. My, kteří, ač ve výslužbě, zůstáváme navždy vojáky přísahou zavázanými své povinnosti k Francii, nemůžeme zůstat lhostejní k osudu naší krásné země... Francie je ohrožena fanatickými a nenávistnými hordami, které nenávidí naši zemi, její tradice, její kulturu a chtějí ji rozložit odstraněním její minulosti a jejích dějin... Muslimská předměstí se přeměnila v teritoria ovládaná dogmaty, která jsou v rozporu s naší ústavou... Ve Francii nemůže a nesmí existovat žádné město či předměstí, kde neplatí zákony republiky... Ti, kdo vládnou naší zemi, naléhavě musí nalézt odvahu tyto hrozby vymýtit. K tomu často stačí aplikovat existující zákony bez slabosti, ostýchavosti a zbabělosti... S armádou připravenou podpořit politické osobnosti usilující o záchranu národa... Je to úkol kolosální a naléhavý... Jsme připraveni přičinit se o zabezpečení národa a předejít jinak nevyhnutelné občanské válce... Jestliže se nic neučiní, laxní přístup nevyhnutelně nakonec vyprovokuje ve společnosti explozi a intervenci našich kolegů v aktivní službě v této nebezpečné povinnosti bránit naše civilizační hodnoty. Občanská válka rozpoutá chaos a mrtvých, za něž vy ponesete odpovědnost, budou na tisíce.“

Žádný puč, nýbrž nabídka vykonat vojenskou povinnost na obranu země podle původního Macronova výslovného záměru. V mediálních rozhovorech někteří důstojníci vysvětlili, že policie a gendarmerie na zvládnutí terorismu a islamistického a levicového rozkladu Francie už dávno nestačí a bez armády se to už nedá zachránit.

Zatímco Macron zvažuje tresty v podobě odebrání důchodu nebo hodností (vojáci mají zákaz politické činnosti), šéfka strany Národní seskupení Marine Le Penová ihned generálům nabídla podporu a spolupráci, v dopise taktéž zveřejněném ve Valeurs Actuelles. „Jako občanka a politička se shoduji s vaší analýzou a sdílím vaši úzkost. Stejně jako vy věřím, že je povinností všech francouzských vlastenců se postavit k nápravě věcí a ozdravění země... Zvu vás k účasti na naší bitvě, která začíná... a která je bitvou politickou a pacifistickou, ale především bitvou o Francii.“   

Říká tím samozřejmě „podpořte mě v prezidentských volbách proti Macronovi“. Už několik měsíců v sondážích šlape Macronovi na paty a teď začíná cítit skutečnou šanci na volební vítězství v příštím roce. Zda to bude pět minut před dvanáctou nebo po dvanácté, bude záviset na tom, kolik voličů ji a generály podpoří. Podle nynějších sondáží mají generálové a jejich varování podporu 49 % národa.    

A co vás tentokrát pobavilo nebo rozesmálo?

Repertoár londýnských divadel, jak se chystají vynořit z covidového lockdownu a jichž se už kulturně vyhladovělí Londýňané nemůžou dočkat. „Moje“ divadlo Young Vic, kde jsem dělal v 70. letech provozního, a které „za mých dob“ – ale hlavně za dob geniálního režiséra Franka Dunlopa – hrálo ty nejsvižnější inscenace Shakespeara a Moliéra, prezentuje novou hru zvanou „Projekt svoboda“. Ve spolupráci s čerstvými africkými imigranty ji sepsal jeho nový režisér Kwame Kwei-Armah, který z divadla udělal mimo jiné něco jako velitelství Black Lives Matter. V září předvede mimořádně kreativní interpretaci Hamleta, v hlavní roli s poloviční černoškou jménem Cush Jumbo. Školní mládež, která do Young Vicu chodívá povinně, se tak konečně dozví, jak vypadali ve středověku dánští šlechtici.
Sousední Old Vic – bývalá svatyně Olivierova Národního divadla – oznamuje premiéru hry Aisha uváděné jako „historie politické moci černých žen“.
Bush Theatre v čtvrti Shepherds Bush vypsalo soutěž na grant za hru napsanou výlučně „autory černými, asijskými, menšinově etnickými a uprchlickými“. Bělochům vstup zakázán. I běloškám.  
Hampstead Theatre, v němž vznikávaly ty nejinteligentnější hry autorů, jako Michael Frayn, Harold Pinter nebo Brian Friel, nabízí hru zvanou „Smrt černocha“. Divadlo ve čtvrti Stratford East má zbrusu novou hru „Slunce, měsíc a hvězdy“, jejímž dějem je „ženino pátrání po spravedlnosti po rasisticky motivované vraždě jejího bratra“.

Z dalších divadel určitě budou stát za vidění tyto hry: „Extinct“ (česky asi „vyhynulí“) je příběh ekoaktivistů nucených v boji proti klimatické změně porušit zákon. „Po konci“ vypráví příběh dvou kolegů uvízlých po jaderném výbuchu v krytu bez jídla. „Hysterical!“ je „historie hysterie, v níž se hlavní role snaží setřást nálepku, jaká byla ženám přilepena po 2500 let“.

Naštěstí – jak připomněl jeden zlolajný kritik – „divadlo má na společnost asi takový vliv jako jazz na zahradnictví“.

• Nové knihy Bena Kurase naleznete zde