Že dav vnikl do amerického Kapitolu a nechoval se tam zrovna jako na návštěvě, to je bez diskuse. Když zanalyzujeme projev Donalda Trumpa, který tomu předcházel, lze říci, že k ničení Kapitolu nasměroval lidi on? Co ještě říci při studiu obrazového a jiného materiálu k „akci“ samotné?

Trump nasměroval lidi demonstrovat ke Kapitolu, ale ne do Kapitolu, a vůbec už ne k jeho ničení, nic takového se z jeho projevu vyčíst nedá. K tomu je dovedla početně malá skupina výtržníků, jichž FBI identifikovala a stíhá 170. Demonstrace se pokojně zúčastnilo několik set tisíc. K výtržnostem přispěla překvapivá ochota strážníků pustit je dovnitř. Zda to byli provokatéři z Antify, jak tvrdí internetové záznamy některých účastníků, nebo hrstka potrhlých Trumpovách fandů, nebo obojí, se už asi nikdy nezjistí, a vlastně na tom ani nezáleží. Podstatné je to, že Trump, coby vrchní velitel branné moci, s takovou možností měl počítat a žádnou demonstraci v době zasedání Kongresu nesvolávat. Po čtyřleté a pracné a částečné úspěšné snaze zastavit progresivistickou radikalizaci americké politiky ji tímto jedním činem urychlil a možná zpečetil. V tom spočívá jeho osobní tragédie, která hrozí přerůst v tragédii národní, s následky pro celou západní civilizaci, a to rozměrů – jak se dnes rádo říká – „biblických“ či dokonce „apokalyptických“.

Jak hluboce „biblická“ je – teď navíc i ve smyslu „víry“ – se ukázalo na tom, jak snadno a zbrkle, s vyhrocenými emocemi až hysterií, bez ověření faktů – se proti Trumpovi vyhranili mnozí komentátoři, kteří se jinak označují za konzervativce, pravičáky nebo republikány. Někteří šarvátku v Kongresu nazvali „dnem hanby“, čili událostí srovnatelnou s japonským náletem na Pearl Harbour. Vyloženého osla ze sebe udělal bývalý republikánský guvernér Kalifornie a svaloherec Schwarzenegger, když to přirovnal ke „Křišťálové noci“, za níž nacističtí rváči v Německu a anektovaném Rakousku rozbíjeli židovské obchody a pálili synagogy. V Británii se „svého někdejšího přítele“ Trumpa zřekl a zatratil ho komentátor Daily Mailu Piers Morgan. V Česku jej za nejhoršího prezidenta a narcisa všech dob označil Roman Joch.

Všichni si byli stoprocentně jistí, že Trumpova stížnost na zfalšování voleb byla nepodložená důkazy či dokonce lživá. Přitom skutečnost je taková, že důkazů (technicky řečeno „podezření“, neboť soudně neprokázaných) se nahromadilo úctyhodné množství a nakouknout do nich, pokud je ještě internetoví provideři nestačili vymazat, lze zde.

Že se jimi odmítl zabývat Nejvyšší soud, a to na žádost uznávaných právníků, kongresmanů a dokonce i státu Texas, svědčí o vážných trhlinách v systému amerického právního státu. Trumpova tragédie ale spočívá hlavně v tomto: Tyto důkazy se chystal Kongresu předložit viceprezident Pence. Oznámil to kongresmanům několik dní předem v dopise, v němž, po vysvětlení, že sám nemá ústavní právo volby schválit ani zamítnout, napsal mimo jiné toto:

„Po volbách s podstatnými nařčeními z volebních neregulérností a četných případů úředníků nedodržujících státní volební zákon, sdílím obavy milionů Američanů o poctivost těchto voleb... Splním svou povinnost zajistit, aby se těmto obavám dostalo férového a otevřeného slyšení v Kongresu... Námitky budou předneseny, důkazy budou předloženy a zvolení zástupci amerického lidu rozhodnou.“

Penceův dopis v plném znění je zde.

Komentátoři si všimli Pencova mohutného naštvání, ale unikla jim jeho pravá příčina. Paradoxně a absurdně Trump touto statisícovou demonstrací s hrstkou výtržníků Pencovi podrazil nohy a znemožnil mu využít poslední šance na zveřejnění volebních podvodů ústavní cestou. A docílil opaku toho, čeho chtěl dosáhnout. Odevzdal tím všechny politické zbraně demokratům a ponechal jim na pospas 75 milionů svých stoupenců, na něž se teď řítí krutá perzekuce. A to je Trumpova hlavní tragédie, za niž si nezaslouží nic jiného než co možná nejpokornější odchod z politiky. Dnes tedy už zajištěný kongresovým impeachmentem.

Nabízí se tedy otázka týkající se politické budoucnosti Donalda Trumpa. Před „osudným“ incidentem se mluvilo o tom, že může kandidovat v roce 2024, případně si udržovat vliv v Republikánské straně tím, že bude udělovat podporu v primárních volbách kandidátům, které uzná za vhodné. Ostatně ho volilo 74 milionů lidí. Nyní slyšíme, že je politická mrtvola, že o něj už nikdo nestojí, že republikáni se od něj chtějí distancovat a někteří i rádi podpoří impeachment. Zcela vážně, jak to je? Může být Trump stále jakýmsi „řidičem ze zadního sedadla“?

Ztratil příliš mnoho stoupenců i mezi republikánskými kongresmany, než aby mohl doufat v návrat na politickou scénu. Někteří ho nesnášeli od samého začátku a rádi se ho dnes zbavili. Ostatně z tempa, jakým demokraté nastolují totalitní stát, si nemůžeme být jisti, zda ještě nějaké volby budou, nebo budou-li, zda něco na dnešním stavu ještě kdy změní. To nejrozumnější, co by Trump pro záchranu Ameriky ještě mohl udělat, pokud mu na ní záleží, je zmlknout a v zákulisí použít svůj kapitál na založení dobře fungující internetové sítě, na níž by mohla přežít svoboda slova, která je teď tvrdě ohrožena, a bez níž nefunguje svoboda politická ani ekonomická. Udržet tím ve veřejné debatě konzervativní, pravicové, vlastenecké, klasicky republikánské politiky a komentátory, na něž současná internetová oligarchie uvaluje cenzuru dosud nevídanou v žádné demokracii. A řídit to odněkud z Baham ze svého golfového hřiště.  

Což nám připomíná jeden důležitý aspekt Trumpova vládnutí, jehož si taky komentáře moc nevšimly. Kromě výčtu toho, co za své prezidentství Trump udělal, ať už pozitivně nebo negativně, podstatné je i něco, co neudělal, ač k tomu měl mocenské nástroje: Nikdy nikoho necenzuroval, neumlčoval, nezakazoval, naopak trpěl cenzuru od svých protivníků. Televizní vypnutí prezidentského projevu nemá v dějinách demokracie obdobu.

Politickým následkem tedy je impeachment prezidenta. Společenským následkem je série blokací na sociálních sítích – nejen Trumpa, ale i lidí s ním spřízněných. Přicházejí výzvy, aby spolupracovníci Trumpa už nikdy nesehnali práci, že prý „se podíleli na lžích“. Co říci k této vlně a k těmto tendencím?

Udělejme si výčet útoků na Trumpa, „trumpisty“ a „trumpismus“ za pouhý týden po kongresové tragédii. Trumpistou je pro tyto účely každý, kdo Trumpa neodsoudil dostatečně vehementně. Trumpismus je cokoli, co nesouhlasí s oficiálním názorem Demokratické strany a její přidružené mediální oligarchie, na prakticky jakékoli téma.