Nervozita po Brexitu stále cloumá Evropou. Mluví se o tom, že šéf EK Juncker ztrácí důvěru Merkelové. Jeho autoritě neprospívají ani zkazky o alkoholismu. Obě hlavní britské politické strany jsou značně rozkymáceny a evropští politici vyzývají Londýn, ať aktivuje článek 50 Lisabonské smlouvy a tím oficiálně začne jednat o vystoupení z EU. Londýnu se jaksi nechce. A do toho z Bruselu zaznívají hlasy, že se vlastně nic nestalo a že britská vláda může na hlas voličů „hodit bobek“. Nu, co se z toho všeho líhne?

Fakt nevím, co se z toho všeho líhne. Po Brexitu se EU ocitla na naprosto neznámém území a většina politiků a médií jen prostě něco plácá nebo si vymyslí nějaké téma, o němž pak o sto šest spekulují; ostatní média nebo politici se toho chytají a reagují a komentují, čehož se chytají další spolu s těmi prvními… A vzniká tak obsahově vyprázdněná, ale o to hlasitější kakofonie, v jejímž hukotu se nabízí jen pohled na naprostou marnost. Co s tím, že Juncker prý ztrácí důvěru Merkelové? To jako že s jeho pádem se všechno obrátí k dobrému, protože jen on může za všechno špatné? A to už jsme jako zapomněli na toho Putina, nebo co? 

Ne, vážně. Chápu, že si tradice západní politiky ve chvílích totální krize, do níž byla společnost kolektivně zavedena, žádá najít a exemplárně potrestat jednoho viníka, a že se nyní opravdu zdá, že za obětního beránka byl kýmsi vybrán zrovna Juncker. Koneckonců, je na ráně, tak proč ne? Pokud padne, nebude ho v praktických ohledech žádná škoda, stejně jako ale bude vcelku jedno, jestli zůstane, protože to beztak nebyl on, kdo vymýšlel a určoval směry dalšího vývoje Unie. Zajímalo by mne, kdo konkrétně nad Junckerem onen ortel vynáší – Merkelová nebo další evropské vlády to asi nebudou. Neměly v posledních dekádách zásadní vliv ani na to, kdo v čele EU bude, tak nemohou mít vliv ani na to, kdo v čele nebude, potažmo kým bude nahrazen. A taky by mne zajímalo, jestli si ti, kdo rozhodují, opravdu a zcela vážně myslí, že škrtnutím jednoho Junckera – klidně i s Tuskem a půltuctem dalších byrokratů jako nádavkem – přesvědčí Evropany, že od zítřka se vše zlé promění v dobré a že těm novým krásným vůdcům bude možné znovu začít důvěřovat. Ti noví přitom nejspíš vzejdou ze zástupů těch, co nyní vedou (stále ještě) členské státy EU a jako takoví jezdí do Bruselu naplňovat příkaz doby a tím je aktuálně rozhodný požadavek „reformy“, jakéhosi „navrácení důvěry lidu“ a podobné bla bla bla… 

Jak říkám, zatím je to dál jen marnost, po Brexitu jen obnaženější než před Brexitem. Unijní „elity“ v přímém přenosu odhalují naprosté zmatení, neschopnost hájit jakékoli ideály, natož řešit problémy, a v tomto ohledu jsou navíc ti lidé pozoruhodně unifikovaní. Jako by se řídili heslem „v neschopnosti jsme jednotní“. Chybí nosná idea do budoucna, ale její hledání bude obtížné, protože se ukazuje, že každý integrační krok vyvolává jen silné odstředivé tendence a jakékoli projevy nacionalismu pro změnu zase vlnu „evropanství“… A tohle podivné divadlo bude pokračovat – nečekejme finále za týden nebo za měsíc, protože skutečná finále přijdou třebas i za rok, za dva nebo i za tři. Posilujme si ale v každém případě nervy, budou to náročné časy. 

Lidovky.cz přišly s poměrně průlomovým článkem (najdete jej ZDE), který temně naznačuje, že zatímco EU se rozpadá, úspěšně (!) probíhá prohlubování vztahů mezi Ruskem a Čínou a jejich okolím. Z článku je cítit značná nervozita a je zakončen varováním: „Brexit tak vposledku povede k rozšiřování vlivu ‚eurasijské integrace‘, totiž rodící se mocenské osy Moskva–Peking, na západ. Při zkušenostech z posledních dvou let si není těžké představit dobu, kdy bude i Česko stát v měnícím se domácím i geopolitickém rozložení sil před zásadní volbou. Člověk se bojí pomyslet, nakolik je tato země na takový osudový moment připravena.“ Cítíte ten strach, že by Česko mohlo změnit geopolitický směr? Koneckonců, lidé typu Jakuba Jandy jasně vyhlašují válku Miloši Zemanovi, který nás dle jejich úsudků může do pár let vytrhnout z euroatlantického tábora míru a prosperity... 

Je svým způsobem pozitivní, že i český mediální mainstream začíná vnímat realitu měnícího se světa, byť s několikaletým odstupem. Lepší ale pozdě než vůbec. Sice tak zatím – jako v případě zmíněného textu – činí s obavami, ale nešť. Každý má přece právo se něčeho bát, třebas i toho, že se Země pořád dokola točí, že život kupodivu nezamrzá v jediném dějinném okamžiku a že se vyvíjí kamsi dál. 

Jen bych netvrdila, že to „Brexit povede k rozšiřování vlivu ‚eurasijské integrace‘, totiž rodící se mocenské osy Moskva–Peking, na západ“. To totiž už s realitou mnoho společného nemá. Někteří analytici totiž už několik let upozorňují, že čínský projekt Nové Hedvábné stezky ve finále (bráno naším směrem po mapě) vytvoří osu Peking–Moskva–Berlín, protože bude – a vlastně už nyní je – pro Německo výhodný. Stačí se podívat i na to, jakým způsobem Berlín Bruselem tlačí projekt Nord Stream II: Podle unijních „energetických balíčků“ by měl být z Bruselu kontrolován a omezován až k úplné likvidaci, ale protože je to podle Berlína „soukromý projekt“, tak je na něj EU krátká. Přitom tím jen vzroste energetická závislost některých států EU na Rusku, což je přece cosi, proti čemu tu už hezkou řádku let „bojujeme“; Ukrajina, kde zrovna kvůli nedostatku uhlí v elektrárnách začalo masové odpojování elektřiny, padne na kolena úplně, protože přestane být tranzitní zemí, ale Berlín za to bude na straně finančních a geopolitických „vítězů“. A my jako přívažek německého průmyslu budeme u toho, ať někdo chce nebo nechce. Zeměpisem zas až tak snadno nepohneš. A huráshoppingové výlety čínských politiků do Evropy, kde skupují hory doly a investují miliardy, snad ani nemá cenu zmiňovat. A to vše tu bylo už před Brexitem. Obrat na Východ, který začal už před lety, rovná se v tomto případě jen naplněním pragmatického přísloví o košili bližší kabátu. Pokud někdo bude chtít dávat dál přednost ideologii a proklamovat svou sounáležitost se Západem „na věčné časy“, tak samozřejmě může. Máme svobodu, ne? Ale přinejmenším ten evropský Západ se mezitím nejspíš otočí k Východu. 

Názory, které se u nás podařilo zhmotnit v osobě nešťastníka Jakuba Jandy, už mě opravdu nezajímají, protože jejich obsahová hodnota už dávno klesla k nule a má našlápnuto se propadnout do záporných čísel. Je to jen čím dál hloupěji formulovaný hlas „stalinisticky“ zatvrzelých amerických neokonzerativců a jejich unijních thinktankistů, který ze všeho nejvíc odhaluje myšlenkovou křeč. Jak jinak vnímat snahu – možná do budoucna i za cenu nějakých represí vůči „nepohodlným“ – uhájit svět takový, jaký je dnes, a zabránit tomu, aby přišel nějaký zítřek? To už tu navíc jednou, poměrně nedávno bylo: taky se to drželo zuby nehty, taky to vyhrožovalo a nadávalo všem kolem, taky to „vyhlašovalo války“… a pak se to prostě rozpadlo. A žijeme dál. Kupodivu. 

U toho Ruska a u té Číny, prosím, ještě zůstaňme, abychom se blíže podívali na některé problémy, se kterými (dle některých) nastupující mocnosti zápasí. V případě Ruska to je: vymírání populace, nedostatek přístupu k západním úvěrům, ekonomické utrpení z cen ropy a tenčící se rezervní fondy. V případě Číny: ekonomika poháněná státem, hrozba splasknutí ekonomické bubliny, nižší poptávka ze Západu a značná ekologická zátěž. 

Asi v zásadě platí vše výše řečené stejně, jako platí, že demografická křivka Ruska je možná neveselá, ale statisticky je srovnatelná třeba s tou italskou, potažmo obecně evropskou. Do ropných fondů sahají už i Norové, zatímco další světoví producenti typu Saúdské Arábie už si musejí půjčovat miliardy v zahraničí. Američané mají sice prý největší prokázané i neprokázané zásoby ropy, ale k jejich dosažení potřebují fracking a jeho cenová i ekologická náročnost je taková, že je fakticky mimo dosah. Čínská ekonomika je sice poháněná státem, ale nevede si hůř – spíše naopak – než ta naše volnotržní v chronické krizi a v rukou několika superbohatých rodin… Prostě chci říci, že když se podíváte na svět jako takový, žádnou zářnou a bezproblémovou ekonomiku nenajdete, takže tetelit se radostí z toho, že „chcípá koza“ někomu, koho zrovna oficiálně máme nenávidět, a přitom kličkovat mezi vlastními „chcíplými kozami“ je opravdu bizarní. Globalizovaný svět je nejen ekonomicky, ale i ekologicky na jedné lodi. Škoda, že se tahle skutečnost tak málo promítá do reálného života. 

Chystá se summit NATO, který by na jednu stranu měl posvětit vyslání aliančních jednotek do Pobaltí, na druhou stranu slyšíme nervózní hlasy, že by se s Ruskem přeci jen mělo asi začít jednat, protože už to začíná být nebezpečné. Jak tento rozpor chápat? A co čekat od blížícího se summitu? Mimochodem, padla věta, že jednotky NATO v Pobaltí budou fungovat jako drát, o který Rusko zakopne, pokud bude chtít napadnout Evropu. 

V NATO vládne stejný chaos jako v EU, protože obě organizace už před lety ztratily směr a hledají smysl své existence. Nic na tom nezmění ani Barack Obama, který vyzývá, aby NATO i EU prohloubily spolupráci a sblížily se. Oba bloky jsou přitom z valné části už beztak totožné a EU by tak, pokud by se vydala podle amerického doporučení, hrozila ještě větší militarizace. Nicméně v době, kdy se EU sama možná začne „drolit“, začnou být legitimními i pochybnosti o členství v NATO. Koneckonců, ať zvedne ruku ten, kdo je připravený jít bojovat třeba proti Rusku a umřít pro NATO? Pane Jando, hlásíte se? Neschovávejte se pod tou lavicí! 

Lze sice předpokládat, že na summitu ve Varšavě zazní spousta siláckých slov na adresu Ruska a ještě víc proklamací o ruské hrozbě, a to především od už zavedených „rusobijců“ z Polska, Pobaltí a gaučových generálů přímo z bruselského sídla, ale na druhou stranu se mi zdá, že u slov zůstane a summit žádné hmatatelné přelomové výsledky nepřinese. Samozřejmě kromě zbrojení. Pentagonu, který zastupuje americké zbrojovky, totiž beztak postačí navýšení výdajů, a tím i navýšení zisků, neboť drancování státních rozpočtů je vlastně jediná „válka“, v níž NATO – po praktických zkušenostech z Afghánistánu, Iráku či Libye – dokáže díky devótním politikům z Evropy spolehlivě vítězit. 

Nevím, do jaké míry je pouhou náhodou, že jen pár dní před summitem do médií unikly „hacknuté“ e-maily nedávného aliančního velitele v Evropě, amerického generála Philipa Breedlova, který prý chtěl dotlačit Baracka Obamu k vojenské eskalaci ukrajinské krize, vyprovokovat Rusko k rozhodnějšímu postupu a ve výsledku tak možná i zavést Evropu do plnohodnotné války. Philip Breedlove už není vrchním velitelem vojsk NATO v Evropě. Byl odvolán, zveřejněné e-maily nejspíš vysvětlují proč, a alianční dvojkou se stala Rose Gottemoellerová, donedávna náměstkyně na americkém ministerstvu zahraničí, které američtí jestřábi nemohou přijít na jméno, protože je prý málo protiruská. Čili Bílý dům jen kvůli Ukrajině eskalaci vztahů s Ruskem až na pokraj války nechce. V Sýrii se naopak Washington s Kremlem dohodl na posílení vojenské spolupráce, společně urovnali i nedávné propuknutí bojů v Náhorním Karabachu, ztrácí zájem o Gruzii v ruském kavkazském „podbřišku“… Jako by se Obama rozhodl před koncem svého působení v Bílém domě situaci co nejvíc zklidnit, což se na summitu NATO musí projevit. Ke zklidnění „válečníků“ vyzývá i Německo, což rovněž o něčem svědčí. Takže třeba Lech Walesa, který před pár dny prohlásil, že by „sestřeloval ruské stíhačky létající nad americkými loděmi“, se svými militaristickými výzvami sice dokáže vyvolat titulky v médiích, ale jinak je zcela mimo mísu. 

Na druhou stranu platí, že za půl roku se do Bílého domu nastěhuje nejspíš Hillary Clintonová, která pro zahájení nějaké té agrese nikdy nechodila příliš daleko, takže uvidíme, co bude pak. Znovu ale platí otázka: Kdo bude chtít umírat pro NATO a pro Hillary? Mimochodem, není kouzelné, že FBI sice dospěla k závěru, že paní Hillary porušila hned šest federálních zákonů, ale že ji kvůli tomu trestat nebude? Jinými slovy, zatímco obyčejný americký občan už by směřoval do jedné z přeplněných věznic, z paní Hillary je usvědčený zločinec, který dostal zelenou stanout v čele světové supervelmoci. Opravdu se toho příklonu na Východ, jak jsme se o tom bavili před chvílí, začínám bát. Nevidíte, o co všechno bychom mohli přijít? 

I nadále se oteplují vztahy mezi Ruskem a Tureckem. Jak moc prioritním partnerem se Moskva může pro Turky stát? Jsou zde značně rozporné body: turecké angažmá ve Střední Asii, podpora Ázerbájdžánu, a zejména podezření na turecké přisluhování teroristům v Sýrii. Každopádně, znamená Erdoganovo pokání vůči Moskvě to, že si uvědomil, že členem EU se jeho země asi nikdy nestane? 

Jak už jsem říkala minule, Rusové Turecku více méně zbyli, protože EU upadla do chaosu a vstupovat do ní by nyní chtěl jen blázen; a USA přinejmenším půl roku nebudou dělat nic a potom se nabízí vyhlídka spíš jen na další eskalaci, která zemi dovede jen na skutečný okraj existenciální propasti. A když mluvím o propasti, nemyslím tím jen Turecko, protože kolaps této země by dopadl i na celý Blízký východ i Evropu. 

Na vině je samozřejmě přehnaně ambiciózní politika Recepa Erdogana, který v posledních pěti letech dovedl svou zemi do střetu s arabským světem, jemuž chtěl dělat „muslimského lídra“, do střetu s EU kvůli migrantům, ale i do střetu s USA kvůli pokračující válce proti Kurdům, na něž USA aktuálně sázejí. Nicméně... vinit za všechny prohlubující se problémy Turecka jen Erdogana by asi nebylo fér. Lze třeba oprávněně předpokládat, že Washington Ankaru pobízel chopit se role člena NATO, který slavně povede agresi do Sýrie, svrhne Bašára Asada a stane se hlavním spojencem Ameriky ve vesmíru. Megalomanský Erdogan se nechal touto vidinou svého budoucího megavýznamu zlákat, proměnil svůj stát v „džihádistickou dálnici“ pro islámské radikály a teroristy směřující do Sýrie a vsadil třebas i na Daeš coby nástroj boje proti Kurdům na severovýchodě Sýrie. Ale Washington mezitím obrátil a agresi vedoucí k další katastrofální „změně režimu“ na Blízkém východě zavrhl. Erdogan byl najednou ponechán, aby si se všemi domácími i „importovanými“ problémy poradil sám, na principu „dělej, jak umíš“; a stále netrpělivější Rusko začalo v Sýrii mezitím přitvrzovat… 

Zkrátka, sbližování s Ruskem je pro Erdogana asi politicky nejjednodušší a současně je i otázkou jeho politického přežití. A výměnou za to je – vedle obnovení obchodních vztahů s Ruskem -- připravený „modifikovat“ svou politiku v Sýrii. Není sice zatím jasné, co to v praxi bude znamenat, ale Erdogan je aktuálně Západem hodně znechucený. Jeho premiér dokonce v televizním rozhovoru naznačil, že umožní ruským stíhačkám startovat z tureckého Incirliku, a byť svá slova po několika hodinách odvolal s tím, že prý „byl špatně pochopen“, oněch několik hodin Ankara fakticky Západu hrozila, že pustí Rusy na letiště, které Američané používají k náletům v Sýrii. Umíte si to představit? NATO v Pobaltí a v Polsku, u ruských hranic, zbrojí jako o závod a na jihovýchodním křídle by ruské stíhačky využívaly základny v členském státu té samé aliance? NATO by rázem začalo být pro srandu i těm králíkům, jimž pro srandu ještě nebylo. Neuvěřitelný „balónek“ vypuštěný vlastně jen pár hodin před summitem NATO. Myšlení lídrů Aliance se přitom v mnohém podobá tunelovému vidění lídrů EU, a tak i v této druhé „naší“ západní alianci musela zavládnout panika… 

A když už jsme u Sýrie, zkusme představit čtenářům novou vládu jmenovanou Bašárem Asadem, stejně tak celkový vývoj v zemi a stav formálních i neformálních jednání o jejím budoucím uspořádání. 

Upřímně řečeno, v blízkovýchodních politických systémech, z nichž některé u nás označujeme za „diktatury“ a jiné zase ne, byť jsou ve všech parametrech řádově horší, obecně platí, že nemá valného smyslu se zabývat vládami nebo jednotlivými ministry na těch kterých postech. Jsou to vlastně jen výkonní byrokraté, převodové páky pro rozhodnutí vládnoucích rodin. Jmenování nové syrské vlády v tomto směru není žádnou výjimkou. Bizarní je snad jen to, že exilová opozice financovaná z Perského zálivu nové syrské vládě vyčítá, že v ní není po opozici ani stopy čili že Bašár Asad do své vlády nepřizval nikoho z těch, kdo proti němu bojují. Pro saúdské sponzory „syrské opozice“ je to možná požadavek naprosto přirozený, pro Asada zase naprosto nesmyslný. Ale to už je takový kolorit tahanic o to, kdo že to smí nebo bude smět v Sýrii někdy vládnout. 

OSN chce ještě v červenci zkusit další kolo „diplomatických jednání“, na nichž už by Turecko mohlo vystupovat vůči Damašku mnohem mírněji než donedávna, a tak by černý Petr posledního zarytého Asadova odpůrce zbyl právě Saúdům a Perskému zálivu. Ti se ale sami topí v moři ekonomických a sociálních problémů, perou se mezi sebou o to, kdo na trůnu vystřídá údajně těžce nemocného krále, a tak už jejich akcent na Sýrii také nemusí být tak důrazný. A pokud by byly jejich ústupky pro Sýrii, Rusko, Írán a jejich spojence přijatelné, může se čerstvě zformovaná nová syrská vláda zase adekvátně přeformovat… Ale to je jen čistá teorie, na kterou bych nevsadila ani pětník. V Sýrii Západ a jeho spojenci tahají za kratší konec provazu a nejsou těmi, kdo má rozhodující slovo při určování dalšího vývoje. 

V Rakousku dojde k opakování prezidentských voleb a i Karel Schwarzenberg přiznává, že obávaný Norbert Hofer má tentokrát značnou šanci vyhrát. Řada městských voličů totiž bude na dovolených a chudší venkované volí spíše jeho, populistu jednoho. Jak se díváte na debaty, které nastaly po Brexitu, ale i po rakouských volbách? Myslím tím úvahy ,,mladí, bohatší, aktivní, zcestovalí a svobodomyslní městští voliči mají rádi EU a volí správné politiky... Kdežto ti staří, chudší, zápecničtí a zakyslí venkované šlapou těm mladším po štěstí v EU a volí ty zlé populisty“? 

Známe to u nás už z časů „Přemluv bábu“. Tehdy mi to připadalo vysloveně hnusné, dnes už je mi jasnější, že je to oficiální a plošná píárová politika určitých unijních kruhů, které potřebují mít jednotlivé společnosti co nejvíce polarizované, rozhádané, a tím i ochromené a neschopné akce. Příznačné přitom je, že do útoku vyrážejí vždy jen ti „mladí, bohatší, aktivní, zcestovalí a svobodomyslní“. Mladí a pro někoho snad i krásní, pro něž EU znamená především otevřené hranice, přes které snadno zajedou někam na hudební festival a pár piv a pár jointů, protože – řečeno s lehkou nadsázkou – od života o moc víc nežádají. Na jednu stranu tomu rozumím a lehce snad i závidím, protože jsme taky kdysi byli mladí a žádnou takovou volnost a svobodu jsme neměli. Na druhou stranu možná svou roli sehrává i to, že tito „mladí a krásní“ celé své krátké životy prožili v unijním systému a na rozdíl od těch starších nic jiného neznají. A z neznámého jde přece strach, existenciální strach ze ztráty jistot. 

Je mi tolik, že vidím očividné paralely mezi naší současností a roky za „totáče“. A k tomu si představte, jak podvratně musejí dnešním mladým lidem na Západě připadat ti, kteří aktivně prožili třeba revoluční rok 1968, kdy demokracie v Evropě dosáhla zřejmě svého vrcholu. Je jasné, že těmto pamětníkům bude naše současnost připadat silně orwellovská, ale mnozí mladí ji budou hájit se všemi jejími nesmysly, chybami, omezováním svobod i zločiny, protože ani netuší, že lze žít lépe a svobodněji. Mám dojem, že psychologové pro to používají pojem „syndrom otroka“ – otroci, kteří celý život prožili v otrokářství, na něm neshledávali nic podivného, protože to pro ně byla norma. Být svobodnými je ani nenapadlo, protože si tu možnost neuměli ani představit, místo toho se naopak dokonce identifikovali se svými otrokáři. 

Zkrátka, těch „mladých, bohatších, aktivních, zcestovalých a svobodomyslných“, kteří ostatním zkoušejí odpírat právo na názor a vyvozování důsledků ze životních zkušeností, je mi tak trochu líto. Držím palce, aby alespoň nějaké procento z nich „dospělo“. 

To souvisí i se způsobem, jakým evropské elity oslovují „masy“. Odvážnější komentátoři se „euroelitám“ vysmívají za to, že již nejsou schopny vysvětlovat lidem svůj proevropský, protiruský a liberální program, tak jim alespoň nadávají za to, že špatně volí. Internet podle mnohých zničil dosavadní koncept politiky v Evropě, protože lidé si řadu idejí a myšlenek vyměňují sami, i když se to velkým médiím nemusí líbit. Tak tedy... Jak si lidé jako Merkelová či Sobotka znovu získají například srdce pejskařů, které potkáváte na Vinohradech, či paní z trafiky a konzumu? 

Potíž je v tom, že v případě davů, jejichž důvěru už ztratili, nemají politici nic, čím by ji mohli obnovit. A pokud by se o to alespoň pokusili, riskují, že ztratí naopak důvěru těch, kteří jim dnes ještě z různých důvodů stále fandí, protože by se obratem v jejich očích stali těmi nenáviděnými „populisty“, kteří se starají i o plebs a ne jen o ty „elity“. Je přitom stále očividnější, že těch, kteří už politikům nevěří, je více než těch druhých, protože neoliberální ekonomická politika výdajových škrtů a navyšování zisků pro 0,1 procenta „tam nahoře“ likviduje dnes už i střední třídu. Zapeklitá situace, kterou určitě nelze řešit ze dne na den. 

Bude zapotřebí spousty miliard -- na billboardy, na spousty hodin TV vysílání (při současném snažení vrátit lidi k nedůvěryhodným obrazovkám, aby TV experti nepřesvědčovali dokola jen přesvědčené), na regimenty zkušených piáristů schopných všeho a současně i na výdaje státního rozpočtu ve prospěch společnosti – aby se na vztahu lidí k politikům něco vůbec mohlo začít měnit. A protože většina politiků uvažuje v horizontu voleb, tedy ve čtyřech, maximálně osmi letech, a jejich hlavním cílem obvykle nebývá snaha o nějaké zásadní zlepšení života lidí jako spíš o udržení rozpočtu, té posvátné krávy, uspokojení potřeb jejich sponzorů (a svých kapes), tak jsou řeči politiků o nutnosti „získat zpět důvěru“ jen neuvěřitelně trapné. Figurky prostě něco říkají, doufají, že prázdná slova budou stačit, protože skutečné řešení problémů by smetlo i je. Musí to být ale šok – měli přece vládnout, mít moc nad těmi dole, kteří je zajímají vlastně jen před volbami, kdy se „lidu“ naslibuje cokoli, a najednou zjišťují, že jsou čím dál většímu počtu lidí zcela ukradení… 

A na závěr tradiční otázka: Čemu dalšímu bychom se příští týden měli věnovat?

Myslím, že většinu důležitých témat jsme zmínili…