Když jste hovořil na téma americké volby pro Argument, zmiňoval jste, že Joe Biden bude více předvídatelný než Donald Trump. Pravděpodobně naváže na Obamovu agendu a zájmy Ameriky bude prosazovat přes mezinárodní organizace. Jaká je zvolení Joe Bidena zpráva pro svět? Jakou hlavní změnu v zahraniční politice Ameriky očekáváte?

Orientace na mezinárodní organizace především znamená ústup od unilateralismu, tedy od snahy řešit vše vlastní silou ke svému sobeckému prospěchu. A činit tak dokonce i na úkor vlastních spojenců. Dá se předpokládat, že spolu s Joem Bidenem vstoupí do Bílého domu úsilí získat pro USA vůdčí postavení v mezinárodních organizacích, a to i těch, z nichž Spojené státy za Donalda Trumpa odešly nebo odchodem hrozily. Pak by měla navázat snaha využívat tyto instituce k naplnění strategie Washingtonu.

Pokud jde o samotný obsah zahraniční politiky, dá se říci, že základní změna v její orientaci po studené válce nezačala za vlády Trumpa, ale v druhém volebním období Baracka Obamy. Tím obratem myslím obnovené přesvědčení, že základním protivníkem Spojených států nejsou nevládní organizace typu teroristických skupin, ale státy. Především Rusko, Čína a Severní Korea plus několik dalších. Už za Obamy začal přesun těžiště amerických ozbrojených sil z Atlantiku do Pacifiku.

Můžete být konkrétnější? Kterých států by se měla změna v zahraniční politice nového prezidenta nejvíce týkat?

Zatím můžeme jen hádat podle zvratů, které provedl Donald Trump. Především vypověděl smlouvu o kontrole íránského jaderného programu uzavřenou v době, kdy byl Joe Biden viceprezidentem. Jestli se nový prezident pokusí dohodu obnovit, bude to znamenat nejen nový vztah k Teheránu, ale i k dalším zemím, které jsou na dané smlouvě podepsány – tedy Rusko a Čína, ale i země Evropské unie. Také by to znamenalo posun politiky Bílého domu vůči Izraeli, což by mohlo přispět ke zklidnění tamní vnitropolitické situace. Nemluvě o tom, že se dosavadní politika Washingtonu na Blízkém východě opírá daleko více o iluze spojené s představou, že se všechno dá koupit – jsou ale hodnoty, které na prodej nejsou.

Opačným symbolem by mohla být politika na Korejském poloostrově. Trump po Obamovi zdědil velice napjaté vztahy se Severní Koreou, spory s ní se v nejrůznějších analýzách objevovaly jako nejpravděpodobnější ohnisko budoucí války. Trump dokázal překonat předsudky a vykročil na velice nadějnou cestu k dohodám o míru. Naděje se sice nenaplnily zcela, ale Trumpova politika výrazně přispěla k poznání, že tento konflikt je umělý a přeceňovaný. Bude zajímavé sledovat, zda na tuto Trumpovu politiku dokáže Biden navázat. Mimochodem – „sluneční politiku“ Soulu, která usilovala o kultivaci vztahů se Severní Koreou, prosazovali prezidenti s katolickými kořeny. Mezi nimi je i současný jihokorejský prezident Mun Če-in. Katolíkem je i Joe Biden.

Myslíte, že to bude významné? Že to přispěje ke vzájemnému porozumění?    

Mohlo by. V každém případě by to nemělo být na škodu. Možná si vzpomenete, že už za vlády Baracka Obamy byla kancelář viceprezidenta důležitým zdrojem zahraničněpolitických specialistů pro prezidenta. Nejeden či nejedna z nich absolvovali katolické školy.

Ale v politice bývá konfese málo významným kompasem, když se dostane do rozporu se zájmy. Jediný Bidenův katolický předchůdce v Bílém domě, John Kennedy, odsouhlasil násilné svržení jihovietnamského prezidenta Ngo Dinh Diema, který měl také katolické kořeny. Tehdy byl Jižní Vietnam spojencem USA. Během puče byl tento jihovietnamský diktátor zavražděn. Ale to jen na okraj – politika je vždy konkrétní a nemá ráda analogie.