Pane docente, jak je to se společným postupem EU a USA k ukrajinské krizi a Rusku? Nelze tam pozorovat, třeba ohledně sankcí, značnou dvojkolejnost či dokonce rozpad vzájemného postupu?

Ta otázka je jistě na místě a s tím, co implicitně obsahuje, já souhlasím. Jenom bych doplnil, že tato dvojkolejnost panuje od samého začátku. Spojené státy zcela logicky chtěly, pokud by došlo k nějakým sankcím, aby ty jejich důsledky nesli Evropané, a aby se to Američanů netýkalo. Tato dvojkolejnost daná různými zájmy, zůstala i do dneška. Dokonce se může stát, že se i přiostří. To bude záviset na tom, jak rychle a jakým směrem se bude ukrajinská situace vyvíjet a jak se bude chtít profilovat nový předseda Evropské komise Juncker.

V čem vůbec možné vidět rozcházející se zájmy Spojených států a některých evropských zemí? A nemusí se to teď týkat pouze Ukrajiny.

Ty jsou dány ze samé podstaty věci. To znamená Spojené státy jako nepochybný, i když v obtížích se nacházející, světový hegemon a Evropa jako potenciální vyzyvatel, i když momentálně zesláblý a zaměstnaný hlavně svými problémy. Když to potom vztáhneme na jednotlivé státy, samozřejmě ty, které jsou nejvýrazněji profilovány jako evropští vůdci a zároveň exponenti evropského integračního procesu, tak jsou automaticky objektem zájmu Spojených států a to se týká bezesporu Německa a týká se to Francie. Na druhé straně existuje samozřejmě ta známá a tradiční kompatibilita s Velkou Británií.