Tento rok dominuje našim životům válka na Ukrajině. Tu bez diskuse rozpoutal Putin. Ohlížet se zpět už nemá smysl, ale pokud tak učiníme, co jsou základní faktory vzniku této války? Kde leží její příčiny a jaké poučení si, po úvaze, vzít do budoucna?

Nejen tato poslední válka ve východní Evropě, ale i mnohé jiné v těchto krajích od nepaměti, mají jen jeden důvod, jednu příčinu. Tentokrát nebojují tak, jako několikrát v minulosti, jen dvě země a jejich spojenci. Snad jenom věčný zájem o poloostrov Krym je stejný, ať už šlo o ruské carské impérium jako nástupnický stát Byzance, Chazarský chanát jako následek výbojů a rozpadu Zlaté hordy, potom jako předmět sporu mezi ruským a britským impériem, Velkoněmeckou říší (druhou a třetí, se všemi jejími evropskými spojenci). Tato oblast byla sužovaná krutou občanskou válkou a jejími důsledky pro místní obyvatelstvo, následky zběsilé kolektivizace, industrializace a kulturní revoluce, jak politiku vznikajícího a expandujícího Sovětského svazu nazývali Lev D. Trockij a později Josif V. Stalin, a jak v ní pokračovali jejich „neruští“ z Moskvy importovaní vladaři. Důvody těchto válek byly nejen geopolitické, ale zejména ekonomické a vždy tomu bylo na úkor místního obyvatelstva. Podle mého názoru byl a stále zůstává posledním důvodem pokus o vytvoření „národního státu,“ který v jiných částech světa považujeme za příčinu národnostních a kmenových konfliktů, které jsou ale většinou jen odůvodněním, jak a proč vést nějakou dobyvatelskou válku.

Nejsem si jistý, zda si dokážeme „vzít poučení“ z této její poslední fáze, kdy jsou dávno zapomenuty aktivity nejen amerických, ale i českých politiků v Kyjevě už v roce 2014. Když čtu dokonce i v českých médiích, že „svět je už unavený válkou na Ukrajině,“ kde se ale stále ještě střílí a kam se dodávají stále účinnější zbraně, nástroje, jak říkají zpravodajové na obou stranách, k „ničení živé síly,“ zdá se mi, že nejen generálové, politici, ale i bezmocné oběti válek jsou nepoučitelní. Panáčkování na summitech se zdá být spíše nechutnou groteskou. Velmocenský monument, kterému říkáme Severoatlantický pakt, se chce angažovat mimo severní Atlantik, a hlasy, které upozorňují, že je třeba počítat s „čínským nebezpečím“, nesvědčí o schopnosti porozumět současnému světu a jeho budoucnosti. Vlastně ano, jde to, ale tou budoucností nebude, jak se říká snad ve všech dokumentech OSN, svoboda, mír, spravedlnost a alespoň přiměřený blahobyt.

Co dělat pro to, aby válka byla ukončena do konce roku, pokud je to vůbec reálné? A lze po Ukrajincích, kteří trpí, žádat územní či jiné ústupky?

Nemyslím si, že je ukončení této války do konce roku možné, spíše se domnívám, že půjde, jak jsem už několikrát upozorňoval, o její „korejskou“ variantu. Pro vládychtivé mocenské elity v nejrůznějších státech světa je to výhodné. Strach z války je mnohem lepším nástrojem znevolnění než covid, obavy z migrace a utrpení, které se už mnohokrát osvědčily. Navíc se díky jim mohou sny o demokracii odložit na neurčito. Pokud jde o nové hranice a územní ústupky, marně vzpomínám na nějakou událost z dějin lidstva, kdy o nich rozhodovaly národy a občané jakéhokoliv státu nebo země bez brutálního znásilnění jejich práv. A také za bezmocného přihlížení, nebo dokonce za sporné spoluúčasti jejich duchovních a náboženských autorit.