Po velmi dlouhé době zasedl tzv. normandský formát jednání o Donbasu. Je hodnocen tak, že Putin a Zelenskyj se „dohodli, že se třeba dohodnou“. Ale i tak se mluví o „posunu“. Čím to, že jsou komentátoři tak skromní?

Bylo to první setkání obou prezidentů, a tak ho lze vnímat jako „oťukávací“. Navíc, problémů se za těch pět let od Majdanu nahromadilo tolik, že by asi bylo bláhové čekat nějaký zásadní průlom hned při první příležitosti, tím spíš, že Zelenskému doma současně se summitem v Paříži hrozil „majdan proti kapitulaci“, míněno proti kapitulaci vůči Rusku. Průzkumy sice hovoří o 75 procentech Ukrajinců, kteří by uvítali mírovou dohodu s Ruskem a opětovnou normalizaci vztahů, ale ten zbytek je nacionalistický, bojovně naladěný, a navíc dokázal v uplynulých letech obsadit mnoho důležitých funkcí ve státě, takže jeho sílu, názory a ochotu „jít do akce“ nelze podceňovat. Z tohoto pohledu je pak náznak shody o plynu – ať už o jeho tranzitu přes Ukrajinu, nebo o splacení ruských dluhů – svého druhu „obrovským pozitivem“. Mě ale zaujalo spíš to, jak „tiše“ na summitu vystupovali Merkelová s Macronem.

Oba státy svým způsobem budují znovu vztahy s Ruskem, nějaký „ruský Krym“ je ve skutečnosti už ani nezajímá, a Ukrajinu, natož nepoddajnou Ukrajinu, vnímají stále více jako kouli na noze. Současně si ale uvědomují, že pro USA, nebo alespoň pro některé tamní kruhy, je Kyjev dál strategicky důležitým nástrojem, jehož prostřednictvím lze poutat spousty ruské energie, a tak se Německo i Francie ocitly v jakémsi meziprostoru a visí v něm jak „nudle v bandě“. Na jedné straně mají své zájmy, na straně druhé jsou tu zájmy USA, a tak ve finále Merkelová s Macronem celý summit vlastně jen „odseděli“, řečeno s lehkou nadsázkou, a alibisticky už vůbec Ukrajinu nepodporovali, jak tomu bývalo v minulých letech. Nechali věcem volný průběh. Z čehož si Zelenskyj nejspíš musel vyvodit nezbytný závěr, že v Evropě mnoho skutečných spojenců nemá. A pokud ano, tak jsou to „muší váhy“ typu Pobaltí nebo našeho Petříčka…   

Británii čekají volby. Veliké téma realizace Brexitu bývá v posledních dnech umenšováno fotkou, která má žalobně vypovídat o kvalitě britského zdravotnictví – chlapec ležící v nemocnici na zemi. Dočká se Británie nového socialismu, který slibuje Jeremy Corbyn? A pokud vyhraje Johnson, kterého nenávidí média, bude zase „populismus na vzestupu“?

Pokud se nepletu, tak se v Británii volí už dnes, a tak myslím, že už klidně můžeme počkat na výsledek a nemusíme marnit čas zbytečnými spekulacemi typu „co by, kdyby“. Jen si dovolím poznámku k Borisi Johnsonovi, kterého „média nenávidí“, jak říkáte. Nezapomínejte, že spousty smyšlené špíny se v posledních měsících, a především pak v posledních týdnech vylilo i na Jeremyho Corbyna, který je pro jedny antisemita a pro druhé zase klasický ruský agent… Pokud k tomu přičteme ještě tuny propagandy pro Brexit a proti němu, nebo divoký „rozptyl“ předvolebních odhadů, které tu ukazují na jasný triumf Brexitu, ondy zas na skoro plichtu, myslím, že pro běžného Brita, který se o politiku nezajímá nijak do hloubky, musejí být dnešní volby hodně matoucí a nepřehledné. Bude opravdu zajímavé, jak volby nakonec dopadnou, protože výsledek může být jakýkoli.