Za posledních 7 dní se skutečně „urodilo“. Začalo to Donaldem J. Trumpem, který se rozhodl uvalit obchodní cla na olovo a hlliník např. na Kanadu a Evropu. Využil kvůli tomu zákon z roku 1962, který umožňuje takový krok s ohledem na národní bezpečnost – protože zbrojní materiál potřebuje olovo a hliník, tudíž musí být americký. Justin Trudeau jen nechápavě sdělil, že nerozumí, čím Kanada představuje hrozbu pro národní bezpečnost USA. DJT nabídl jak Kanadě, tak EU, že klidně od tohoto kroku upustí, pokud oni uvalí na zbytek světa, hlavně na Čínu, stejná cla jako USA. To Jean-Claude Juncker odmítl. Co usuzujete z tohoto kroku? Hází nás DJT přes palubu? Nebo jen chce chránit zájmy USA a dodatečnou nabídkou nám vyšel vstříc? A ukázala EU odmítnutím zdanění Číny, že Čína zkrátka potřebuje víc, než si dokáže přiznat?

Spojené státy vyhlásily obchodní válku proti Číně, Evropské unii, Kanadě a Mexiku současně, což je třeba mít na paměti, protože to ze všeho nejvíc připomíná slavné jiráskovské „Proti všem“. A víme, jak „proti všem“ dopadli husité. Nejsem ekonomka, ale mám silný dojem, že když nyní USA uvalují cla prakticky na všechny své hlavní obchodní partnery, a všichni tito hlavní obchodní partneři odpoví odvetnými kroky, vytváření nových pracovních míst a „zajišťování národní bezpečnosti“ v rámci „Ameriky především“ to snad ani nijak zásadně pomoci nemůže. Místo toho ale nastane v globálním obchodu totální chaos a z něho plynoucí ekonomický pokles „především Ameriky“. Je na jedné straně jasné, že USA nemohou už dál „přežívat“ s obchodním deficitem ve výši 40 až 50 miliard dolarů každý měsíc, ale současné ekonomické „válčení“ na všechny strany snad řešením být ani nemůže. I americké banky typu Goldman Sachs, které si ale v globalizovaném světě připadají jako ryba ve vodě a své rybníky si samy jistě nevypustí, varují před blížícím se ekonomickým kolapsem. Tož uvidíme.

Junckerovo odmítnutí, jít kvůli jakési americké úlitbě proti Číně, lze na jedné straně chápat jako uznání reality ve světě, v němž Peking hraje čím dál větší roli, ale může to být současně i vyjádřením nejistoty, zda má vůbec smysl věřit nějakým americkým slibům. Vždyť za Trumpa už USA stihly zrušit všechny možné dohody a vystoupit z řady mezinárodních organizací, což jim na důvěryhodnosti samozřejmě nepřidává. A tento proces jistě není konečný, protože si lze dost dobře představit, že až si nyní „napadené“ státy budou na Washington stěžovat u Světové obchodní organizace, namísto dlouhých diskusí nebo hádek vystoupí Trump i z ní...