Kérkový kandidát má cosi společného se situací, když zakomplexovaný český národ jen po zásahu shora (!) nakonec nezvolil svým největším synem Járu Cimrmana. Fiktivní postavu, co ironizuje vlastenectví a jež vznikla na prknech raně „obrozenecky“ malé divadelní scény.

Za pár dní si připomeneme výročí počátku další vlny tuzemské demokratizace, takzvané sametové revoluce. Kritickými jazyky přezdívané „textilní převrat“. Jsem dost zvědav, zda 17. listopadu převáží pár hořkokyselých rituálů, anebo se naši občané zmohou na něco víc.

Zdá se to být zapotřebí, i když Čech na sobě nechá pařezy štípat. V domnění, jak je chytrý, počká obvykle na výsledek. Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm. Nedokážeme si vládnout, sami být pány věcí svých. Veřejná aktivita patří dosud k bizarnostem, pro což je těžké hledat konejšivá slova. Přitom nám dnes bouřící se Řekové ukazují dost z antické politické praxe vlády lidu, v níž byl veřejně nečinný člověk něco mezi podivínem a prosťáčkem.

Jenže to není nic pro nás, my jsme to v praxi zásadně obrátili. Spoléháme se nanejvýš na prostřednictví samospasitelných řešení. Zvolení Věcí veřejných, předtím Zelených, ještě předtím US-DEU či ODA. Nebo předsedání „Pana Čistého“, spojeného s dvacetiletím Občanské demokratické strany. Případně na politického turistu Karla Schwarzenberga, průsvitně za Ministerstvo zahraničních věcí kryjícího s korupcí asi nejvíce spojovaného Miroslava Kalouska.

Už ani ne žinantní je následné ohromné překvapení mnohých, že vláda – jak už jsem kdysi někde napsal – má hlavní cíl v nevídaném zvyšování státního dluhu a boji s nepřáteli korupce. Pokud to snad někomu stále není jasné ani teď, stačí odkázat na oficiální statistiky dluhů, na srovnání míry ekonomické výkonnosti ČR a všech okolních států či na „osvícení“ tří koaličních rebelů. Vždyť opět hledíme na 102 provládních poslanců jako za časů Melčáka a Pohanky.

ODS zjevně valem chřadne a zdá se, jako by její stárnoucí žraloci hodlali ještě co nejvíce urvat z okousaného těla velryby. Když už, tak už... Proto se mi nezdálo až tak jisté, že by Nečas a spol. skončili před odhlasováním církevních restitucí. Třeba i za cenu (nepravomocně) odsouzeného mouřenína, kterému bůhvíjaké krytí slíbili, aby nyní řekli: „Posloužils´, můžeš jít.“

Teď naprosto přesně víme, k čemu reálně posloužil brněnský modrý sjezd, kde systematicky oddělovali novináře od delegátů. A my ostatní si máme na počest tomu utáhnou opasky...

Čelíme hluboké společenskopolitické krizi, na níž nemálo lidí reaguje standardně: zamlouvá se jim třeba krajně podbízivý Tomio Okamura, dovozce českých plyšových medvídků k Eiffelovce, pokračovatel Vladimíra Železného a Fischer Reisen jinými prostředky.

Svou váhu má pro ně též populistické rozhodnutí o všelidové volbě prezidenta, v níž věru není bez šancí bezbarvý úředník Fischer, jenž neváhá vykládat, že by nejmenoval vládu zahrnující dnešní komunisty. Chápu, jako mnohaletému členu KSČ se mu nejspíš zdají příliš demokratičtí. Nebo spíš málo konformní?

Tak by se dalo pokračovat, je toho plná Česká kotlina. Zvláště upozorňuji na čerstvé výroky čelních justičních pracovníků, kteří na základě argumentů otevřeně zpochybňují, že by u nás ještě existovaly tři na sobě nezávislé pilíře veřejné moci.  

Když si to všechno sečtu, mám taky jeden „reformní“ návrh. V našich soudobých dějinách se stalo temným zvykem, aby zhruba každých dvacet roků někdo zvenku oktrojoval, kam dále směřovat. Nejlépe to přišel vyřídit osobně. Zvykli jsme si vlastně a bez toho se sami spravovat nedokážeme. Co kdybychom si opět někoho pozvali, aby nás popadl za ruku?

Druhou možností je konečně dospět.

Pavel Kopecký
Autor je politolog. Titulek redakční