Pane docente, naše země si připomíná 15 let od vstupu do Evropské unie. Chystají se různé oslavy a připomínky. Máme co slavit?

Je co slavit, ale vidím k tomu jiné důvody než ty, kterými nás bombarduje propaganda před volbami do Evropského parlamentu. 

Vstup do EU byl potvrzením naší sounáležitosti se Západem. A to, že jsme po pádu komunismu dostali šanci vstoupit do západních organizací jako NATO a EU, byla historicky významná událost, která za oslavu stojí. Ale k racionálnímu pohledu na věc patří také fakt, že nám v dané situaci nezbývalo nic jiného, než tuto šanci využít. 

Rozhodnutí vstoupit do EU bylo správné, ale k historické pravdě patří i to, že tehdy skoro nikdo nechápal, jak se bude vyvíjet bilance zisků a ztrát spojených s členstvím. Když jsem v roce 2004 upozorňoval na to, že EU je centralistický spolek, upsaný neoliberální hospodářské doktríně, tak jsem se setkával s neporozuměním a kritikou.  

Proto považuji za druhý důvod k oslavě patnáctiletého výročí to, že dnes většina našich občanů pochopila, že za členství v EU platíme mocensko-politickou cenu. S pokračující krizí EU tato cena neustále roste a tak je dobře, že realističtější hodnocení výhod a nevýhod členství má i konkrétní politické důsledky. Blahopřát si dnes můžeme i k tomu, že se racionální pohled na Unii prosadil právě u nás a v ostatních středoevropských společnostech. 

Dosud nejvýrazněji se to projevilo v odporu zemí Visegrádu proti migrační politice Berlína a Bruselu. Na tomto příkladu se ukázalo, že obyčejní lidé dnes mají vyzrálejší úsudek na výhody a nevýhody členství než mnozí politici a intelektuálové. Většina Čechů dokázala svou moudrost také tím, že setřásla „povinnost“ nekritické vděčnosti vůči EU a pochopila význam národních zájmů. Když jsem ihned po listopadu 1989 jako první začal mluvit o národních zájmech, tak naše tehdejší zahraničněpolitická komunita v čele s ministrem Dienstbierem vůbec nechápala, o čem je řeč. A to se také změnilo k lepšímu.  

Předseda Evropské komise v rozhovoru pro Hospodářské noviny řekl, že se České republice díky členství v EU vede lépe, že bohatneme a můžeme více investovat peníze, které dostáváme na dotacích z fondů EU. Má Juncker pravdu?

Pan Juncker vykládá fakta, jak se mu hodí. Tak předně, nikdy jsme nebyli zemí třetího světa, kterou by Brusel musel civilizovat. Za druhé: K mezinárodní spolupráci dochází jen tehdy, když to oběma stranám přináší nějaké výhody. Za třetí: „Vděčnost“, kterou od nás Juncker požaduje, není politická kategorie. V politice jde o témata jako jsou „zájmy“ anebo „rovnováha“. Za čtvrté: Finanční prostředky nestačí k úspěchu. Peníze dostávaly a dostávají také jihoevropské členské země, kterým se přesto nevede lépe. Jakkoliv je totiž finanční podpora z Bruselu užitečná, tak s sebou nese i nevýhody. Dotace oslabují tlak na vlastní snahy, svádějí k plýtvání prostředky a omezují svobodu rozhodovaní jejich příjemců.  

EU o sobě vytváří představu, že je platformou pro koordinaci národních zájmů evropských států, cosi jako nezištný mediátor. To ale není pravda. Politika všech Evropských komisí byla vždy zaměřena na jeden cíl: Nadvládu nad kontinentem a vznik velkostátu, ve kterém se národní státy rozplynou. Proces evropského sjednocování proto vede k byrokratizaci, přeregulování a autoritářství. Proto je dnes EU v situaci, kdy musí řešit především problémy, které sama způsobila. 

Není žádná náhoda, že se právě za vlády Junckerovy komise nejvýrazněji ukázalo, že sjednocená Evropa je destruktivní utopie. Přestože její zastánci přičítají EU mírotvorný vliv, tak v posledních letech naopak rozeštvává členské země. Příkladem je nezvládnutá bankovní a dluhová krize, hádky o peníze mezi jižním a severním křídlem spolku a to, že do Evropy přišly proti vůli jejích obyvatel statisíce příslušníků nesourodých kultur. Tito lidé budou dlouhodobě vysávat již tak přetížené sociální systémy členských zemí a ničit západní hodnotový systém. Rozsah a důsledky těchto chyb se nejvíce projevily v rozkolu mezi Velkou Británií a kontinentem. 

Dáme-li na váhy pozitiva a negativa členství v EU, co převáží? Jaké plusy a minusy jsou podle vás nejzásadnější?

Soustředím se na dva hlavní národní zájmy každé země a to jsou blahobyt a bezpečnost. Společný trh v rámci EU hospodářskému rozkvětu naší země prospívá. Ale vidíme také, že vznik a fungování společného trhu ruší zbytné politické cíle EU. Správné by bylo, kdyby cílem EU byla jen podpora ekonomické prosperity členských zemí, pěstování vzájemných obchodních vztahů a hospodářské spolupráce. 

Pokud jde o cíl bezpečnosti naší země, tak členství v EU spíše škodí, než prospívá. Brusel nás zatahuje do mezinárodních problémů, které bychom sami neřešili, a zároveň nám brání v tom, abychom na důležité z nich reagovali účelně a účinně. Migrační politika EU je jeden příklad. Ale hovořit bychom mohli také o energetické bezpečnosti naší země. I v tomto případě nám EU více škodí, než prospívá.

Shrňme to. Z obou jmenovaných politických cílů je pro každou zemi důležitější bezpečnost než blahobyt. Proč? Bezpečnost je předpoklad pro to, aby společnost mohla vytvořit a udržet blahobyt. Naproti tomu blahobyt sám o sobě nestačí k tomu, aby byla zachována bezpečnost. Často se naopak ukazuje, že blahobytné společnosti mají sklon dělat chybná (jejich bezpečnost ohrožující) rozhodnutí. Velmi dobře se to ukazuje na příkladu lehkomyslných rozhodnutí bohatého Německa nebo Švédska v migrační krizi. 

Blíží se volby do Evropského parlamentu. Dle odhadů může dojít k výrazné změně obsazení, neboť se předpokládá velké oslabení socialistické a lidovecké frakce. Do jaké míry by úspěch konzervativců a nacionalistů mohl změnit tvář EU v příštím období?

Evropský parlament je jediný parlament svobodného světa, který nemá právo předkládat zákony. Je kontrolován Evropskou komisí, ačkoliv by to mělo být právě naopak. A tak, kdyby byla EU stát žádající o vstup do EU, tak by kvůli nedostatečné demokratičnosti nemohla být přijata.

Hlavní rozpor uvnitř budoucího Evropského parlamentu vidím mezi etablovanými a protestními stranami. Etablované strany, ať si již říkají levicové nebo pravicové, mají na všechny problémy jenom jedinou odpověď: „Více Evropy“. Proti nim stojí strany, které nazývám protestní, a ty vyjadřují nesouhlas občanů s cílem a způsoby sjednocování. Podpora těchto stran dlouhodobě roste a v ideálním případě budou nové mocenské poměry v Evropském parlamentu ve větší míře odrážet kritický postoj občanů kontinentu. 

Nechci být přehnaně optimistický, ale domnívám se, že by se protestním stranám mohlo podařit vytvořit v novém parlamentu seskupení, které by dokázalo blokovat aspoň ty nejhorší přešlapy etablovaných stran.