Všechny právní nástroje, které Úmluva vyžaduje k potírání násilí na ženách a domácího násilí české právo již obsahuje. I bez ratifikace Úmluvy. Jedinou výjimkou je účinné legislativní opatření proti stalkingu, které se však zatím nepodařilo napsat žádnému členskému státu. V souvislosti s ratifikací Úmluvy však ČR hrozí problém povinného financování nevládních neziskových organizací zaměřených nejen na pomoc obětem násilí, což je velmi žádoucí, ale i politických neziskovek zabývajících se genderem. V souvislosti s potenciálním vstupem ČSSD do vlády s ANO roste pravděpodobnost, že Úmluva bude Parlamentem ratifikována.

ČR k Úmluvě přistoupila jako 41. signatář v období minulé vlády premiéra Bohuslava Sobotky (ČSSD). Tedy jako jeden z posledních členů Rady Evropy. Minulá vláda Úmluvu nepředložila Parlamentu k ratifikaci pro odpor lidovců. Už při projednávání záměru přistoupit k Úmluvě protestovali lidovci na úrovni vlády. Všichni ministři za KDU-ČSL hlasovali proti. Podpis Úmluvy prosazoval v minulé vládě především ministr bez portfeje Jiří Dienstbier (ČSSD). Podle tehdy platné koaliční smlouvy by Úmluva vlastně být podepsána neměla. Tehdejší koaliční smlouva mezi ČSSD, ANO a lidovci zakazovala na vládní úrovni dvěma stranám přehlasovat tu třetí. Což se v případě přistoupení k Istanbulské úmluvě stalo. Jenže koaliční smlouva není obecně závazný právní předpis. Je to jen vyjádření vůle smluvních stran na vzájemné vládní spolupráci. Lidoveckým ministrům se to sice nelíbilo, ovšem ne natolik, aby koaliční smlouvu z důvodu jejího porušení vypověděli a odešli do opozice.

Menšinová vláda v demisi vedená premiérem Andrejem Babišem (ANO) sama Úmluvu k ratifikaci Parlamentu nepředložila. Generálnímu tajemníkovi Rady Evropy však nahlásila, že ratifikaci Úmluvy lze očekávat v druhém pololetí letošního roku. Zřejmě v souvislosti s plánovaným vstupem ČSSD do vlády.

O co jde?

Úmluva má 81 článků a 1 dodatkový protokol o výsadách a diplomatické imunitě kontrolního a monitorovacího orgánu GREVIO. Větší část Úmluvy se týká zákazu násilných skutků, vynucených a dětských sňatků, ženské obřízky, nucených potratů a sterilizací, stalkingu, sexuálního obtěžování a  psychického týrání. Respektive závazku členských států prohlásit tyto formy útoků za trestné činy a postihovat je v trestním řízení. Včetně napomáhání a nabádání k nim.

Úmluva obsahuje i právně precizní definice těchto skutků. Na rozdíl od některých skandinávských zákonných definic, které za znásilnění považují i pohlavní styk bez kondomu nebo sex bez předchozího písemného souhlasu všech účastníků, je definice znásilnění podle Úmluvy přesně vystihující podstatu toho, co si pod znásilněním představuje normální civilizovaný člověk. Tedy sexuální aktivitu prováděnou proti vůli jednoho z účastníků. Totéž lze říci o ostatních definicích nežádoucích útoků.