Turecko zahájilo před několika dny ofenzívu v severní Sýrii s cílem vytvořit pásmo pro uprchlíky a mezitím vyřídit kurské milice YPG, které jsou podle nich plné teroristů. Západ o tom měl podle Turecka vědět. Američané stáhli své jednotky a dali od toho ruce pryč, respektive Trump je nechal „ať se poperou“. Mezitím se Kurdové spojili rychle s Asadem. A teď už se hovoří o klidu zbraní. Vypadá to, že všichni vlastně věděli, co nastane, a byli na to připravení. Jen k tomu někteří museli dodat slova o odsouzení operace, protože jsou mrtví a to i v řadách Kurdů, kteří dřív bojovali proti IS pod americkou vlajkou. Pane profesore, co má tohle všechno vlastně znamenat?

V chaosu, který známe z této oblasti, jsou přítomny důležité dva faktory. Především kurdská otázka. Poté, co se po první světové válce rozdělovalo dědictví Osmanské říše, západní mocnosti, neboli mocnosti vítězné, zcela opomněly Kurdy. Vytvořily hranice, které nejsou ničím jiným, než politickou dohodou, ovšem dohodou bráněnou tanky. A tak dnes máme 30 až 40 milionů Kurdů, kteří nemají vlastní stát. Kurdové vedou svoji válku proti Turecku mnohem déle, než existuje konflikt v Sýrii. Kurdsko-turecká válka za vytvoření vlastního státu nebo větší autonomie stála už přibližně 40 tisíc životů. Navíc Kurdové žijí v Turecku, Sýrii, Íránu a Iráku. Tato otázka zůstává otevřená, a když Kurdové bojovali proti IS, stále bojovali za vlastní stát.

Druhý faktor je, že konflikt v Sýrii je tak trochu válkou v zastoupení. Mocnosti si vyříkávaly své vlastní problémy na úkor Syřanů. Válka začala kvůli západním mocnostem, především Spojeným státům, Francii a Velké Británii. Nelze ale zapomínat ani na Turecko, které se ke zmíněným západním mocnostem připojilo. Tyto státy se podílely, a do jisté míry i podílejí, na vyzbrojování násilné opozice proti syrské vládě. Když říkám podílely se, znamená to, že „opozici“ dodávaly zbraně, dodávaly nevojenský materiál, podílely se na výcviku, kryly povstalce vlastní propagandou a diplomatickými aktivitami. To se děje dodneška. Tvářit se, že Evropa je rukojmí tohoto konfliktu či Turecka, je nesmysl. A tvrdit, že EU je pod tlakem Turecka, je také chybné. Některé státy EU se velice aktivně a velice krvavě podílely na rozdmýchání problému.

Teprve teď můžeme mluvit o tom, co se vlastně děje. Donald Trump už v předvolební kampani říkal, že vojáky z oblasti stáhne. Proč? Tato osmnáct let trvající válka má tendenci stát se nekonečnou. Musíme ji vidět v rámci celého pásu od západního Pákistánu po Sýrii. Podle některých odhadů stála zatím jenom USA 5,5 bilionů dolarů. A konec není vidět. Když to řekneme jednoduše, náklady na udržení současné americké pozice v dané oblasti mnohonásobně převyšují zisky z této oblasti plynoucí. Bavíme se o Spojených státech, které jsou astronomicky zadlužené. Dluh federální vlády překročil 22 bilionů dolarů. Hypoteční dluhy přestavují dalších 15,8 bilionů, studentské půjčky 1,6 bilionů, na kreditních kartách mají Američané dluh převyšující jeden bilion dolarů...

V této situaci se musí americká administrativa, je-li trochu odpovědná, zamyslet nad tím, jestli má pro ni přednost spojenec Turecko, nebo spojenci Kurdové. Jsou to dva spojenci USA, kteří jsou v konfliktu mezi sebou. Spojené státy si musely vybrat, koho podrží. Rozhodly se pro Turecko, kde mají přibližně 50 jaderných náloží, které ovšem nemíří na IS, nemíří na Sýrii. Jsou součástí amerických plánů globální války. Buď se stáhnou Američané z Turecka a budou dál držet Kurdy, nebo pustí Kurdy a nechají na Turcích, aby problém nějak uzavřeli.

Podle mého názoru, jen se domnívám... Došlo k dohodě mezi Spojenými státy, Tureckem, Ruskem a prostřednictvím Moskvy i s Íránem o tom, jakým způsobem vyřešit problém na severu Sýrie.

Musela to být kouzelná situace, když se potkávaly obrněné transportéry s ruskou a americkou vlajkou a Rusové přebírali americké základny v oblasti. Kdo viděl záběry, jistě si zapamatoval, že v jídelnách Američanů Rusové našli nedojedené snídaně, v chladničkách coca-colu... Pro Rusko to ale není žádné vítězství nad USA. Je to především přebírání nákladné odpovědnosti, která je plná rizik. Je to projev pokusu nalézt řešení, které je z dlouhodobého hlediska výhodné pro všechny strany. Je to snaha vyřešit problém, který je zátěží pro všechny. Pro Turky, Rusy, Američany a koneckonců i pro Kurdy, kteří v tomto geopolitickém cyklu ozbrojeným bojem nemohou svých cílů dosáhnout. Musí uzavřít svůj „Brestlitevský mír“ – ustoupit. Začít řešit problém jinak. Třeba využít potřeby Damašku obnovit si kredit, a získat pro sebe větší autonomii. V této fázi toho dohodou s Asadem, který potřebuje klid v zemi, dosáhnou. Asad jim ji určitě slíbí a na Rusech bude, aby dohlédli na to, že ji dostanou. A podle mého ji dostanou. To není černo-bílý svět.