Turecko zahájilo před několika dny ofenzívu v severní Sýrii s cílem vytvořit pásmo pro uprchlíky a mezitím vyřídit kurské milice YPG, které jsou podle nich plné teroristů. Západ o tom měl podle Turecka vědět. Američané stáhli své jednotky a dali od toho ruce pryč, respektive Trump je nechal „ať se poperou“. Mezitím se Kurdové spojili rychle s Asadem. A teď už se hovoří o klidu zbraní. Vypadá to, že všichni vlastně věděli, co nastane, a byli na to připravení. Jen k tomu někteří museli dodat slova o odsouzení operace, protože jsou mrtví a to i v řadách Kurdů, kteří dřív bojovali proti IS pod americkou vlajkou. Pane profesore, co má tohle všechno vlastně znamenat?

V chaosu, který známe z této oblasti, jsou přítomny důležité dva faktory. Především kurdská otázka. Poté, co se po první světové válce rozdělovalo dědictví Osmanské říše, západní mocnosti, neboli mocnosti vítězné, zcela opomněly Kurdy. Vytvořily hranice, které nejsou ničím jiným, než politickou dohodou, ovšem dohodou bráněnou tanky. A tak dnes máme 30 až 40 milionů Kurdů, kteří nemají vlastní stát. Kurdové vedou svoji válku proti Turecku mnohem déle, než existuje konflikt v Sýrii. Kurdsko-turecká válka za vytvoření vlastního státu nebo větší autonomie stála už přibližně 40 tisíc životů. Navíc Kurdové žijí v Turecku, Sýrii, Íránu a Iráku. Tato otázka zůstává otevřená, a když Kurdové bojovali proti IS, stále bojovali za vlastní stát.

Druhý faktor je, že konflikt v Sýrii je tak trochu válkou v zastoupení. Mocnosti si vyříkávaly své vlastní problémy na úkor Syřanů. Válka začala kvůli západním mocnostem, především Spojeným státům, Francii a Velké Británii. Nelze ale zapomínat ani na Turecko, které se ke zmíněným západním mocnostem připojilo. Tyto státy se podílely, a do jisté míry i podílejí, na vyzbrojování násilné opozice proti syrské vládě. Když říkám podílely se, znamená to, že „opozici“ dodávaly zbraně, dodávaly nevojenský materiál, podílely se na výcviku, kryly povstalce vlastní propagandou a diplomatickými aktivitami. To se děje dodneška. Tvářit se, že Evropa je rukojmí tohoto konfliktu či Turecka, je nesmysl. A tvrdit, že EU je pod tlakem Turecka, je také chybné. Některé státy EU se velice aktivně a velice krvavě podílely na rozdmýchání problému.