Pravda o Tereze? Jedním slovem je to jedno slovo: pravda.

Tereza byla Paní novinářkou. Být novinářem znamená ctít pravdu víc než vlast, víc než vládu, víc než politiku, víc než vlastní názor. Mít pak v erbu ono husovské "Braň pravdu". Terezu to řemeslo naučili v četce, kde působila sedm let v zahraniční redakci. V letech 1991 až 1992 byla mimo jiné v Egyptě jako zahraniční zpravodaj ČTK pro Blízký východ. Tam se nedá exhibovat, zprávy se nepodepisují. Autorství se nenosí. Copyright neexistuje. Naučila se zde respektovat a přiznávat zdroje, nespinovat formulace a poslouchat smysl řečeného. Obrovský dar veřejnosti.

Potkal jsem ji v Literárních novinách. Bývalý majitel Economie Miroslav Pavel ani netušil, že spolu s trvale prodělečnými, ale o to potřebnějšími novinami koupil i možnost, jak list zapsat do dějin žurnalistiky. Tereza tam dělala sama, o své vůli a v podstatě skoro zdarmo. (jo, Mirku, ty kapitalisto...) mediální veřejnou službu. Nahrazovala chybějící informace zahraničních zpravodajů ČTK, Českého rozhlasu a České televize, nebo přinášela jiné úhly pohledu, která prorežimní novinářští slouhové ignorovali.

Od ní jsme se například dozvěděli, že Izrael vyhověl žádosti OSN a poskytl  technické údaje a mapy míst, na která během svého masivního útoku na Libanon v roce 2006 shazoval kazetové bomby. Zprávu, která v sobě měla další zprávu, která v sobě měla další zprávu. Ony kazety z izraelských bomb v Libanonu zabíjely nevinné civilisty ještě několik let poté, co válka skončila. A byl to Izrael, který takto mstivě porušoval Mezinárodní smlouvu o zákazu výroby a užívání kazetových bomb a způsobil mnoha lidem strašná a nejohavnější poranění a ztráty na životech.

Ze střípků Tereza tvořila obraz. Mluvili jsme o tom v době, kdy jsem se já pokoušel o "Jiné zprávy" jako konfliktní veřejný dialog s ředitelem ČTK Majstrem o pohasínající kvalitě veřejnoprávního zpravodajství, o jeho prozápadní a prounijní afinitě a politické tendenčnosti. Stejně jako já chtěla přinášet ty zprávy, které chybí, které redaktoři ČTK neopíší z dálnopisů Bloomberg, Reuters či AP. Chtěla to ale dělat jinak, než jen stroze telegraficky. Chtěla zprávy propojovat s kontextem. 

Vytvářet tak paměť událostí. Abychom nezapomněli, kdo co řekl a kdo co udělal. Aby nezapadlo a abychom nezapomněli, pod jakými líbivými záminkami a falešnými argumenty vznikaly války a státní převraty. Abychom věděli, kdo je způsobil a proč. Aby lidem nebylo možno vymývat mozky a aby si byli schopni tvořit úsudek na základě informací.

Znala své čtenáře a pro ně vytvořila časný ranní soubor facebookového zpravodajství, které pak Obzinové Prima integrovala na svůj web. Ranní kávičku jako "doplněk" k "hlavnímu" zpravodajství. Poprvé jsem měl pocit, že i komerční instituce umí plnit veřejnou službu.  A poprvé jsem neměl pocit, že musím číst ze zahraničního zpravodajství ještě něco víc. Tereza byla schopná jet do Káhiry a Arabské jaro, obrovský podvod na jejích milovaných Egypťanech, popisovat online. Byla schopná zdrojovat místní média bez prozápadního filtru západních agentur.

Byla schopná jet do Sýrie uprostřed války, dojet tam, nenechat se cestou zabít a jako jediná evropská novinářka udělat rozhovor s Bašárem Asadem. Tím se zařadila vedle Davida Frosta, který dělal rozhovory s Margaret Thatcherovou či Richardem Nixonem, vedle Matta Lauera a jeho rozhovoru s Barackem Obamou. Nebo vedle Oriany Fallaci, která jako jediná žena-novinářka udělala rozhovor se šíitským vůdcem Íránu ajatolláhem Chomejním či plukovníkem Muammarem al-Kaddáfím. Spencerové rozhovor s Bašárem Asadem byl úplně jiný, než rozhovor, který těsně poté dělal pro Českou televizi její zahraniční reportér Michal Kubal. Nebyla aktivistka. Nevnucovala Asadovi "západní" vidění a západní protisyrské politické PR, uměla klást otevřené otázky a naslouchat odpovědím bez emocí. Po 15 minutách, co na webu Literárních novin avizovali rozhovor s Asadem, jí volali z Reuters, Bloomberg nebo z Ria Novosti, že by o ten rozhovor měli zájem…