Na invektivy v Parlamentu jsme si zvykli. Ale bitka? Vulgarizuje se naše společnost?

Nemyslím si to. Z jednoho v zásadě nahodilého incidentu nelze vyvozovat širší závěry o vulgarizaci společnosti jako takové. Naše společnost trpí jinými neduhy, které dříve či později mohou vyústit do paralýzy nebo i násilí.

Jedním z těchto neduhů společnosti je vzrůstající neschopnost pojmenovávat věci pravými jmény. Lidé se dobrovolně podřizují autocenzuře či myšlenkové konformitě. Názory dnes nejsou výrazem svébytnosti a originality určité osobnosti, ale příznakem sociálního statusu – obdobně jako značkové oblečení, automobil nebo dobrá adresa. Kdo by se v názorech na Evropskou unii, Donalda Trumpa, Miloše Zemana, Rusko nebo migrační otázku odchýlil od oficiálních postojů, prezentovaných mainstreamovými médii, riskuje profesní kariéru či veřejnou ostrakizaci.

Nejvhodnější adaptací na tento stav, kterou můžeme pozorovat u většiny představitelů politických, mediálních a akademických kruhů, je nemyslet si jednoduše nic a opakovat obecně přijímané politicky korektní floskule. Znamená to ovšem konec plnohodnotného intelektuálního života. Rozhovory, které dříve přinášely myšlenkové obohacení, jsou dnes prázdným rituálem, jehož prostřednictvím se obě strany utvrzují ve svém společenském postavení.

Tato myšlenková strnulost je nebezpečná v případě krize, protože nás zbavuje intelektuální flexibility a pragmatismu. Jestliže nejsme schopni správně myslet, nedokážeme správně jednat. Intelektuální vakuum zaplňují negativní emoce, které byly vždy zdrojem kolektivního násilí.       

Jak je možné, že „v covidu“ máme jedny z nejhorších výsledků na světě... Je to špatná vláda, špatný premiér, jak s oblibou říká opozice, jsme jakousi laboratoří Evropy? Kde je ten zakopaný pes?

Po bitvě je každý generálem. V politice platí axiom, že každá vláda a každý premiér jsou vždy špatní, protože v nevyzpytatelné a proměnlivé situaci se nikdy nevyvarují zásadních chyb. Známe to z vlastního života a není důvod, proč by to na úrovni vlády mělo být jiné. Volání po dokonalé a koncepční vládě je naivní.

Jednu z nejlepších vlád v moderních dějinách měla Francie před rokem 1789. Kdo by si nepřál, aby mu vládl takový Turgot, Necker nebo Calonne? Patřili k nejzdatnějším administrátorům Evropy. Ludvík XVI. měl ty nejlepší úmysly. Záhy skončili všichni ve vyhnanství nebo na popravišti.

Winston Churchill se dopustil během války řady těžkých chyb, které stály životy tisíce vojáků. Velikost jeho státnictví nespočívala v neomylnosti, ale ve vůdcovství, charismatu a sebedůvěře, které vyzařoval a jež působily na traumatizované obyvatelstvo uklidňujícím dojmem.

To je to, co jsme v průběhu covidové krize postrádali. Nebyla to jasná koncepce, jak situaci řešit, protože tu neměl vůbec nikdo. Byla to absence vůdcovství, jasně viditelného nasazení, empatie a vůle provést národ těžkým obdobím, a tím jej učinit silnějším. V takovém případě by lidé byli ochotni odpustit nejrůznější přehmaty, dodržovat disciplínu, zdržet se kverulantství a nezneužívat krize pro své dílčí zájmy.

Místo toho byli lidé přímými svědky často chaotické improvizace a přijímání a odvolávání opatření podle výkyvů veřejného mínění. Vznikl také zbytečně rozsáhlý mediální prostor pro nejrůznější samozvané „experty“ nebo vysloužilé politiky užívající si opětovné pozornosti davů. To vše veřejnost zmátlo a dezorientovalo. Pandemie se nemusela takto vymknout zpod kontroly.         

Robert Šlachta ohlásil vstup do politiky a založení hnutí. Má, podle vás, vůbec nějakou šanci?

Nevěřím tomu. Jeho rozhodnutí vstoupit do politického života ještě více rozdrobí politickou scénu a oslabí menší strany, které mohly přinést zajímavé podněty. Není rovněž zřejmé, co má vlastně Robert Šlachta reprezentovat. Jeho konkrétní politické nebo ekonomické názory nejsou příliš známy. Nika „bojovníka s korupcí“ je více než obsazena a značně obehrána. Zásah na úřadu vlády v roce 2013 vypadá zpětně jako epizoda z kolumbijských, a nikoliv z českých dějin. Ale třeba se mýlím a jeho stylizace do „rozhněvaného muže zákona“ voliče osloví.