Tento týden jste otevřela zajímavé téma: Americký ministr zahraničí Rex Tillerson s mandátem přímo od Donalda J. Trumpa začíná dělat smířlivější a racionálnější politiku  vůči zbytku světa. Jak vůči Číně, tak i vůči Rusku, byť s komentářem, že konfliktních otázek s Ruskem je více. Už si DJT „osahal“ světovou politiku svým systémem „něco vybombarduju, někomu budu vyhrožovat“ natolik, že teď nyní začne plnit to, co od něj i jeho čeští fanoušci čekali? Cosi jako „Ne, bomby ne, Donalde“? Nebo jsou to zase přehnaná očekávání? Obnova vztahů s Ruskem by měla začít v Sýrii, nuže jak by si to pánové představovali? A jak do toho „pasuje““ Ukrajina, kterou celou dobu tak chlácholí John McCain?

Zdá se, že Trump zpočátku výrazně podcenil sílu poražené pestré škály zájmů kolem Hillary Clintonové, a tak první fázi svého prezidentování musel chtě nechtě věnovat tomu, aby všem těm liberálům, demokratům, moralistům a s nimi spjatému vojenskoprůmyslovému komplexu dokazoval, že je taky ranař a že taky umí válčit, když je „v sázce humanita““ jak všichni omílali po nevyšetřeném chemickém útoku v syrském Chán Šajchúnu. A když je v Sýrii, Afghánistánu a strašením kolem Severní Koreje náležitě uklidnil a usoudil, že se už se svým hledáním „ruských stop“ dostatečně vyčerpali, začal zahraniční politiku po Pentagonu pomalu přebírat Rex Tillerson coby ministr zahraničí. A jeho projev z minulého týdne byl podle mého skutečně významný. Adresoval ho sice formálně zaměstnancům svého ministerstva, ale naslouchat měl celý svět. Vzhledem k tomu, že se u nás v médiích Tillersonova řeč moc nerozebírala, tak doufám, že jí „příslušní“ alespoň opravdu naslouchali a začali přemýšlet, co dál…

Přitom vcelku chápu, proč si ho „náš svět“ příliš nevšímal. Tillerson totiž zdůraznil, že zahraniční politika USA už nebude vedena „americkou výjimečností“ nebo ideologií, ale americkými zájmy ekonomickými a bezpečnostními. Lidská práva, demokracie a podobně budou sice stále důležitými hodnotami, ale nebudou se už míchat do zahraniční politiky. „Myslím, že je velmi důležité, abychom si všichni uvědomili rozdíl mezi politikou a hodnotami,“ prohlásil doslova. Z toho se museli všichni naši humanitární bombardéři úplně orosit. 

S ohledem na protičínské postoje většiny našich politiků je pak ironií, že Trumpovy USA mají právě vztahy s Čínou za naprostou prioritu a chtějí dospět ke strategickému partnerství, které by prý mělo vydržet alespoň půl století. S Ruskem chtějí také zlepšovat vztahy – uvědomme si, že Tillerson už byl za Putinem v Moskvě a včera byl ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov na oplátku ve Washingtonu u Trumpa. Prezident USA jejich rozhovor označil za „velmi dobrý“ a Lavrov si zase pochvaloval, že se americká strana zbavila ideologického balastu a jedná konečně věcně. Další pot na čelech našich „elit“.

Jednali spolu o nových „deeskalačních“ zónách v Sýrii a aniž by veřejně zacházeli do detailů, konstatovali, že si vcelku rozumějí. Prý jen Trump vyzval Rusy, aby v Sýrii „přitáhli uzdu“ vojenským oddílům Bašára Asada a Íránu. Na jedné straně to napovídá o Trumpově snaze „umést“ syrským Kurdům cestičku k nerušenému dobytí Rakká, „hlavního města Daeše“ na východě Sýrie, ale současně to lze vnímat jako snahu dosáhnout spíš nějaké regionální rovnováhy, než změny režimu v Damašku. Koneckonců, podle Tillersona je hlavním smyslem nastupující americké politiky na Blízkém východě především zničení Daeše a dalších teroristických skupin, „změny režimů“ už ani nezmiňoval. A tak přinejmenším určitá míra shody s Ruskem realistická je. Někteří „naši“ už se v potu rovnou musejí koupat…

A jak do toho pasuje Ukrajina? Nevím, prioritou očividně není. A to je vlastně na další pocení…

Jestli tato politika Trumpovi vydrží – a cenou za ni nejspíš bude muset být občasný ilegální, ale za to humanitárně zdůvodněný vojenský úder někde ve světě, k uklidnění všech „demokratů“ – bude to z hlediska amerického přístupu ke světu totální revoluce.

Když teď u nás „všichni slušní demokraté“ útočí na Babiše a Zemana, jsme vlastně šťastná země: Máme jen dva pachatele všeho zlého, známe je a víme, kde bydlí. A všichni ostatní jsou čistí jak lilie. Trochu mě ale děsí, že tím současně „příslušní“ přehlušují vše, co je ve skutečnosti pro naši současnost důležité. Kdo si umí představit třebas našeho premiéra v demisi/nedemisi/nebovčemsi nebo naše protičínské politiky, jak si „zásadově“ dupnou na Spojené státy? 

DJT vyhodil šéfa FBI, neboť prý je třeba obnovit důvěru v tuto instituci. Média nakloněná Bílému domu mají jiné vysvětlení: Nenašlo se nic, co by dokazovalo napojení DJT na Rusko ve věci ovlivnění prezidentských voleb. Je tomu snad tak, že americký prezident se tímto krokem zbavuje jednou provždy toho Damoklova meče, který nad ním neustále visí? Tedy že ho dostali do Bílého domu Rusové, kteréžto zjištění by spolehlivě fungovalo  jako páka na něj. Na druhou stranu, je stále vyšetřován bývalý poradce pro národní bezpečnost Michael Flynn.

Ano, Michael Flynn je stále vyšetřován, ale v mnohém je to podobné naší „kauze Babiš“: Nejdříve se – po třech a půl letech „nevědomosti“ -- na pár týdnů rozjede něco kolem dluhopisů, a když je tento problém promlčen, objeví se jako na zavolanou půl roku staré odposlechy… Tímto způsobem, v němž je absence důkazů maskována hlukem, hysterií a změnou témat za účelem dalšího natahování problému, může být Flynn – i Babiš, samozřejmě – vyšetřován donekonečna. A nejspíš právě tato „hra na honění čarodějnic“ už Trumpa přestala po 100 dnech v úřadě bavit a šéf FBI, který byl očividně rozhodnutý „hrát“ do posledního dechu, byl odejit. Ya basta! Jestli se tím Trump zbavil všech podezření z vazeb na Rusko? V očích mnoha svých odpůrců už navždy zůstane „Putinovým agentem“, ať se děje cokoli. 

Emmanuel Macron se skutečně stal francouzským prezidentem. Co vám výsledek francouzských voleb napověděl? Jedni pozorovatelé varují, že silně eurofilní Macron nás přinutí si zvolit, zda chceme být v „tvrdém jádru EU“, čili mít  euro, nebo ne. Z Německa zaznělo zajímavé varování: Pokud Macron jako prezident selže, bude příští prezidentkou již skutečně Marine Le Penová. Je to racionální úvaha? Koneckonců, neudělala úplně marný výsledek. Mohou si pro nejbližší léta ti, kteří se bojí „populistů a extremistů“ v Evropě spokojeně odfrknout?

Macronovo vítězství bylo očekávané, ale po prvotním bouchání šampaňského čím dál víc hlasů v Evropě mluví o vítězství Pyrrhově. Pokud totiž Macron dodrží alespoň zlomek svého programu, budou se neřešené problémy ve Francii jen nabalovat a v dalších volbách nastane exploze, které už žádný umělohmotný neoliberální rothschildovský bankéřský panák prostě nezabrání. A je vcelku jedno, jestli teď mluvíme o Marine Le Penové nebo zda se na scéně mezitím objeví někdo jiný, ať už zprava nebo zleva. To ale samozřejmě neplatí jen pro Francii, ale pro evropské země obecně. 

Důležité ale nyní bude, jak se francouzští voliči postaví k blížícím se parlamentním volbám. Tedy, zda Le Penové a její Národní frontě onu prohru nějak kompenzují a vyrovnají „politický balanc“ v zemi, nebo jestli podpoří Macronovu víceméně fiktivní stranu a dají mu tím křídla. Hlas parlamentu bude určujícím faktorem pro další postupy nového prezidenta, může mu vystavovat bianco šeky nebo rýsovat mantinely. A do značné míry od toho budou záviset i Macronovy kroky v rámci EU – slabý prezident nebude s to si na unijní scéně až tolik „vyskakovat“ a rozhodovat o tom, kdo v EU má, nebo nemá být, a jak přitom má být „rychlý“, aby se udržel za vozem… 

Ano jistě, ti Evropané, kteří se bojí „populistů a extremistů“, si na chvíli odfrknout určitě mohou. Ale jen asi jako v tom dávném vtipu o chlapíkovi, který padá ze stého patra mrakodrapu, a když prolétá kolem padesátého patra, úlevně si oddechne: „Zatím dobrý!“ 

Mimochodem, proběhl „Den Evropy“, čili den oslavující mimo jiné Evropskou unii. Co byste popřála?

Jéjda, zase svátek, který jsem prošvihla. Nevím, co bych popřála. Zrovna včera Evropská centrální banka oznámila, že nezaměstnanost a částečná zaměstnanost v rámci EU nedosahuje oněch „optimistických“ 9,5 procenta, jak tvrdí Brusel, ale ve skutečnosti se pohybuje mezi 15 až 18 procenty. Čili, realita je skoro dvakrát horší, než nám bruselští malují. Čili, nejnovější z nekonečné řady vědomých kroků „bruselských“ ke vzniku Potěmkinovské unie. Budeme si lhát do kapsy a přitom se tvářit šťastní jako blechy… 

Objevují se znepokojující analýzy, že turecký prezident Erdogan se chystá mocensky vyzvat EU, od které se už asi definitivně odřízl, na Balkáně. Bulharsko, Kosovo, dokonce Srbsko... Všude tam prý Turci masivně  investují a turecké peníze tam navzdory osmanské minulosti nikomu nesmrdí. Mají se Brusel a Berlín bát?  Kromě toho, když jsme u toho strachu: Už se naplno rozjíždí „migrační sezóna“. Jaká je situace migrace mezi  Tureckem a EU? Máme se připravit na nový nával ze Sýrie i odjinud?

Svým způsobem je to až přízračné. Německo a další evropské státy, které stály u rozpoutání války v Jugoslávii, si dnes nárokují právo mít na starosti „stabilitu Balkánu“. Američané, kteří od Srbska odtrhli Kosovo a přenechali ho teroristům, dnes mlčky přihlížejí, jak se z „jejich“ superzdemokratizované enklávy stává největší evropská bašta Daeše, odkud navíc do Evropy proudí davy zoufalých Kosovanů. Pokud se do těchto oblastí nyní hrnou Turci, cynicky bych řekla něco jako „A proč ne?“ My – myšleno „Evropa“ a Západ obecně -- už jsme to pohnojili dostatečně, tak proč by si tam něco nemohli „vyzkoušet“ i jiní. 

Obecně ale samozřejmě platí, že turecká ekonomická a diplomatická ofenzíva na Balkán musí být další z řady nočních můr, jimiž Recep Erdogan kazí spánek „bruselských“ a „berlínských“. Pokud by totiž Turecko ovládlo Balkán, jeho „palebná síla“ proti Evropě se – vedle migračních „nábojů“ – znásobí do míry, kterou si dnes možná ani neumíme představit. Nesmíme totiž zapomínat na to, že jiný směr turecké politiky pro změnu pojí Ankaru s Pekingem a Moskvou, což jsou síly, které na Balkáně mají nebo mohou mít do značné míry dobrý zvuk, o jejich strategických zájmech nemluvě. Fakt bude zajímavé pobavit se o tomto problému třeba někdy za pět let – jaký bude Balkán a jaká bude Evropská unie? A mohl proti tomu „hnojící“ Západ něco udělat?

Co se týče „migrační sezóny“ ze Sýrie, tak taky nemám žádné dobré zprávy. V poslední době do Turecka přecházejí v podstatě jen džihádisté (s rodinami), které syrská armáda se svými spojenci ve stále větších počtech zatlačuje – nebo v rámci dohod o evakuaci převáží – do provincie Idlíb u tureckých hranic. Jinými slovy, pokud se tito lidé dostanou až do Evropy, čekejme příchod nefalšovaného islámského středověku… Viděla jsem to naživo v uprchlických táborech u Aleppa. Záplava totálně zahalených a vesměs negramotných žen ověšených spoustou dětí a vedle nich náležitě vousatý manžel. Bylo to opravdu šílené. Ta normální, sekulární Sýrie se tisíců takových „lišnich čelověků“ možná i ráda zbaví, protože do běžné společnosti se nehodí už ani tam. Takže když nyní Turecko říká, že nechce zpřetrhat svazky s EU a dál trvá na svých požadavcích ohledně bezvízového styku a možná chiméricky i členství v Unii, tak bych evropský postup opatrně odměřovala na lékárnických vahách. Plaťme Ankaře do alelujá, rozběhněme rotačky peněz na tři až devět směn najednou. Můžou nám sem totiž poslat fakt „matroš“. A teď ani nemluvím o bojovnících Daeše a dalších teroristech, kteří tady už jsou… 

Proběhly oslavy konce 2. světové války. Na našem území, které z většiny osvobodil SSSR, se pořádaly největší oslavy na západě Čech, kde se děkovalo US Army. Je dle vás správné to, že odpůrci současné politiky Ruska vždy v těchto dnech říkají „ano, tehdy  nás osvobodili, ale pak nás okupovali, takže se nám moc slavit nechce“? Vnímáte v současnosti pokusy o překrucování  historie, na které si stěžují někteří čtenáři?

Jistě, historie se překrucuje, ale překrucují ji všichni, kdo jsou zrovna u vesla. Dějiny přece píšou vítězové. A každý vítěz se za čas stane poraženým a přijde nový vítěz se svým vlastním výkladem. Za komunistů to přece nebylo jiné, i když dnes překvapivě mnoho lidí na tu dobu vzpomíná jako na jakýsi až intelektuální ráj. 

Upřímně, tenhle problém mě nijak neštve. Někdo to třeba prožívá – a teď myslím plzeňské „oslavovače“ i jejich kritiky – ale mám za to, že je to prostě jakési nutné zlo provázející jakoukoli etapu lidského vývoje. Jen mě pokaždé zaráží, že si třeba dnešní rusofobové a antikomunisté neuvědomují, že se chovají úplně stejně jako komunisti… 

Masivní oslavy jako vždy proběhly v Rusku, včetně tradiční přehlídky na Rudém náměstí. Byť se u nás našli tací, kteří rýpali, že se na ní tentokrát šetřilo. V jaké pozici je oproti loňskému 9. květnu Vladimir Putin? Ekonomika, Sýrie, Ukrajina, vztahy s USA, domácí scéna... Je pro Rusko světlo na konci tunelu, nebo je čím dál víc všeobecně „nad propastí“, jak i tento týden naznačoval náš někdejší velvyslanec Petr Kolář?

Nevím, do jaké míry si Rusko přikrašluje své ekonomické výsledky, nicméně je jisté, že taky – stejně jako třeba ten Brusel – s čísly nějak kouzlí. Na druhou stranu má ten zatrolený Putin pořád obrovskou podporu a většina Rusů by ho ráda viděla v úřadu prezidenta i po nynějších dvou mandátech. To už o něčem vypovídá. Je jasné, že do Donbasu „něco“ investoval, ale výměnou dostává nejen uhlí a další zboží, ale i spousty „mozků“, protože do Ruska utekly miliony Ukrajinců. Výdaje „na Sýrii“ nejsou nijak vysoké, přinejmenším ve srovnání s Pentagonem a jeho válkami, takže to taky asi nebude problém – pokud by se do tamní války neponořil po americkém vzoru, tedy se spoustou vojáků a plnou okupací. A to, že je Rusko „nad propastí“, jak říká pan Kolář, je taková klasika. Bylo by zajímavé zkusit dohledat, ve kterém roce tuhle mantru pan Kolář použil poprvé. Vsadím se, že už to nějaký pátek bude. Čili dokud se to u nás bude „rádo“ poslouchat, tak bude „Rusko nad propastí“, ale jestli to má něco společného s realitou, tak o tom upřímně pochybuji.

Navzdory snahám o uklidnění světové situace, tak jak jsme o nich mluvili, zvažuje americká vláda změnu přístupu v Afghánistánu: Přisunutí dalších tisíců vojáků a přerušení jakýchkoliv rozhovorů s Tálibánem, který ovládá zásadní část afghánského území. Pomohlo by, kdyby se to USA rozhodly prostě zase jednou „vymlátit silou“?  Vybavuji si z nedávné minulosti článek, který naznačuje, že v „Afghoši“ by se mohla začít angažovat i Čína – neb její Ujgurové se cítí poněkud „neklidní“. Mohou se Američané prostě bát o vliv v oblasti?

Afghánistán. „Náš Afghánistán“, chtělo by se říci. Vždyť i Česká republika se už víc než 16 let – v rámci svých „spojeneckých závazků“ – jako poslušná dobrodružná trouba na té americké okupaci podílí. Pardon, demokratizaci. Nebo já vlastně nevím na čem, ale na nepochopení mám právo. Když se před čtrnácti dny přímo v Kábulu ptali šéfa Pentagonu Mattise, jaký je cíl americké „mise“ v Afghánistánu, tak nedokázal odpovědět a jen cosi mumlal. 

Nevědí, proč tam jsou, ale nedají pokoj, dokud toho nedosáhnou. A zkoušeli to silou, a ničeho nedosáhli. Zkoušeli to jednáním, ale z pozice silnějšího, takže se na ně Tálibán „vybodl“. A domanévrovali se do stavu, kdy Tálibán ovládá stále více území, američtí a spojenečtí vojáci jsou z bezpečnostních důvodů vesměs zalezlí na svých základnách. Všechny státy kolem s pohledem na realitu usoudily, že už nemá smysl brát na USA nějaké ohledy. V Afghánistánu už proto opravdu aktivně působí Číňané a Peršané, Pákistán si hraje mnohem větší hry než za Usámy bin Ládina, Rusko svolává do Moskvy mezinárodní konferenci, kam s výjimkou „uražených“ USA přijedou všichni regionálně zainteresovaní, a to včetně vlády z Kábulu i vedení Tálibánu… Na vaši otázku tedy odpovídám: Ano, strach o svůj vliv by USA mít měly, ale možná je už na takové strachy trochu pozdě, protože iniciativu už beztak drží jiní. A co víc, když už ani netuší, proč v Afghánistánu vlastně jsou, a vše běží spíš na principu setrvačnosti, tak tuhle nejdelší válku v amerických dějinách ve Washingtonu prostě prokaučovali… 

Je vlastně jen šílené, že – v součtu s mudžáhidy bojujícími s podporou Západu kdysi proti sovětské okupaci – Afghánci v posledních třiceti čtyřiceti letech neznají nic jiného než válku. Kolik zničených generací to tak asi je? Kolik tamních dětí nedokáže nic přečíst, ale kalašnikova složí za pár vteřin i poslepu? Zničená země, zničení lidé. A nikomu na Západě, natož tady u nás, to nevadí. Pan Stropnický naopak rozdává medaile za podíl…    

Na závěr tradiční otázka: Co bychom v příštích dnech měli sledovat?

Recep Erdogan za pár dní vyráží za Trumpem do Washingtonu. Pro Evropu to bude určitě užitečná příležitost ujasnit si leccos o tom, co nás čeká.