Delegace německé parlamentní strany Alternativa pro Německo dorazila do Sýrie. První, čeho si média všímají, je, že byla syrskou vládou přivítána. A co hůř, stanoviskem delegace je, že v Sýrii je bezpečno a uprchlíci se tedy mohou vrátit domů. Jak tuto delegaci vnímáte, včetně mediálních aspektů věci? Je v Sýrii skutečně tak bezpečno, že by se váleční uprchlíci mohli začít vracet? A mimochodem, počítají oni sami, že by se vlastně po válce z Německa i odjinud vrátili?

Alternativa pro Německo není první politickou delegací, která do Sýrie ze západní Evropy dorazila. Vcelku pravidelně tam jezdí třebas i poslanci francouzského nebo italského parlamentu, byli tam i europoslanci. A pokaždé se odehrají i rozhovory se syrským vedením, i když mám pocit, že tentokrát se AfD až k Bašáru Asadovi nedostala. Trochu paradoxně ale zástupci německých antiislamistů pohovořili s hlavním syrským muftím…

Největší specifikum této delegace podle mého spočívá v tom, že AfD je otevřeně protiimigrantská strana, takže jejich proklamace o „bezpečné Sýrii, kam už se dá vracet“ lze do značné míry vnímat jako součást jejich kampaně. Na druhou stranu ale platí, že s výjimkou dvou tří enkláv, v nichž se stále válčí, se většina obyvatelné – tedy nepouštní – Sýrie pomalu pomaličku vrací k normálnějšímu životu. Válka ze Sýrie vyhnala „jen“ asi pět milionů z celkem 23 milionů obyvatel, OSN někdy na konci loňského roku mluvila asi o 700 tisících, kteří se vrátili, Libanon před pár týdny oznámil, že počet syrských uprchlíků na jeho území klesl z 1,5 milionu pod milion, stovky tisíc lidí se vracejí z Turecka, a to především do svých domovů na severu Sýrie…

Čili cosi se vcelku „hýbe“, ale netuším, jaká jsou čísla o syrských uprchlících z Evropy, a už vůbec nevím, jestli se někdy hodlají vracet. Někteří určitě, třebas až pro své děti získají občanství některého z evropských států. V problému „návratu“ ale podle mého zásadní roli hraje skutečnost, že spousta z nich v počátcích války aktivně podporovala islamisty, protože jim Saúdy placení imámové v mešitách namlouvali, že islám zakrátko vyhraje, bude to hračka a nastane ráj na zemi. A Alláhu Akbar! Islám ale nevyhrál, naopak, prohrává, a jak říkám, mnozí z těch, kdo saúdskému vymývání mozků podlehli, se před válkou a případnou smrtí nakonec schovali v zahraničí.

A teď nemám na mysli jen nějaké vycvičené teroristy, kterých tu jistě bude také hodně – čekají na povel k útoku. Stačí si totiž vzpomenout na video Spiegel TV, které běhá po internetu a na němž si negramotný vousáč se dvěma manželkami a hromadou dětí užívá v Německu darovaného rodinného domku a čeká na příjezd třetí manželky, a ani ho nenapadne hledat si třeba práci, protože německý stát je přece dostatečně štědrý. Alláhu Akbar! To je příklad silně věřícího muslima, se kterým Němci moc nehnou, a přitom – z hlediska syrské společnosti – představuje okrajovou skupinu.

Sýrie se oficiálně tváří, že přijme zpět každého, kdo se bude chtít vrátit, ale jedním dechem dodává, že ti, kteří podporovali džihád, bojovali v něm nebo mu třebas jen finančně nebo jinak pomáhali, budou doma souzeni. Takové formulace znějí dost vágně na to, aby se s nimi dalo „kreativně pohrávat“, a tak mám pocit, že si to spousta syrských muslimů, kteří ten korán „fakt žerou“, s návratem rozmyslí. Je to ironie – Západ chtěl svrhnout syrský režim, i za cenu toho, že nechá Sýrii ovládnout teroristy z Daeše a podobných skupin, a prozatím končí s tím, že si bude doma štosovat lidi, které opravdu, ale opravdu k ničemu nepotřebuje, zatímco syrská společnost se svým způsobem „nábožensky pročistí“…

A k tomu si přičtěte skutečnost, že tomu negramotovi se třemi manželkami a hromadou dětí, které budou všechny vychovány v jeho verzi víry, se společně s tisíci podobných v Německu i jinde dostalo VIP zacházení, protože přece „utíkali před řezníkem Asadem“. Opakovali to mnozí, neboť věděli, co tady u nás spolehlivě zabírá, aniž bychom ovšem ve skutečnosti opravdu věděli, co jsou vlastně zač. A jakmile by jim nyní chtěl někdo ty výhody vzít, může se se zlou potázat. Ale znáte, to kdo seje vítr…

Tím rozhodně nechci tvrdit, že mezi migranty nejsou lidé, kteří opravdu nepotřebují pomoc, ale ostatně, už i Angela Mertlová konečně přiznala, že v Německu mají své „no go zóny“. Pozdní přiznání, ale přece. Co s tím ale budou dělat teď, to by mě fakt zajímalo.

 Do východní Ghúty, sužované boji, prý nemůže dorazit humanitární pomoc. Na druhou stranu prý místním džihádistům nabízí Asad volný odchod. Místní občané se proti nim ostatně prý sami začínají bouřit. Které z daných informací lze brát vážně? A jak vypadá situace v Afrínu, který se snaží dobýt naši spojenci z Turecka?

Ano, po prvním týdnu syrského a ruského bombardování, které podle médií zabíjí po stovkách výhradně civilisty a ještě netrefilo jediného džihádistu – naše, západní, americké bomby už od Iráku přes Libyi až po Sýrii, Jemen, Somálsko a tak podobně naštěstí zabíjejí přesně naopak – začala pozemní fáze operace. Syrské armádě, respektive jejím různým složkám a frakcím, se během týdne podařilo osvobodit už asi polovinu východní Ghúty a asi kilometr jim chybí, aby celu oblast rozpůlily. Nicméně, zatím se jednalo především o „pole, louky a sady“, ty skutečné pouliční boje ve větších městech oblasti teprve přijdou.

S tou humanitární pomocí to bylo fakt zamotané. Rusko prý nechtělo vpustit konvoj do Ghúty, dokud džihádisté nepustí ven civilisty, ti pak nejspíš kývli, protože konvoj do oblasti vjel, ale bez části lékařských – chirurgických a podobných – potřeb, které by nejspíš posloužily džihádistům, i když ti přece nemohou být zranění, když se útočníci trefují jen do civilistů. No a džihád nakonec „za odměnu“ vypustil ven 13 – slovy třináct – lidí. Do toho se Putin s Erdoganem, který má v Ghútě své „umírněné džihádisty“, dohodli na „nutnosti řešit“ tamní „humanitární krizi“, a tak Rusko nabídlo džihádu volný odchod, který byl ale odmítnut s tím, že se bude bojovat až do konce. Takže ano, humanitárním „kšeftům“ se ve východní Ghútě příliš nedaří.

Mě na tom vlastně ale nejvíc zaráží, že se neustále opakuje, že ve východní Ghútě žije asi 400 tisíc lidí. Přitom se ale přiznává, že je to předválečný počet obyvatel. Nicméně, džihádisté z Ghúty ostřelovali Damašek a zabíjeli v něm a sami byli ostřelováni více méně poslední čtyři pět let, a tak je krajně nepravděpodobné, že by tam pod nadvládou Islámské armády, Ahrár aš Šám nebo Al-Káidy všichni ti obyčejní lidé zůstali a neutekli jinam. Čili je velkou otázkou, kolik civilistů ve východní Ghútě ve skutečnosti opravdu je. Pokud bychom měli vzít paralelu s východním Aleppem, Západ neustále mluvil přinejmenším o čtvrt milionu civilistů a nakonec se ukázalo, že jich tam bylo asi 60 tisíc, přičemž většinu z nich tvořili „civilisté se zbraní“, tedy džihádisté a jejich vesměs početné rodiny. Co se ukáže nakonec v Ghútě si netroufám odhadnout, ale 400 tisíc civilistů považuji za číslo krajně přefouknuté.  

No a Afrín? V kostce: Turecko pokračuje v invazi, Kurdové se po celých praporech přesouvají na „frontu proti Turkům“ a přestávají plnit roli „americké pozemní síly“, což Pentagon donutilo nejen k „operativní pauze“ v „boji proti Daeši“, ale jistě i k přemýšlení, jak bez Kurdů dokáže před Syřany ubránit/ukrást jejich ropná a plynová pole na východě země. Zatím jediné, co z Washingtonu vypadlo, jsou pohrůžky dalšími „kárnými útoky“ proti Sýrii…

 Voliči v Itálii vůbec nepotěšili EU, když nadpoloviční většinu hlasů odevzdali stranám, které jsou nejen protiimigrační, ale i eurokritické. Tématy voleb byla migrace a ekonomická bída jedné z největších ekonomik EU. Jak volby vnímáte a jak vnímáte evropské ohlasy na ně? Je to díra do trupu EU??

Osobně mi to připadá jako hodně velká díra do trupu. V ostatních zemích EU zatím ve volbách „euroskeptici“ jen posilovali, v Itálii se ale o většinu hlasů podělilo hned několik jejich stran, ať už bude řeč o Pěti hvězdách, nesmrtelném Berlusconim, nebo o Lize Severu. Itálie má, pokud se nepletu, třetí největší ekonomiku v EU, ale současně je na hranici bankrotu, i když ve skutečnosti je spíš už za ní a při životě je udržována jen statistickými kejkly a Italem Draghim v čele Evropské centrální banky, který své krajany odmítá potopit. Co až ale do čela banky nastoupí někdo jiný? Ve hře je tedy osud eura a stejně i Unie jako takové. Na druhou stranu se mi ale nezdá, že by chtěli opravdu z EU vystupovat, protože vidí, jaké problémy s tím má Británie. Ale to euro?

V každém případě je to pro Brusel rána, i když rána očekávaná a nijak překvapivá. Politika Bruselu štve čím dál tím víc Evropanů a Itálie se svými „národními specifiky“ jen ukázala míru té nespokojenosti. Když si k tomu vzpomenete na nedávné přiznání Emmanuela Macrona, že by Francouzi v případě referenda hlasovali pro vystoupení z Unie, ukazuje se, že „jádro EU“ žádným „jádrem EU“ není a že jsou to vlastně jen nafouknuté řeči několika politiků, kteří si žijí ve svém světě. Je ovšem bizarní, že mnozí už – raději než by hledali své vlastní chyby – házejí „vinu za Itálii“ na Putina. Klika, že ho máme. Kdyby ho nebylo, museli bychom si ho vymyslet.

 Vladimir Putin ve svém výročním projevu vystrašil svět poznatky o nových ruských zbraních, zejména těch jaderných, proti kterým prý není obrany. Blufuje Putin? Haraší „předvolebními“ zbraněmi? Rozjíždí závody ve zbrojení?

Jéjda, pane kolego, jak mám vědět, jestli Putin blufuje? A navíc, vůbec se nevyznám v jaderné fyzice nebo ve zbraních, a tak opravdu netuším, jestli se dá vyrobit malý jaderný „motůrek“, který radikálně změní pravidla případných válek. Na druhou stranu je ale vždy lepší počítat s horší variantou – „Rusové takové zbraně fakt mají“ – než se uklidňovat, že je to jen bluf. To dá rozum. Nicméně, není mi pořád moc jasné, co si má Západ v takové situaci počít?

Hodně neuvěřitelné mi přišly všechny ty komentáře, podle nichž Rusko Putinovým projevem roztáčí závody ve zbrojení. Jen samotné USA loni na zbrojení vynaložily skoro 643 miliard dolarů. Přičtěte k tomu rozpočty států NATO a srovnejte s loňským ruským zbrojním rozpočtem, který podle zprávy v americkém Senátu meziročně padl ze skoro 70 na 47 miliard dolarů. Vždyť jen letošní další rozpočtové „přilepšení“ Pentagonu je vyšší než celý ruský rozpočet na zbraně! Tak jak by kdo s kým „závodil“? Pokud ale zmíněné „Putinovy rakety“ a další „superzbraně“ fakt existují, tak bude Západ muset na zbrojení vydávat další stovky miliard. Zkrátka, chci říci něco jako: Bacha, aby nás Rusové s „pětníkem v kapse“ neuzbrojili, jak to kdysi prý Reagan provedl se Sovětským svazem!

A pokud si představíme, že fakt dokázali vyrobit „superzbraně“ za hubičku, všechny ty arzenály, za které se na Západě utrácejí stovky miliard, budou najednou k ničemu. A vzpomeňte si, že USA trvají na tom, že se budou „kamarádit“ jen s těmi státy NATO, které navýší své výdaje na zbrojení – tedy na nákup amerických zbraní – alespoň na dvě procenta HDP. Když jsou ale Rusové teoreticky o takový kus před námi, vnucuje se (s lehkou nadsázkou) silný pocit, že nás USA donutí kupovat vlastně zastaralý šunt, který nám v případě války k ničemu nebude. Neuvěřitelné… ale reálné. Tedy, pokud si Putin, kterého bychom si jinak museli vymyslet, sám nevymýšlí.   

 ?Po vraždě Jana Kuciaka na Slovensku přituhuje, premiér Robert Fico vytáhl kartu George Sorose a lidé dál vycházejí do ulic. Někdejší premiér Čarnogurský mluví o začátku „Majdanu“, nicméně to by moc nedávalo smysl, protože Fico se rozhodl, že bude „hodný“ – nebude dělat problémy EU a přivede Slovensko do jejího tvrdého jádra. Jak situaci vnimáte? Jinak, všimli jsme si, že vás pobavily i české protesty proti Zdenku Ondráčkovi...

Už minule jsem přiznala, že nesleduji slovenskou politickou scénu nijak důsledně, a dodneska nevím, za kým tam kde stojí nějaký tamní Bakala, Háva, Šťáva, Pokorný a tak podobně. Čili není mi moc jasné, proč někteří politici a novináři a tak podobně říkají nebo dělají to, co říkají a dělají. Jistě, prvoplánově se ta tragédie dvou mladých lidí proměnila v hyenistickou politiku propletenou s každodenním novým „zaručeným vysvětlením“, ale k čemu to spěje, to opravdu netuším. Hlavně by to teď ze všeho nejdřív chtělo onu vraždu vyřešit, ale to se snáz řekne, než udělá.

Chápu ale přitom mnohé paralely s Majdanem. Stejně jako třeba na Ukrajině s tragédií boeingu nad Donbasem – hned se prstem ukázalo na viníka a následovaly útoky a sankce, ale když se odpovědnost měla doložit fakty, tak dodnes, celé roky, čekáme na nějakou zprávu, které by neposmívali i sami její autoři. A dnes „všechny stopy“ od vraždy pro změnu vedou k premiéru Ficovi. To mi připadá hodně slabé. A omšelé. Ze všeho nejvíc to vypovídá o „kvalitě“ slovenské politické scény.

A že by „Majdan proti Ficovi“ nedával smysl, když je slovenský premiér tak proevropský? Vždyť tehdy na Ukrajině taky nesvrhávali „proruského“ prezidenta, ale prezidenta, který „jen“ chtěl pro svou zemi (a svou kapsu, nezapomínejme na tamní zemitou kleptokracii) vyjednat s EU a Západem výhodnější podmínky. Nálepka „proruský“ měla jen zastřít tuto jeho vzpurnost a obhájit tak jeho svržení. A Fico sice není „proruský“, ale „proruským“ přece byl, když opakovaně zpochybňoval smysl sankcí a tak podobně. A v případě Slovenska také hlavní roli hrají nevládní organizace, které se té vraždy chopily až podezřele rychle a připraveně. Když k tomu ještě prezident rovnou vyzve k pádu vlády, nebo já to tak alespoň cítím, na což mu premiér „vmete“ Sorose, tak už to začíná být fakt divoké. A pro vše divoké, z ulice vzešlé a politiky podporované se pojem „majdanovské“ hodí. Jen doufám, že se nezačne střílet. Fakt.

Ano, máte pravdu, že mě kauza Ondráček pobavila. Ne že bych byla nějak nadšená, že je člen komunistické strany odhlasován do čela jakési komise, ale bylo by mi – 28 let po pádu komunismu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – stejně jedno, kdyby zvolen nebyl. Prostě už dávno mi boj s komunismem připadá dost divný, hlavně proto, že už tu fakt žádný není. A není ani v Moskvě. Dokonce ani v mongolském Ulánbátaru! A Čína, Vietnam nebo Kuba kráčejí takovou tou novátorskou cestou budování socialismu prostřednictvím kapitalismu, takže bych od nich nějakou pomoc pro Filipa a spol. taky nečekala. A co víc, vůbec netuším, jaký je praktický rozdíl mezi šéfem komise a jejím členem, jakým Ondráček už byl, a nikomu to nevadilo.

Ale pro některé lidi jsou symboly asi důležité, tak proč ne. Ale hlavně že se teď náš „svět bez Ondráčka“ v čele parlamentního výboru hnedka proměnil v hezčí, všiml jste si? Slunce svítí a přívětivě hřeje, stát vzkvétá, dálnice se samy pokládají v IA kvalitě, mladí mají vyhlídky na práci, bydlení a třebas i tu rodinu, politici, kteří se sami halí do demokracie, najednou začínají pečovat o blaho obyčejných lidí, někteří dokonce převádějí stařenky přes přechody a ještě jim z vlastní kapsy přilepšují...

 Prezident Miloš Zeman bude dnes inaugurován na druhé volební období. Co mu poradit? Co mu popřát? Před čím ho varovat?

Další „jéjda“, protože si myslím, že se v pohodě obejde i bez mých rad a varování, i když tu jeho traktaci Blízkého východu bych opravovala s chutí… Ale vážně. Trochu se tím vracíme k předchozí otázce. Už těsně před druhým kolem prezidentské volby z drahošovského tábora zaznělo, že v případě prohry jsou připraveni „jít do divadel“, což jednoznačně evokovalo rok 1989. Čili potřebu převratu. A po demonstraci, která donutila Ondráčka k rezignaci, už je tu první „sraz v divadle“, na němž se má prý rozhodnout, jak se bude postupovat dál. Fárplán je přitom ale napsaný, vsadím se. Novými terči „týdnů“ a „měsíců neklidu“ budou Okamura, pak Babiš a nakonec Zeman. Lidé a síly, kteří prohráli ve volbách, se podle všeho připravují na permanentní protesty, které by měly útočit na všechny, kdo ve volbách vyhráli. Čili koho si zvolila většina. Pokud, a zdůrazňuji ono „pokud“, se ale „obhájci demokracie“ rozhodli, že je třeba „demokracii“ zachránit „lidovým hněvem na ulici“, protože ve volbách jim to „nějak nejde“, tak co s tím?  

 Co bychom v příštích dnech rozhodně měli sledovat?

Ani nevím, co doporučit dřív…