Propuklo povstání v Íránu. Slyšíme, že lidé tam mají hlad v důsledku ekonomických sankcí a špatné vlády. Slýcháme též, že to rozhodně není podněcováno z USA. Jak to tedy vidět? Je Írán nyní již tak důležitou entitou na Blízkém východě, aby se někomu vyplácelo ho destabilizovat? Peršané mají „prsty“ v Sýrii i jinde. Jaké vyústění povstání zřejmě bude mít? A máme se obávat skutečnosti, že Írán je spolehlivých partnerem Ruska?

Myslím, že pojem „povstání“ je příliš silný. Ve skutečnosti jsme spíše svědky protestů proti ekonomické situaci v zemi, které se už během pár dní proměnily v obyčejné násilí. A co víc, protesty jako takové po týdnu pomalu utichají a prim v nich přebírají relativně nepočetné skupinky, které se ponořily do chaosu, napadají policejní nebo hasičské stanice, státní úřady. Tím si koledují o razantní zásah bezpečnostních složek. Ostatně, takové násilí by si nenechal líbit žádný stát, ale skutečná síla, ať už bude řeč o armádě, nebo Revolučních gardách, zůstává v klidu. Zdá se totiž, že tuto „protestní“ destrukční vlnu už postupně „utápějí“ v desítkách tisíc lidí, kteří vyšli do ulic na podporu současného režimu.

I když, současně se zdá, že jak vláda prezidenta Rúháního, tak i konzervativní náboženské kruhy využily protestů k tomu, aby posílily své pozice na úkor druhého. Rúhání nechal zveřejnit údaje o tom, kolik peněz z rozpočtu vydává stát na různé náboženské nadace a podniky, čímž pomohl „našlehat“ vztek prostých Íránců proti kléru. A klér zase tvrdí, že demonstrace v ulicích jsou protestem proti tomu, že se Rúhání pokouší o „neoliberální“ reformy, škrtá obyčejným lidem zaběhané dotace, zkouší se vylepšovat vztahy se Západem a tak podobně. Čili demonstrace, které propukly v době, kdy je v Íránu 12 procent nezaměstnaných a inflace dosahuje 9 procent, zkoušejí využívat ve svůj prospěch dvě hlavní síly íránského politického spektra. Uvidíme, kdo „vyhraje“ a kudy se tedy Írán bude ubírat dál. Není mimochodem bez zajímavosti, že Turecko už vyjádřilo podporu „stabilitě“ Íránu, což je nenápadný bianco šek pro případné silové potlačení demonstrací. Jinými slovy, Ankara a Teherán, dvě vycházející mocnosti Blízkého východu, mají k sobě blíž, než je na první pohled možná vidět. A za oběma metropolemi stojí Rusko, mimochodem, mezi Turky nejdůvěryhodnější stát současnosti. Jestli se toho máme bát? Kdo chce, ať se klidně bojí. Kdo nechce a bere realitu takovou, jaká je, nechť to bere jako fakt…