O víkendu jsme zažili Mnichovskou bezpečnostní konferenci, kde opravdu americký viceprezident Mike Pence zdůraznil, že USA budou chtít, aby se Evropa více podílela na financování své obrany. Do toho zaznělo varování republikánského senátora Lindseyho Grahama, že „rok 2017 bude rokem, kdy Rusku nakopeme zadek“. Americká delegace sice spojence nepotěšila výzvou „navalte prachy“, ale ujistila je zároveň, že NATO považuje za důležité a nikdy ho nezradí. Jak hodnotit toto jednání? On tam totiž nebyl Donald J. Trump, který o potřebě boje proti Rusku nikdy sám nemluví – vždy pošle svého vládního kolegu nebo podržtašku a protiruské tóny nikdy nezmiňuje sám od sebe, když si sám může volit, o čem chce mluvit. To taková Clintonová... Všimla jste si toho? Čili v Mnichově mluvil „deep state“? Či jak?

Amerika v Mnichově zazněla vícehlasem a mám za to, že evropští politici nyní přemýšlejí, který hlas mají brát vážně a který mohou pustit druhým uchem ven. Jinými slovy, kdo ve skutečnosti ve Washingtonu vládne a rozhoduje o tom, co bude dál. A přemýšlejí o tom nejen evropští politici, ale vlastně všichni, včetně Rusů, Číňanů a tak podobně. Samozřejmě platí, že čím déle bude taková nejistota trvat, tím více bude narůstat neřešených problémů a „svět bude upadat do většího chaosu“, pokud bych to měla říci nadneseně. Nejistá a nečitelná Amerika totiž může ve světě uvolnit síly, které by se jinak „držely zpátky“ nebo by jen poslušně čekaly na další americké příkazy. 

Jistě, Clintonová by byla „jasná“, ale naštěstí tu s tou svou válečnickou náturou není. Při pohledu na všechny, kdo pro ni roní slzí, pořád nechápu, jak si někdo může myslet, že bez válek a krveprolití nemůže mít Amerika budoucnost. Nicméně, sice to nechápu, ale rusofobové, „deep state“ a vojensko-průmyslový komplex jsou z vyhlídky na mírovou koexistenci tak vystrašení, že jsou s to zvolenou hlavu státu „uhonit“. A zatím se jim to vcelku i daří – tím míním pohled na jestřáby, kteří nastupují do rozhodujících zahraničněpolitických funkcí kolem prezidenta. Zaznívají ale samozřejmě i jiné hlasy. Třeba Zbigniew Brzezinski před pár dny v New York Times vyzval Trumpa ke spolupráci s Čínou a Ruskem, protože jinak podle něj nebudou globální problémy zvládnutelné. Je samozřejmě otázkou, jakou váhu ještě mají více méně konstruktivní názory „staříků“ typu Brzezinského nebo Kissingera, veteránů studené války. 

Nicméně, zpět k Mnichovu. Bylo zvláštní, že tam viceprezident Pence použil všechny ty mantry o demokracii, svobodě atd. atp., protože Trump se jim vcelku vyhýbá. Nejspíš chápe, že jsou to všechno jen dávno vytunelované slogany, které jen v určitých kruzích slouží k tomu, aby se příslušníci určitého myšlenkového proudu navzájem i po tmě identifikovali. A když mluvil o vší té lásce k Evropě a NATO a ochotě udělat jim pomyšlení, samozřejmě pokud si to zaplatí, blesklo mi hlavou, že na stejném principu funguje třeba eskort servis. A když si k tomu přidáme odbojné prohlášení Jeana-Clauda Junckera, podle něhož by se Evropa neměla podvolovat americkému tlaku na navyšování výdajů na zbrojení, nabízí se možnost, že láska mezi Evropou a USA bude za Trumpa, Mattise a dalších taková jaksi tantrická… 

Každopádně, je to měsíc od začátku úřadování DJT. Petr Schnur se vyjádřil, že „systém“, tedy ti „normální“ politici demokratů i republikánů, ho bude chtít „vykastrovat“. Zejména v otázce Ruska. Vy jste minule sdělila, že toto zklamání ze slabosti DJT se začíná rozmáhat. Čili co z toho, co DJT tento měsíc dělal, udělal sám od sebe a co mu bylo vnuceno? Co třeba nový poradce pro národní bezpečnost McMaster, kterého opěvuje John McCain? A k té „přizpůsobivosti“ DJT: Jistý floridský profesor vypočítal, že americký prezident ještě letos skončí ve funkci. Koneckonců, za jeho odvolání se konají průvody. Je to až tak vážné? 

Nevím, jak je to vážné, a nechci zbytečně strašit, i když například některé americké portály už „nucený pád“ Trumpova poradce pro otázky zahraniční politiky Mika Flynna měly za „mikropuč“. Ale i když nechci strašit, faktem je, že jsme se v poslední době stali svědky mnoha událostí, které by ještě před pár lety byly ryzí utopií, takže nechci vylučovat nic, a to včetně Trumpova pádu. Ten ale může přijít samozřejmě jen za předpokladu, že si uchová něco ze svých předvolebních slibů. Pokud se podvolí a promění se v Clintonovou v kalhotách a s čupřinou, v Bílém domě zůstane. 

Na druhou stranu ale platí, že případný impeachment „nepohodlného“ prezidenta by se stal příčinou hluboké krize v USA, protože Trumpovi voliči by si to asi jen tak nenechali líbit. Čili Amerika by se mohla „začít divit“, co že se to tam vlastně děje. A až by se dodivila do sytosti – tedy do nějaké fáze krize (a možná i občanské „války“) –tak by se následně z politických vln tsunami mohl začít divit celý svět. Ať už někdo s nějakou americkou vládou souhlasí, nebo ne, stabilita Spojených států je důležitá pro celý svět, bez ní by nastal fakt chaos. Z globálního puzzle by vypadl jeden z klíčových dílků. 

Ještě jedno výročí nás popadlo, a sice tříleté výročí od vyvrcholení „majdanu“ na Ukrajině. Že si to asi Ukrajinci představovali jinak, to jsme již uvedli mnohokrát. Česky vyšel text politika Volodymyra Čermelyse, který současnou realitu na Ukrajině označuje jako směs autoritářství, oligarchie, kontroly myšlení, represí a vlády podivných ultranacionalistů. Je to plastický obrázek? Co k němu dodat? Ona je ovšem otázka, zda za Janukovyče by to bylo lepší... Když byste nyní neměla odpovídat, ale naopak položit několik otázek k tomu, co se za poslední tři roky na Ukrajině stalo, jaké by byly? Něco, co vás zajímá, ale ani zaboha nejste schopna se dobrat odpovědi. 

Po třech letech mě svým způsobem fascinuje, že „kyjevští“ nebyli s to najít viníky střelby na Majdanu, a to znamená, že nikdo nebyl ani potrestán. Události, které se staly roznětkou ke státnímu převratu, se tak jako by měnily v obyčejnou propagandistickou báchorku – ukrajinská tajná služba SBU dnes připouští, že se „poztrácely“ dokumenty, že to s tou střelbou mohlo být všechno jinak, zavírá jednu kauzu za druhou. Pamatujete si přitom na tu tehdejší hysterii? Je klika, že naše propaganda je pravda, zatímco všechno, co tvrdí naši „nepřátelé“, je propaganda a lež. Bez této jistoty by totiž zástupy západních politiků a médií mohli vypadat jako lháři. A tak tomu přece není, že? No řekněte! 

Z otázek, které se mi honí hlavou, vyčnívá jediná: To si opravdu západní stratégové mysleli, že už podruhé svrhneme legálně zvolenou vládu na Ukrajině a ono to projde bez potíží a celá ta zkorumpovaná a čím dál radikálnější Ukrajina nám ve finále nespadne ekonomicky i politicky na hlavu? Ale… pokud tohle všechno bylo cílem, tak se ptám ještě: Řekl to někdo Ukrajincům, že jsou jen nástrojem, na kterém nikomu nezáleží? 

Ptal jste se, jestli by to za Janukovyče nebylo stejné. Ano, korupce a oligarchové ovládají Ukrajinu už dekády a Janukovyč patřil k těm skutečným zkorumpovaným kabrňákům, ale asi by na východě Ukrajiny nebyla válka. A proto by se nespekulovalo o třetí světové s Ruskem. A oddíly NATO by se nepřesouvaly do Pobaltí v době, kdy třeba z Litvy chce odjet 90 procent všech tamních mladých lidí. Mnohé by bylo jinak. 

Guy Verhofstadt přednesl zajímavou myšlenku k nadcházejícím volbám ve Francii, Německu a Holandsku. Tamní populisty, kteří představují hrozbu posílení ruského vlivu, lze porazit jedině „pravdou, rozumem a poctivou vírou v demokracii“. Bude to stačit? Jak se to vyvíjí zejména ve Francii, kde se přetřásalo téma Alžírska a Marine Le Penovou to lehce přiblížilo k úspěchu ve druhém kole proti Macronovi? Existuje prý nebezpečí, že všichni ostatní demokratičtí kandidáti budou útočit na Macrona... a nakonec vyhraje MLP. Houfně píše i mainstreamový tisk. A ještě Verhofstadt, tentokrát na téma voleb v Německu: Před Merkelovou či Schulzem podle něj bude stát úkol „vést globální koalici těch, kteří chtějí hájit to, co zbylo z poválečného pořádku“. Co to je za větu? 

No, myslím, že k onomu proslovu o „pravdě, rozumu a poctivé víře v demokracii“ by – aby to fungovalo – bylo potřeba do hmoždíře přihodit ještě trochu netopýřích nohou, můřích křídel, něco kouzelného býlí sesbíraného za úplňku a navrch velká dávka nějaké běžně dostupné drogy pro pozvednutí sebevědomí. Ne, vážně, současné unijní nebo národní politické reprezentace – a bohužel ani evropská inteligence ve své většině – nemají vesměs žádné odpovědi na reálné problémy, a tak jen omílají slova, o jejichž praktickém obsahu bychom mohli – při pohledu na realitu kolem – diskutovat poměrně krátce. Je totiž příznačné, že politici typu Verhofstadta už ani nezkoušejí mluvit o problémech, které se v Evropě nahromadily, a soustředí se plně jen a jen na „ruský vliv“. A to je fakt na psychiatrickou diagnózu. 

Nevím, jak dopadnou volby ve Francii – opakuji, že po „neuhodnutém“ brexitu a Trumpovi už se nechci znovu blamovat – ale je jisté, že do dubna se tam vyvalí ještě hektolitry špíny na všechny kandidáty, přičemž ale někteří – hlavně ten establishmentový Macron – budou přece jen čistější. Netuším ale, jestli podobné „demokratické politické hrátky“ ještě mají na voliče nějaký větší vliv. 

V onom druhém citátu má ale Verhofstadt částečně pravdu, protože jsme nyní ve fázi, kdy pomalu končí svět založený na dohodách z Jalty a Postupimi, které se staly základem charty OSN. Z různých důvodů se na politickém Severu daly do pohybu neliberální proudy, které naznačují, že nic neplatí navěky. Jestli to zachrání zrovna Merkelová se Schulzem, tak to nevím, ale spíš o tom pochybuji, tím spíš, pokud by to mělo být opravdu chápáno v globálním měřítku. A když navíc Schulz razí nápad, že by v Evropě měli volit i všichni aktuální migranti, místo záchrany „starých časů“ čekám spíš jen větší guláš. A ten guláš už houstne, protože Německo mezitím začalo přemýšlet, jak migranty vracet kamsi zpět, a to včetně dětí. Takže proklamovaný humanismus dostává za uši i ve své dosavadní baště. Ale to už jsme zase u toho konce Jalty a Postupimi. 

Houfně se varovalo, že turecký prezident Erdogan „drží kvér“ Evropě u hlavy, že může z Turecka začít vypouštět hromady uprchlíků, kteří tam „táboří“. Je tato hrozba ještě aktuální, nebo Erdogan poněkud „zkrotl“? I vy jste tento týden psala, že v Sýrii mu to nevychází. Anebo že by si nevěděl rady s DJT? Nebo čekal, co udělá Putin? Nějak o „sultánovi“ neslyšíme v evropském tisku, to se ho už nemusíme bát? Mimochodem, novinářka Markéta Kutilová tento týden vyzvala spolu s dalšími občany Sobotkovu vládu, aby přijala dobrovolně z Řecka, které je nacpané, alespoň nějaké uprchlíky. Ty prověřené a alespoň rodiny s dětmi. Je to racionální výzva? 

Jistě, teoreticky vzato Turecko může začít „vypouštět“ migranty do Evropy. Proč ne? Podle nejnovějších – tureckých a nijak ověřitelných – údajů je v Turecku 3,5 milionu migrantů ze Sýrie, Afghánistánu, Pákistánu, Iráku, Íránu, Barmy, Gruzie, Eritreje, Uzbekistánu a Turkmenistánu. Račte si vybrat, kdo z nich dostane přednost. A čistě teoreticky, riziko dalšího tureckého „migračního“ tlaku na Evropu narůstá s tím, jak se Erdoganovi nedaří politika v Sýrii, a tím pádem i na Blízkém východě – lavíruje mezi Ruskem, USA a Perským zálivem, přičemž všem slibuje protichůdné věci. A čím déle to bude trvat, tím méně ho výše zmínění budou brát vážně. A kde si pak turecký prezident, který se chtěl stát novým sultánem, asi tak „nahoní sebevědomí“ než tlakem na rozhádanou a slabou Evropskou unii? Je zřejmé, že své „svaly“ a mezinárodní „význam“ bude chtít ukázat v době kolem referenda, které mu má v dubnu schválit rozšíření pravomocí, takže můžeme pomalu začít tajit dech. Nicméně, znovu, nechci strašit. 

Co se týče oné výzvy k přijetí uprchlíků, je očividné, že jsme se tu ponořili do extrémů. Na jedné straně sluníčkáři ochotní „přijmout celý svět“, na straně druhé lidé, kteří mají pocit, že by i stovka cizinců „odkudsi“ z Blízkého východu mohla zničit našich krásných deset milionů a s námi i knedlo-vepřo-zelo. A protože jsme se ponořili do extrémů, tak se vsadím, že Sobotkova vláda v honbě za voličskými hlasy před volbami na onu výzvu nepřistoupí. Ale znovu říkám, problém migrace je mnohem složitější a jeho řešení se zanedbávalo po celé dekády. Možná je na jeho skutečné racionální řešení dokonce už pozdě. Dnes tu prostě je a nějak se k němu budeme muset postavit i my. Extrémy neřeší vůbec nic. 

Proběhly zprávy, že migrační tlak začal velmi vážně posilovat ve španělských afrických městech Ceuta a Mellila, které sousedí s Marokem a kam začaly proudit davy imigrantů. Co tak najednou? Ploty přelézají, houfně je prorážejí. A pokud jde o Marokánce, jsou, alespoň dle výkladů Geerta Wilderse, nadměrně zastoupeni v Holandsku. Dokonce v Německu se psalo o ganzích přistěhovalců z Maroka. Proč tedy z Maroka? Pokud víme, vládne tam relativně umírněný král, který je spolehlivým západním partnerem. V čem je tedy problém a co nám to říká o migraci z Afriky? 

Mít marockého krále za umírněného je vcelku eufemismus, raději se držme konstatování, že je to jen jeden z mnoha drastických autoritářů, co jich jen na Blízkém východě a v Maghribu je. Nekritizujeme ho za to, protože je opravdu poslušný západní vazal; a takovým projde ledacos. Proč ale zrovna nyní stovky Maročanů prorážejí zátarasy v Ceutě a Mellile, to fakt nevím, protože obě místa jsou už roky vyhlášená tím, že pokus o přechod oplocené hranice až příliš často končí smrtí – na obou stranách. 

Nicméně, německé tajné služby, přinejmenším podle německých médií, počítají s tím, že ve Středomoří čeká na migraci do Evropy bezmála šest milionů lidí. K tomu si připočtěme stovky milionů lidí ze subsaharské Afriky, kde se už delší dobu nedá lidsky žít… Jak říkám, možná je na řešení migrační krize a souběžné uchování našich vzletných humanistických hodnot pozdě. Nevím. Ale na druhé straně platí, že si Evropa v 19. století dokázala skloubit rozvoj občanských práv a svobod s rasismem a kolonialismem, takže uvidíme, jak to dopadne teď. 

Když jsme hovořili o Ukrajině, rýsuje se nám tady takový problém hned vedle, a sice Bělorusko. Tamní prezident Lukašenko, který si lidově nechává říkat „taťka“ a který byl vždy zadobře s Putinem, již dlouhodobě šilhá na Západ a nyní se rozhodl s Moskvou dohadovat o surovinách. Někteří novináři se toho hned chytli a začali vykládat, že „dezerci“ Lukašenka by Putin mohl chtít řešit zase vojensky, případně že je to pro ruského prezidenta zkrátka problém. Blíží se Lukašenko ke geopolitickému veletoči, nebo jen jako starý lišák zvyšuje svou cenu, případně se dělá hezkým před Bruselem? 

Přiznám se, že nesleduji Bělorusko, takže netuším, co tam „ten Lukašenko“ zase provádí, ale pamatuji si, že ještě před pár lety to pro Západ byl „poslední evropský diktátor“. Pokud si ho nyní chtějí západní politici přivinout na hruď jen proto, že chtějí uškodit Rusku, tak to vypovídá víc o nich než o Lukašenkovi. On je ve skutečnosti jen „hráč“, který umí dokonale využívat soupeření ostatních, aby si upevnil svou pozici a zůstal u moci. Všiml jste si, že po vyhlášení sankcí proti Rusku vzrostl běloruský „export“ do Ruska pětinásobně – západní firmy zjistily, že když budou dál prodávat své zboží do Ruska přes Minsk, kšeft bude zachován. A Lukašenkovi to očividně pomohlo zvýšit sebevědomí. Má nyní na spoustu západních koncernů, a tím pádem i politiků, silné páky. A tak najednou už není diktátor, ale vcelku přijatelný „béďa“, který je skvělý tím, že „dezertoval“ od Putina. A za to si samozřejmě zaslouží od Bruselu nějakou tu odměnu… Principiální politika ze všech stran. 

Ono je to možná spíše absurdní než reálně důležité, nicméně… Co říci na slovenskou kauzu „vyšetřovací vazba za pálení Koránu“? On to opravdu není vtip, ono to skutečně proběhlo. 

Osobně nechápu, jaké poselství světu někdo vyšle pomočením koránu, ale prý se pálení této knihy rozmohlo i u nás. Vydavatelé mohou mít radost: po knize, kterou u nás nikdo nečetl, koupilo si ji jen pár nadšenců, a tak skončila v Levných knihách, může začít být poptávka. Jestli to má být projev nějakého „světonázoru“ několika jedinců, tak jo, i když mi to připadá hodně hloupé. Méně hloupé už ale je, že jsme zatím – míním Českou republiku – žili mimo „radary“ islamistických radikálů, ale medializace podobných akcí nás může vynést do popředí jejich zájmu. Nevím, jestli tu u nás nějací jsou, ale ti s unijními pasy tady mohou být coby dup. Příklad. Minulý týden Daeš vyzval své věrné, aby v Egyptě začali vraždit křesťany, a včera už byli první křesťané na severu Sinaje upalováni zaživa. Netvrdím, že jsme tu „jako na Sinaji“, ale „akty hrdinství“ nad obyčejnou náboženskou knihou a s pocitem, že nám přece nic nehrozí, považuji za idiocii. 

Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?

S napětím sledujme, kdo že to skutečně ve Washingtonu vládne.