Pane prorektore, začněme vývojem na syrské frontě. Ruská média halasně tvrdí, že Asad už v bojích rozhodl ve svůj prospěch a současně obviňují tureckého prezidenta Erdogana, že pomáhá IS tím, že jeho rodina od radikálů kupuje ropu, a tím pádem Erdoganův vztek na vývoj v Sýrii souvisí s tímhle. Jak situaci střízlivě a nepropagandisticky posoudit?

Díky vstupu Ruska do syrské války byl Asadův režim zachráněn. To automaticky neznamená, že se mu podaří získat pod kontrolu zpět území celé Sýrie. Nelze to vyloučit, ale cesta ke konsolidaci syrské diktatury vládnoucí z Damašku bude ještě každopádně dlouhá, pokud vůbec bude možná. Nezapomínejme, že Sýrie je v zásadě uměle vytvořený státní útvar.

Rusko se ve válce jednoznačně postavilo na stranu syrsko-íránské šíitské aliance. Prezident Erdogan stojí jako sunnita samozřejmě na straně opačné. Situace na syrském bojišti má navíc na sousední Turecko ekonomický i bezpečnostní dopad a vstup Ruska do války vyhnal do Turecka další statisíce lidí. Prezidenti Putin i Erdogan mají zároveň oba obrovská ega a geopolitické mocenské ambice. Ty na sebe nyní logicky narážejí.    

V Evropě začala smršť zostřování ochrany hranic. Rakousko na hranice vysílá další vojáky, omezuje počet běženců, kterým udělí azyl, a Německo se zlobí, že tímto krokem Rakušané uprchlíky v podstatě přeposílají do Německa. Na makedonské hranici nepouštějí Afghánce a plán Angely Merkelové na dohodu s Tureckem zjevně zatím v EU podporu nemá. Co k jednotlivým položkám v migrační krizi říci a v co lze doufat?

Lze doufat, že posílená ochrana hranic proud migrantů nakonec oslabí, byť se tak nestane hned a bude třeba ještě daleko více konkrétních opatření. Jakákoli dohoda s Tureckem musí být postavena na ochotě Turecka brát zpět neúspěšné žadatele o azyl. S Tureckem je třeba vyjednávat tvrdě a nejen mu stále něco nabízet. Pokud se Turecko nebude chtít dohodnout, bude muset možná EU přistoupit k omezení vzájemné hospodářské spolupráce. Nezapomínejme, že Turecko nakonec v ekonomické oblasti potřebuje EU více než EU Turecko.

Ne všechny nápady vycházející z Ankary bychom však měli automaticky odmítat. Pokud bychom v minulosti například vyslyšeli turecké volání po bezletové zóně na severu Sýrie, mnoho uprchlíků by mohlo v Sýrii zůstat. Stejně jako tomu bylo například na severu a jihu Iráku po první válce v Perském zálivu. Do určité míry chápu frustraci Ankary z neustálého bezzubého evropského volání po diplomatických řešeních. Pokud není diplomacie ve vyhrocených situacích opřená o seriózní vojenskou a ekonomickou sílu, ničeho nezmůže. To je však prozření, kterému se převažující mentalita současných evropských elit zuby nehty brání. Rusko, Turecko, Írán, Saúdská Arábie nebo třeba Izrael si tvrdou realitu fungování světa naopak uvědomují velmi dobře.

Už i západní média si všímají obtížného psychického rozpoložení Angely Merkelové, mluví o únavě, vyčerpanosti a podobně. Jakým způsobem lze nyní po zhruba tři čtvrtě roce migrační krize zhodnotit výkon Merkelové v této věci a jak to zasadit do kontextu její celé politické kariéry? Chovají se k ní média férově, nebo jí ubližují?

Jedná se každopádně o její největší selhání. Angela Merklová vždy velmi věrně kopírovala většinové německé veřejné mínění, stejně tomu tak bylo i loni v létě. V tomto případě však neodhadla sílu migrační vlny a následnou změnu veřejného mínění. Snaží se zároveň najít technicistní řešení vzniklé situace v podobě nejrůznějších kvót. Krize je však daleko hlubší a kvóty jsou samy o sobě slepou uličkou. Maximálně mohou být doplňkem skutečné seriózní politiky vycházející z pochopení reality. Ona seriózní politika však stále chybí.

Evropští lídři se na summitu dohodli s britským premiérem Cameronem, který doporučil Britům hlasovat v referendu pro setrvání v EU. Reakce uvnitř konzervativní strany na dohodu jsou velmi nepříznivé, například vlivný londýnský primátor Boris Johnson bude pro vystoupení z EU a stejně tak i někteří Cameronovi ministři. Udělal David Cameron dobře, když se rozhodl kopat za EU?

Tak jako se Angela Merklová asi zapíše do dějin nezvládnutou migrační krizí a s ní souvisejícími otřesy uvnitř Evropské unie, David Cemeron se může do dějin zapsat rozpadem Velké Británie. Pokud Britové budou v referendu hlasovat za vystoupení z EU, bude velmi pravděpodobně následovat odchod Skotska z Velké Británie. V našem zájmu není jedno ani druhé. David Cameron se vydal na velmi tenký led. A nikdo ho k tomu nenutil.

Tzv. brexit by podle mnohých znamenal katastrofu pro EU. Souhlasíte s výrokem Bohuslava Sobotky, že pokud Británie odejde z Unie, v Evropě zažijeme vzrůst nacionalismu a de facto rozpad EU? Jiní komentátoři tvrdí, že brexit v souvislosti s dalšími krizemi, které EU sužují, může ohrozit nejen další budoucnost EU, ale i její bezpečnost a transatlantické spojenecké vazby. Co k tomu říci?

V případě brexitu se EU nepochybně změní. A z našeho pohledu malé středoevropské země to nebude změna k lepšímu. Hloubka dopadu na transatlantické vazby bude záviset na novém americkém prezidentovi. Nemálo bude záležet i na postoji Berlína a Paříže. Koneckonců i my bychom se měli v rámci svých možností zasazovat o nutnost udržení zájmu Spojených států na mír v Evropě. Evropa stále není sama o sobě schopná se bránit. Současná situace je toho tím nejlepším důkazem.

Ve Spojených státech vrcholí volební kampaň a nutno říci, že se daří zejména protisystémovým kandidátům, zejména Donaldu Trumpovi, který přiostřuje rétoriku. Existuje poučka, že kandidát, který vyhraje primárky v Jižní Karolíně, zpravidla bývá republikánským nominantem. Bude tomu tak podle vás i v tomto případě? Co by měl český čtenář vědět o průběhu primárek v USA? Komu dáváte šance?

Donald Trump má nepochybně šanci, cesta do Bílého domu však bude ještě dlouhá. Nikde navíc není psáno, že musí být Donald Trump špatným prezidentem, pokud se jím nakonec stane. Nezapomínejme, že o Ronaldu Reaganovi se smýšlelo podobně. O Spojené státy až takový strach skutečně nemám, americkou životaschopnost a demokracii není třeba podceňovat. Daleko větší obavy mám o prosperitu, stabilitu a bezpečnost celého evropského kontinentu.

Mnozí ekonomové stále výrazněji připouští, že svět stojí na prahu další ekonomické krize a finanční trhy připomínají situaci z roku 2008. Důvodů je několik. Ekonomický pokles v Číně, kde ekonomika rostla nejpomaleji za 25 let, rekordně nízké ceny ropy nebo nafukující se bubliny na realitním trhu. Je to reálná obava, nebo nesmysl? Jaké důsledky by pro Západ v současné velmi problematické době měla po uprchlické krizi a ukrajinské krizi další rána v podobě ekonomické krize?

Ekonomická krize se zajisté může vrátit a pro Západ by to nepochybně nebylo nic příjemného. Dopady na Čínu, Rusko a mnoho dalších zemí mohou být však ještě daleko zásadnější. Nezapomínejme, že bohaté a demokratické státy mají obvykle i v dobách krizí větší manévrovací prostor. Centrálně řízené diktatury na tom bývají daleko hůře. Jejich zdánlivá stabilita je často velmi vratká.

Závěrem se podívejme na Rusko a Ukrajinu. V Kyjevě se rozkládá vláda, premiér Jaceňuk přišel o většinovou podporu v parlamentu, nestojí za ním ani prezident Porošenko. Současně se nijak nezlepšuje ekonomická situace Ruska a na Donbase jsou sporadické přestřelky. Co očekávat od příštího vývoje? Je možné ještě vlastně zajistit územní celistvost Ukrajiny v jejích hranicích z konce roku 2013?

Ekonomická situace Ruska se hned tak nezlepší a Ukrajina zůstane i nadále nestabilním státem, kterému je těžké vládnout. Rusko bude i nadále okupovat Krym. Tato okupace mu bude dělat velmocensky dobře, zároveň ho ale stojí nemalé peníze. Na východě Ukrajiny bude dlouhou dobu pod patronátem Ruska existovat mafiánský útvar ovládaný tamějšími ozbrojenci. Stejně jak je tomu již přes dvě desetiletí v moldavském Podněstří. Existence tohoto útvaru bude po ekonomické stránce stát nemalé peníze jak Ukrajinu, tak Rusko. Celistvost Ukrajiny hned tak obnovena nebude, stejně tak se Ukrajina hned tak nestane prosperující zemí. Pro nás je důležité, aby byla Ukrajina nezávislým státem, aby Ukrajina existovala. Stále platí, že čím více hranic je mezi Prahou a Moskvou, tím lépe.