V minulých dnech jsme si připomínali třicáté výročí 17. listopadu. S čím máte události roku 1989 spojeny?

Moje vzpomínka na tzv. plyšák je ryze osobní. Dokončoval jsem tehdy významnou knihu pro nizozemský Elsevier, měl jsem odborných textů plnou hlavu, a tak jsem neměl sílu se jakkoliv aktivně zúčastnit. Emotivně si pamatuji Martu Kubišovou, kdy na Václaváku zazpívala stotisícovému davu nezapomenutelnou píseň „Modlitba pro Martu“. Dále Václava Malého, když v naprostém tichu četl na Letenské pláni otčenáš. Tam také Ladislav Adamec prohrál svoji bitvu o popularitu a komunisté o zbytek moci. Pak už jenom odhaduji. Podtextem vlastně byla bezradnost komunistického vedení, kdy najednou neměli náhradní program a zklamali je představitelé tehdejšího Sovětského svazu, zejména Michail Gorbačov. Ten se nechal vnitřně zkorumpovat svým kultem panujícím v západním levicovém prostředí a rezignoval na osvědčené mocenské nástroje nutné pro udržení politické moci – chtěl se stát hrdinou a skončil jako hrobař impéria.

Šéf Státní bezpečnosti Alojz Lorenc si byl dobře vědom, že změna je nutná. V nově se tvořícím Občanském fóru měla StB své zástupce, všude disponovala odposlechy a dobře věděla, o co jde, a řadu věcí tak mohla mít pod kontrolou. To se stalo předmětem řady konspiračních teorií, ale i Petr Pithart připustil, že šlo o předávání moci. Také tehdejší role sovětské KGB zůstává dodnes záhadou. Nasazení autora pendrekového zákona Mariána Čalfy premiérem mělo skrytý význam a jednomyslné zvolení Václava Havla prezidentem komunistickými poslanci bylo trapné. Slabošský protikandidát Alexandr Dubček se pro svoji moskevskou zradu na Hrad nehodil. Vznikla vláda s rozporným ideovým údělem, kde proti Valtru Komárkovi vyhráli zastánci divoké privatizace, kterou prosadili a jejíž negativa dnes ospravedlňují tím, že podpora zákonitosti by trvala neúměrně dlouho, i když se pravidla dala přenést ze sousedních demokratických zemí. Valtr Komárek byl můj soused a spolu jsme prochodili řadu hodin diskutujíce o ekonomice. Měl jasný program a celkem lidumilný cíl – prosperitu všech, i když v řadě věcí idealistický a těžko proveditelný v rámci bezohledné konkurence. Nebyl nakloněn umožnit těm, co mají tzv. našlápnuto, opravdu si „našlapat“. Můj emigrantský idol Karel Kryl, jehož gramofonovou desku Bratříčka jsem pečlivě ukrýval, dokonce neunesl polistopadové nasměrování na zbohatlíky a utrápil se.

Docela důkladně jste tehdejší období ze svého pohledu připomenul, ale ikonu mnohých, Václava Havla, jste zmínil jen jako aktéra trapné prezidentské volby. Nepřidáte k němu něco víc?

Václav Havel tehdy původně opakoval, že nechce žádný převrat, že nechce přechod ke kapitalismu, že chce normálně pokračovat v socialismu a jenom tedy s tou, jak se říkalo, lidskou tváří. Reálný průběh ale byl odlišný, což mělo dvě roviny. Na mezinárodním poli udělal pro identitu nové republiky nesmírně mnoho a na Západě si ho bezmezně vážili. Každý si ale musí uvědomit, že to byl obyčejný spisovatel a divadelník, kterého okolnosti k politice přinutily, a tak nemohl zkrátka mít dost informací o politice, ekonomice a financování. A když o těchto věcech měl málo znalostí, tak do toho neměl mluvit, což se bohužel stalo, i když se tomu snažil vyhnout. Stejně tak se stala problematickou jeho amnestie, kterou vyhlásil, kdy de facto pustil všechny ty největší poberty, co už za pár dní byli za mřížemi zpátky, přičemž napáchali spousty škod. Jím proklamované heslo „Nejsme jako oni“ dalo do rukou zbraň těm druhým, kteří se na plyšáku beztrestně, ale hlavně velmi dobře přiživili. Každopádně ho však respektuji, a to už jen za jeho odvahu do toho vůbec jít.

V každém případě se od listopadu 1989 datuje přechod naší země od totalitní k demokratické společnosti. Při pohledu na to, jak si někteří politici, ale i spoluobčané počínají jako utržení ze řetězu, máme takovou demokracii, o jaké lidé před těmi třiceti lety snili?

Demokracie není příběh jednoty, ale nejednoty, přičemž však alespoň poskytuje možnosti otevřené diskuse. Ve Sněmovně máme v současnosti mnoho stran rozpadajících se na levice a pravice a na nelevice a nepravice, bez jasného cíle, kromě antibabišovštiny. Jímá mě hrůza, kdyby se některý z dnešních opozičních vůdců stal premiérem. Historie ukazuje, že z obdobně křičícího davu kdysi vznikl fašistický vůdce, neúspěšný malíř pokojů, který také dovedl veřejně roztrhat ústavu a dovedl zfanatizovat davy tak šíleně, že se za to dodnes jeho národ stydí. Petice za popravu Horákové podepsaly tisíce zfanatizovaných lidí, a na Letnou se svážely autobusy plné masy dělníků. Stejně jako kdysi, kdy nadšenci v modrých košilích a s rudými šátky bojovali proti imperialismu tak náruživě, že by tu nezůstal kámen na kameni. Vše se dělo pod taktovkou státem vlastněných mediálních zdrojů. Dnes se vlastně toto děje v rámci (ne)kontrolovatelného internetu, který může zahltit propagandou, kdo si zamane. To je bohužel ta špatná stránka všeobecně rychlé komunikace. Právě sociální sítě dávají prostor lidem zakomplexovaným nebo jenom neúspěšným a proti sociálním sítím vlastně není obrany. Internet se stal nejen nejlevnějším zdrojem informací, ale i nejproduktivnější zbraní. Na prestižní americké univerzitě, MIT, provedli průzkum, který jednoznačně prokázal, že lež se na sociálních sítích šíří sedmkrát rychleji než pravda a tzv. fake news tvoří 75 procent obsahu všech sociálních sítí. To je potvrzení matematické studie českého pátera Václava Šimerky o roli informace, že prvně přijatá zpráva je právě ta nejpravdivější.