Pane docente, jak prožíváte léto? A jak se vám vůbec líbí počasí letošního léta? Před rokem jsme mohli cestovat k moři, abychom se vykoupali, a vůbec nic jsme nevěděli o koronaviru a podobných nemocech. To byl čas! Nebo se vám po něm vůbec nestýská?

Víte, pane redaktore, abych řekl pravdu, tak nestýská. Já, na rozdíl od mnohých, se mohu vykoupat v rybníku, nebo v zatopeném lomu, pokud vůbec chci přijít do styku s vodou, a vedra loňského typu nemám rád. I při dnešních 27 °C zalézám do stínu, kopíruje tak naše kočky, co k nám chodí na jídlo a občas nám dovolí, abychom je nad miskou pohladili. Ale říkám si, že letošní léto je podobné těm létům kdysi dávno, co se na polích sekala pšenice a s ní ječmen a žito a také hrách, čočka a peluška a také ta trocha řepky, ze které se lisoval olej. Vůbec rád vzpomínám na žně, kdy jsem jezdil na brigády, abych si mohl vydělat pár korun na studium a knížky a také na takzvané sběrné cesty, abych mohl jezdit veřejnými dopravními prostředky či stopem za poznáváním české přírody, neboť tehdy to bylo ještě dobrodružství. A nevadil mi občasný déšť či bláto, bouřka či vítr, ale i to vedro jsem dokázal snášet, i když díky jemu a nekvalitnímu asfaltu na silnici jsem přišel o boty. Byla to krásná doba. Jen si říkám, že letos je léto, jak má být, a věřím, že i zemědělci a ba i farmáři ho ocení a nebudou fňukat, že nemohli pořádně sklidit a nebudou natahovat ruce, aby dostali státní příspěvek. A budu si přát, aby sklizeň byla taková, že se nám zlevní potraviny, když je nebudeme muset dovážet z horoucích pekel, jak je tomu dosud. Ale to bychom museli být trochu skromnější. Co říkáte?

A co říkáte koronaviru?

K tomu zatracenýmu koronaviru jsem se už vyjadřoval. Asi to není legrace. Ale tuhle jsem slyšel velmi zasvěcený výklad jednoho předního českého lékaře, který věc nijak nebagatelizoval, ale také nestrašil veřejnost, jako to dělají mnozí hygienici a hlavně většina sdělovacích prostředků. Závěrem jeho povídání bylo, že se s nemocí a hlavně s tím virem – ne virusem, jak jsem četl první srpnový den v Právu – musíme naučit žít, stejně jako jsme se naučili žít s chřipkovým virem a s mnohými ostatními, neboť se stal součástí našeho životního prostředí. Mimochodem, onehdy se mi líbil jeden vtip, který ke mně připutoval po internetu: Potká chřipka covid-19 a strouhá mu mrkvičku. Heč, já mám tejdně na kontě víc mrtvých, než ty! A covid-19 na to: Heč, ale já mám lepší propagaci! Nechci ten vtip rozebírat, ale myslím si, že naše zdravotnictví, které nám závidí – kromě těch platů v něm – většina států světa, by si s tím mělo poradit. A myslím si, že se snaží ze všech sil!

Vy mu tedy věříte, pane docente?

Ano, věřím! Vždyť je v něm takových chytrých lidí, a kdyby se jim do cesty nepletli úředníci a politici, no lépe o tom nemluvit! A věřím také proto, že v něm pracují dvě mé děti a někteří vnuci, zdá se, do něj také směřují!

A zase se nám probudili vlci a napadli stádo oveček. A také bobři si staví hráze a zaplavují tu a tam nějakou louku, kterou si oblíbil místní politik. Co s tím? Budeme hráze rozebírat a vlky střílet?

To by byla velká chyba! Vždyť je známo ze severoamerické přírody, že vlci jsou jedinými přirozenými nepřáteli bobrů, čili vulgo kopejtko – jak se říkalo za našeho mládí – se jimi živí. A tak vzniká rovnováha v přírodě. Chtíc nechtíc, budeme muset oželet sem tam nějakou tu ovci nepořádného farmáře, který si nedovede zabezpečit své stádo. Stát mu škodu způsobenou zvláště chráněným živočichem stejně uhradí. Místní politik přijde případně o vyhlédnutou louku či kousek lesa. No a co. Posouvat bobří hráze jinam je nesmysl hodný neznalého novináře. Bobr dobře ví, kde takovou hráz postavit, aby to přírodě pomohlo a neškodilo. Třeba by bylo prima, aby sdělovací prostředky dodaly třeba zprávu o tom, kolik že skopového se z domácích chovů dostalo na náš trh a v jakých cenách.