K blížícímu se stému výročí vzniku Československa občas zaznívají komentáře, že není co slavit, když tehdy založená republika už stejně neexistuje, a ta zbylá je – dle hlasu lidu – rozkradená a rozprodaná. Je podle vás důvod 28. října slavit?

Já jsem pro umírněné oslavy. Československo sice už neexistuje – mohli bychom dodat bohužel – ale vámi uvedený hlas lidu nemá pravdu. Česká republika se od roku 1992 rozhodla jít cestou, která navazuje v mnoha ohledech na první republiku; a to je nejen v pořádku, ale nelze jinak. Na staré dobré Rakousko již politicky navázat nelze – mohli bychom také dodat bohužel. Samostatný stát je však výsledkem, který stále zůstává rozhodující a určující hodnotou. Je to výsledek práce našich předků, jistě plný chyb. Chovejme se ale k němu s úctou, zaslouží si ji.

V úvodní  otázce bylo zmíněno, jak část společnosti pohlíží na stav naší země. Ale jiní zase tvrdí, že se máme nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli?

Též se domnívám, že se máme pořád velmi dobře. Zda nejlépe v historii, to nevím, je ale důležité umět srovnávat. Nyní se máme rozhodně lépe než za války a za komunismu, opak může tvrdit jen úplný ignorant. Vaše otázka je pro historika obtížná, protože nemáme přístup do hlav lidí, kteří žili sto let před námi. Asi si dokázali budoucnost představit jako my dejme tomu rok 2120, pouze jako možné scénáře neznámé budoucnosti. Soudím ale, že mnoho našich předků by bylo rádo, že dnes žijeme v samostatném, demokratickém státě, že je v naší zemi relativní klid a že se můžeme rozvíjet v celé řadě oblastí, včetně hospodářské a kulturní.

Mají Češi za sto let republiky dost svých hrdinů? A bývají tito hrdinové doceňováni? Legionáři? Atentátníci na Heydricha? Letci RAF, kteří skončili v komunistických kriminálech? Jistá část společnosti ctí bratry Mašíny, jiná zase komunistické pohraničníky. Dá se i o nich mluvit jako o hrdinech?

Já jsem jednou mluvil na jakési veřejné přednášce o Švejkovi a dost neopatrně jsem zmínil, že švejkování by mohlo být jakousi národní povahou, českou „zlatou střední cestou“, bez extrémů a velikášství. Kdosi vstal a připomněl mi letce, kteří za války ztratili život za svou vlast v ohrožení, za hodnoty, které jsou tak cenné, že se za ně umíralo a umírá. Tak jsem sbalil Švejka a zastyděl se. Ano, nacistické a komunistické kriminály nás přesvědčují o tom, že nelze jen švejkovat a proplouvat životem, že je občas třeba jít se svou vlastní kůží na trh. Úloha žertu a zesměšňování armádní byrokracie má svou cenu, ale existuje též vlastenectví, které se směje se Švejkem a umírá současně nad Kanálem v letadle nebo v komunistickém koncentráku. Taková poloha je mi bytostně sympatická.

Při pohledu na sto let Československa jsou z českých osobností, které stojí za to hodnotit, nejčastěji zmiňováni T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Klement Gottwald, Václav Havel a Václav Klaus. Co z vašeho pohledu nejdůležitějšího byste ke zmiňovaným postavám naší historie uvedl?

Budiž. Odpověď pouze telegrafická a osobní, nikoli historická. Masaryk opravdová osobnost, z masa a kostí, přesvědčivá. I po letech inspirativní, provokující. Skoro s ničím v jeho knihách nelze souhlasit, ale je nutné je číst… Edvard Beneš spíše průměrný politik, úředník, s chybami, které se ukázaly jako osudové, nemusím ho. Klementa Gottwalda bych z této řady vyčlenil, byl to stalinista a lump. Havel i Klaus jsou oba tvůrci naší moderní státnosti a aktuální politiky, každý z nich měl – nebo ještě má – své slabiny. Výsostný politik byl ale Klaus, u Havla se mi zdá, že přece jen zůstal v politických předsálích a salónech, řečeno s nadsázkou. Měl však kouzlo, které Klaus postrádá.

Režim z let 1948 až 1989 začal svobodnými volbami, ve kterých zvítězila KSČ. Po sametové revoluci si komunisté udrželi pozice v Parlamentu a nedošlo k výrazným čistkám a odplatám. Proč? Je to odraz toho, že na posledních dvacet let vlády KSČ část národa nevzpomíná ve zlém? Že Češi chtěli po listopadu „tlustou čáru“ a klid? A že by dnes sice nechtěli KSČ zpět, ale necítí ve své většině vůči tehdejším poměrům silnou zášť? Ostatně proto jim nevadí Andrej Babiš?

Já si na začátek devadesátých let vzpomínám. Teď se řekne lehce, že se měli komunisté zakázat, ale ono to tehdy nebylo tak jednoduché. Komunismus, který se odvolával na to, že je vlastně pouze pokřivením humanitně orientovaného socialismu, tady byl hrozně dlouho. Čtyřicet let se prostě nedá srovnávat s nacistickou dekádou, navíc socialismus skutečně prorostl společností a mentalitou lidí. Mám v paměti lidi, jako byl Václav Benda, kteří se pokoušeli prosadit v Parlamentu lustrační zákony, to bylo tehdy křiku, že nejsme jako oni.

Ano, skutečně, zdá se mi, že je pořád hodně lidí, kteří nevzpomínají na normalizaci ve zlém. A že to jsou právě ti, kteří dnes volí Andreje Babiše. Občas se s nimi setkám. Jejich omyl je tragicky smutný: spletli si bezskrupulózního kapitalistu s lidumilem. Marx se obrací v hrobě!

Právě Andrej Babiš se stal ústřední postavou našeho dneška. Vypadá to, že část společnosti, která si přeje sociální jistoty, vysokou účast státu při řízení ekonomiky a která deleguje svá přání na své politiky, volí Andreje Babiše. Co je pro národ schopen „zařídit“, vyjednat, „opravit“ a vybudovat, jak říká? Nebo jen své voliče podvádí? A hlavně, jak moc Češi rádi věří, že „to někdo zařídí“? Komunisté po válce, Havel po revoluci, Klaus v 90. letech, Babiš teď.

Andrej Babiš se nestal ústřední postavou našeho dneška, proboha. Babiš je produktem nepolitické politiky svého druhu, totiž politiky jako podnikatelského projektu. Uznávám, že prozatím je tento projekt docela úspěšný, ale kdybych měl věřit, že má budoucnost, tak se jdu utopit. Parlamentní demokracie je sice oslabená, ale ještě není na kolenou. Ještě není pozdě bojovat! Myslím tím politicky bojovat, ukazovat, že Babiš má alternativu. Ještě to možná není vidět a já jsem možná přílišný optimista, ale Babiš už končí, jen to ještě neví.