Děti ve vaší základní škole jsou, zdá se, velmi aktivistické. To už v nízkém věku dospěly, nebo jsou něčím či někým „popichovány“?

Dnes již známý kanadský psycholog Jordan Peterson poukazuje mimo jiné i na absurditu politického aktivismu studentů středních a vysokých škol, načež se opírá o to, že tito lidé vlastně ještě ničím v životě neprošli, nebo minimum z nich. Studenti navíc často využívají sociálních výhod právě toho systému, proti němuž se tak radikálně vymezují. Jistě, ale nutno přiznat, že i já jsem byl ve svých středoškolských letech velmi horlivým bojovníkem – někdy radikálně nalevo, jindy napravo. Vždy čelem tam, kde se podle mého úsudku dělo nějaké bezpráví.

Tady jsme ovšem ještě dál! Zde totiž nedošlo k víceméně dobrovolné aktivizaci středoškoláků či vysokoškoláků, ale k politické výuce dětí z prvního stupně základní školy, což je skutečně ohavné. Je všeobecně známo, že učitel – zejména prvňostupňový – je pro děti neotřesitelnou autoritou. Jeho způsob výuky, informace, které dětem podává… To vše se v mladém mozečku navždy zakóduje.

V tomto případě došlo ke zneužití této autority pro účely propagace politických názorů pedagoga. Je jedno, zda se tak stalo vědomě, či nevědomě. Stalo se to. Není tu však řeč o klasické občanské nauce, která žáka alespoň uvede do základního obrazu politicko-sociální struktury státu a informuje ho tak o obecných faktech. Na prvním stupni se ani občanská nauka neučí. Zde byla na dětech páchána „osvěta“ v rámci takzvaných projektových dnů. Obecně mám však za to, že se tyto případy běžně vyskytují i na jiných základních školách.

Proti podobným aktivitám učitelů se musí vymezit v prvé řadě vedení školy, což se v případě štěnovické základky v rámci možností stalo. Jinde ale mohou být podobné výukové metody naopak v přízni ředitelů. V takovém případě by měl přijít na řadu odpor rodičů, který by, jak věřím, našel zastání i u školních inspektorů. Ale kdo ví... Třeba rodiče, kteří jsou zároveň členy školské rady, vnímali tento projev jako neškodný, ba naopak – hodnotili jej pozitivně s tím, že se tak děti naučí mírumilovnosti a svět bude hned o něco lepší.

... a jak se tento aktivismus projevuje v konkrétních případech? Možná, že po vzoru švédské teenagerky budete nominováni na Nobelovu cenu míru...

Děti byly podle všeho vyučovány, jak demonstrovat. To se samozřejmě neobejde bez příslušných transparentů a cedulí, které děti s pomocí učitelů vytvořily. Důrazná hesla malých demonstrantů mohli rodiče, případně veřejnost, zhlédnout hned u vstupu do školy, kam byly cedule se vší hrdostí zúčastněných umístěny. Výstava hesel typu „Stop volnému prodeji alkoholu“, „Nechceme takový svět, pojďte s námi demonstrovat“ a podobně však nebyla k vidění naštěstí dlouho. Když podobné výkřiky zazní z úst dětí základní školy, natož pak těch z prvního stupně, vypadá to vskutku komicky. Bohužel legrace končí ve chvíli, kdy si uvědomíme, komu a čemu mohou být ve škole ti nejmenší vystaveni.

Jistě se pak najdou tací, kteří se k fenoménu Greta hrdě přihlásí. Koneckonců, které dítě by raději nestávkovalo, než aby se učilo, že? Popularitu takového „grétovského“ učitele by to bezpochyby zvedlo, alespoň tedy u dětí.

Je potřeba si uvědomit, že o politických tématech se rozhoduje na regulérních politických kolbištích, nikoli ve škole nebo v ulicích. Vlivem rozmáhajícího se relativismu, který se paradoxně transformuje v jakousi liberální totalitu, už ale dávno nejsou tyto demokratické principy tak jasné a neochvějně platné. To uvádí celou společnost do chaosu, tím spíše děti! Podobnými školními aktivitami jsou navíc osvědčené principy dále podkopávány, a to zrovna těmi, kteří by jimi rozhodně pohrdat neměli – tedy učiteli.

Stop volnému prodeji alkoholu. Foto: J .Polívka

Stop výstavbě silnic. Foto: J. Polívka

Ideologie ultra-liberalismu je postupně nadřazována zákonu, rovněž étosu jako takovému. Kdyby tomu tak nebylo, nebyly by v takovém měřítku narušovány normy, jakou je apolitičnost školských zařízení. Propagaci konkrétního politického subjektu či vize pak zakazuje přímo školský zákon. To jsou principy, které mají v demokratickém zřízení svůj smysl a je potřeba je chránit, ne je vydat napospas progresivistům. Obávám se však, že v tom už velké úřady nepomohou. Odhaduji tak, že se odpor proti politické korektnosti křečovitě aplikované snad do všech oblastí, které si jen dokážeme představit – včetně školství, soustředí do komunálu – do obcí a menších měst. Zde bude klíčové vytrvat a nepolevit nesmyslům padajícím shora a rozlézajícím se vespod. Nátlak ale poroste...