Pane Čado, vy podnikáte, v dětství jste stihl být známým dětským hercem. Co vás přimělo zapojit se do politiky?
Do politiky mě nahnala nesnesitelnost a iracionalita naší současné vlády a obecně tzv. kolektivního Západu. Byl jsem dlouhodobým pasivním členem ODS. Základní myšlenky mi konvenovaly, jelikož jsem vždy podnikal. Nikdy jsem nespoléhal na zaměstnavatele či stát. Snažil jsem se uživit rodinu, sebe a své koníčky. Je v tom i jistá sobeckost, protože mám problém s uznáváním předkládaných autorit. Ať v zaměstnání či v politice. S vedením ODS jsem začal mít problémy s nástupem Mirka Topolánka a jeho kšeftováním. Měl moc velké „koule“. Můj postoj k vedení ODS se zhoršil s účinkováním Petra Nečase. Ten neměl téměř žádné. Pak nastoupil Petr Fiala jako „spása“ ODS. Do ODS vstoupil na konci roku 2013 a hned v lednu 2014 se stal jejím předsedou. OK. Když nebyl nikdo jiný… Jeho kandidátskou řeč na sněmu ODS z té doby bych ještě dnes podepsal. Ale to, co se s ním stalo v následujících letech, jsem nepochopil. Někdy kolem roku 2017 jsem se s Fialou chytil přes e-mail ohledně jeho vystupování ve věcech jako novičok a aféra Skripal a dále jeho fakty nepodložené reakce na výbuchy ve Vrběticích. Tehdy jsem zjistil, že nemá smysl se s Fialou bavit. O čemkoli. Jako členové ODS jsme doufali, že posílí ta část ODS kolem Václava Klause juniora a strana se vrátí k původním, jak se nyní mainstreamově říká, hodnotám. Ne, to se však nestalo. Klause z ODS vyhodili. A tak jsme se rozhodli v základní organizaci ODS naší obce, že tuto buňku zrušíme, ukončíme demonstrativně členství a budeme o tom veřejnost informovat. Samozřejmě že hned z nás Kupka, nynější ministr dopravy, udělal rusofily. I když to s Ruskem tehdy nemělo vůbec nic společného.
Šli jsme s naší podporou za Václavem Klausem juniorem a byli jsme u založení Trikolory. Trikolora byla naší nadějí, že budou pokračovat a rozvíjet se myšlenky původní ODS, ať s tím má kdokoli nějaký problém. Ale náhlý, nečekaný a nevysvětlený odchod Václava Klause z Trikolory nás dokonale zaskočil. Personální půtky ve vedení Trikolory a následný sněm v roce 2021 u mě rozhodly o tom, že se přidám a podpořím Jindřicha Rajchla, který se na tomto sněmu vzdal kandidatury na předsedu. Jindra mě přijal jako jednoho ze zakládajících členů strany PRO – Právo Respekt Odbornost. Časem jsem se stal předsedou PRO ve Středočeském kraji. Zde se zcela ztotožňuji s Jindrovým (toto zdůrazňuji) pojetím a myšlenkami PRO. Nejsme pro EU, chceme jít Orbánovou cestou k získání zpět suverenity ČR, silném omezení migrace, za zrušení Green Dealu, nové příležitosti pro Čechy, podpora výstavby bydlení pro mladé atd. Program PRO není rozsáhlý, ale je potřebný. Jenom jej prosadit.
Mám tři děti. Nejstarší dcera Tereza má už delší dobu vlastní život a věnuje se profesionálně péči o lidi se zkušeností s duševním onemocněním. Dělá záslužnou práci. Syn Josef je v posledním ročníku magisterského studia na Fakultě elektrotechnické ČVUT a dcera Marie je ve druhém ročníku na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT. Oba mají své partnery a mají velký problém s tím, kde budou bydlet, až založí rodiny. Podpora mladých a jejich bydlení je nulová. I když budou mít skvělé vzdělání a snad i dobrou práci, současné náklady na živobytí v naší republice začínají být neúnosné, či dokonce nesplnitelné.
Mimochodem, při práci na filmu „Můj brácha má prima bráchu“ jste spolupracoval s Janem Hrušínským. Ten nyní stojí na, řekněme, druhé straně politické barikády. Co soudíte o jeho dnešních postojích?
Je mi Honzy líto. Chápu, že mít na krku tlupu herců a umělců je náročné, a to zejména finančně, ale i psychicky. Na té jeho psychice se to asi silně projevilo. Stále spoléhat a doufat, že se mi povede získat finanční dotaci na provoz divadla, a splnit nároky herců, musí být vyčerpávající. Je smutné, že si divadla na sebe nevydělají a musejí škemrat. A pro to škemrání musíte být zadobře s vládní a místní věrchuškou. A Honza se snaží. Sice je to smutné, ale asi nutné. Obávám se, že tomu, co říká a píše, i věří. Ale doufám, že jsou i taková divadla, co se sama uživí. A ta mají můj maximální respekt. Moc rád chodím do divadel. Ale stále více mám osobní problém s herci a režiséry, kteří cítí intenzivní nutnost se lísat k současnému režimu, a jejich veřejné projevy podpory Fialově destruktivní vládě jsou mi z duše odporné. A tak si už musím vybírat taková představení a divadla, kde s tím nemusím mít problém. Mé oblíbené divadlo Járy Cimrmana veřejnou aktivitou Zdeňka Svěráka a spoluprací s Ondřejem Vetchým pro mě je už neakceptovatelné. Já vím. Je to iracionální. Ale lidské. Kdo podporuje války, nemůže hrát v mých oblíbených a mnohdy protiválečných komediích. Mám problém s režisérem Hřebejkem, s Dejvickým divadlem a podobnými. Fakt mi vadí, když jdu po schodech do Divadla v Dlouhé a do hlavy mě bouchne ukrajinská vlajka. Umění by mělo být angažované, ale také protiválečné. Nemohou řvát „ať žije válka“ jako v Bílé nemoci Karla Čapka.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml