Pane doktore, za pár dní začne volební rok, rok parlamentních voleb. Co si od těchto voleb přát? Vy jste už viděl vlád víc než dost. V nejobecnější rovině, jakou vládu si máme vysnít?

Viděl jsem jich opravdu dost, ale nejsem na takto nabyté zkušenosti nijak hrdý. Nabýval jsem je za různých politických režimů a musím přiznat, že dnes si po tom všem, a s výjimkou několika krátkých chvil, nejsem jistý, zda je možné jakýchkoli voleb si u nás a v Evropě dopřávat. A to nemluvím o neevropských teritoriích, kde se také nemusí nad způsobem vybírání svých nejlepších z nejlepších tančit okolo táborových ohňů. Jestliže nás obklopuje nemravnost, až patologická lhavost a všeobjímající nevzdělanost, neumím si představit, jak za těchto okolností může existovat institut demokratické volby. Snad proto bych si přál, aby z těch nadcházejících českých voleb vznikla vláda, která by chtěla být reformní a bylo by mi jedno, zda bude červená, modrá nebo duhová.

Předvolební karnevaly v různých lokalitách jsou v přímém protikladu principu rozumné volby, nikoliv jen teoreticky racionální, ale neodmítající rovnováhu rozumu a emocí. Navíc je toho dnes zvlášť třeba, když se stává euroatlantickou módou rušit výsledky jakýchkoliv voleb neodůvodnitelným a byrokratickým rozhodnutím uchvatitelů moci. Kdysi se v Německu pro tyto činy používalo pojmenování zmocňovací zákon. V Československu, ještě lidově demokratickém, později v socialistickém, a také v České republice, byly svobodné volby znásilněné nejprve kandidátkou Národní fronty. Později pěti-koaličním soupisem vytvořeným podle stejného principu, ale vždy z podstaty své existence ukrývající se za podvodnou nezávislost a nestydící se za svou bezostyšnou drzost.

Neměl bych nikoho urážet a provokovat, ale stále víc a víc nabývám přesvědčení, že místo projevů politické vůle, která je často jen zvůli, by bylo vhodnější a spravedlivější vybírat představitele politické moci losováním. Myslím to se vší vážností a jsem přesvědčený, že pokud bychom dokázali určit, co to je vážnost osobností (např. věk, bohatství alias volební census, víra, schopnost sousedské vzájemné pomoci a pohostinnosti…), bylo by jmen, jež by mohla být do volebního osudí vložena, dost. A tento systém by se mohl vyvíjet k stále většímu dobru a dokonalosti.

Možná by to nebylo lepší než dnes, ale rozhodně by to nemohlo být horší. Ucházet se o úspěch v tomto kole osudu by mohl každý, kdo své zvolení bude chápat jako službu obci, národu a bude ji konat bezplatně, jen za úhradu provozních nákladů výkonu své funkce.

Pokud by si někdo myslel, že je to úvaha až příliš zmatená, doporučuji mu četbu práce předchůdce evropské reformace Erasma Rotterdamského O výchově křesťanského vladaře. Je z roku 1516, ale přiznávám, že se dosud ani u nás, ani v Evropě tento ideál nepodařilo nikomu na vyšší úrovni než malých obcí naplnit. Ale snad by se to mohlo zkusit, alespoň v příštích volbách. Ty naše nadcházející už jsou v tomto ohledu prohrané, a protože slovo reforma je buď obávané nebo nesrozumitelné, bude jedno, jak to tentokrát dopadne. Podle premiérova receptu je to třeba vydržet a vyležet, ale snad tomu příště bude jinak.

Fialova vláda je dle průzkumů neoblíbená, opoziční činitelé dokonce používají „nenáviděná“. Je pro to reálný důvod, pokud jde o práci vlády v končícím roce?

Národní bard Jiří Suchý kdysi zpíval, že se stalo módou sezóny do nepravostí rázně tepat, Kaiserock této fazóny mi ale nikdy nepad… Ale to bylo ještě v dobách totality nebo zločinného režimu, jak podle dnešní láskyplné a pravdy milovné terminologie dnes říkáme dobám minulým.

Jsem proto také já, asi jako mnoho jiných, nedůvěřivý k nejrůznějším průzkumům a výzkumům. Nejen proto, že je jejich autoři dokážou rychle opravovat, měnit, ale také proto, že se samy od sebe dokáží adaptovat na jakoukoliv předpověď volebního bezčasí. Jsou součástí autopoeitického systému (systému sama sebe a ze sebe vytvářejícího), ale ani toho se konec konců nemusíme moc obávat. Horší je, že tak jako si neumíme vážit hlasů kritických nebo hlasů svých oponentů, neumíme ani rozlišovat mezi staviteli a bořiteli chrámů porozumění. A dokonce i trestat jejich zdaleka nikoliv jen fundamentálními kritiky.

Dnes neumíme, nebo nechceme umět ani odhadnout, kdo je schopen po pádu vlády těch právě odcházejících, kteří jsou, podle mého názoru, ve věčném pohybu jako hamižné nepolitické perpetuum mobile, nastoupit na jejich místo. Víme ale, že odejít musí, a proto se budeme připravovat na spory a nedorozumění příští, které snad nebudou stejně jednoduché a monotónní jako ty dnešní.

Vypadá to, že důvodů kritizovat pětikoaliční vládychtivost je na konci letošního roku opravdu mnoho. Horší je to s výměnou této vlády a hledáním jejích nástupců. Politická střídačka, stejně jako ta hokejová, by měla dodržovat některá pravidla, aby se při každém přerušení hry soudci ze zahraničí nemusela měnit pravidla, trenéři a někdy i šéf hokejového federace. Pravidlo, že …i kdyby padli všici, vstanou noví bojovníci obsahuje sice revoluční patos, ale ne revoluční skutečnost. A nedělejme si iluze - vzdálenost od nenávisti k lásce a naopak není tak velká, jak bychom si chtěli nebo mohli myslet.