Vzhledem k tomu, že jste v letech 2003 až 2006 absolvoval doktorandské studium na Eberhard Karls Universität v Tübingenu, že se zabýváte německým osvícenstvím, že v Německu vydáváte knihy jako naposledy Aufklärung oder Illuminismus o esoterice v době rozumu, že tam máte přátele a spoustu známých a že tam často jezdíte, bych čekal, že máte k Německu veskrze kladný vztah. Ale pak si přečtu váš blog, kde píšete, že poslední návštěvy Německa a sledování tamních médií v posledních týdnech vás přivedly k jedinému možnému závěru, že ta země se dokonale zbláznila. Co jsou podle vás hlavní příznaky toho, že vedle sebe máme šíleného souseda?

Příznakem pro mě je, že se ve veřejné sféře neobjevuje žádná kritická reakce na šířící se nesmyslné a škodlivé návrhy na změny týkající se ekonomiky, práva i osobního života jednotlivců. Odkaz na klima se bere jako dostačující zdůvodnění. Prostě se nic kritického do veřejného prostoru nepustí, a ono se to pak vše uskuteční, ať to lidé chtějí, nebo ne. Ale ohradil bych se proti tomu Unterstellung, že nemám rád Německo. Pro mě je německé osvícenství a přirozené právo hlavní téma, věnuji mu většinu svého času. Problém je spíš v tom, že Němci sami sebe nemají rádi. Po druhé světové válce rozvinuli jakousi sebepopírající kulturu, která měla asi za cíl udělat z nich lepší lidi, zabránit návratu nacismu. Ale zavrhování vlastní kultury – monotónní, automatické zavrhování – to není ta správná cesta.

Jak to zavrhování vlastní kultury samotnými Němci vypadá?

V posledních letech se na různých sporech ukázalo, že ve skutečnosti jsou dnes ochotni prominout leccos bývalým náckům i nacismu, ale nikdy neodpustí vlastním demokratickým, liberálním a osvíceným myslitelům z doby před nacismem. A to se právě týká té „mojí“ doby – 18. a 19. století. Nedávno byl takový případ s Gaulandovou Vogelschiss Rede, on chtěl v projevu k mládeži upozornit na to dobré, co bylo před nacismem, a upozornit, že nacismus Německo nedefinoval, byl to jen takový krátký Vogelschiss, ale média z toho udělala, že prý obhajoval nacismus. Přitom měl pravdu, protože nacisti sami vytvořili představu, že Německo se historicky vyvíjelo nějak úplně jinak, odděleně od Západu, říkali tomu deutscher Aufstand gegen den Westen. Tím Německo vlastně vytrhli ze souvislostí evropských dějin, jako by bylo v 18. století v nějakém vlastním prostoru, a dnes je pro historiky, jako jsem já, dosti těžké Němce přesvědčit, že do těch evropských souvislostí patří. Evropské osvícenství bez Německa není rekonstruovatelné. Liberalismus bez Německa nejde pochopit. Právní pozitivismus stejně jako právní stát bez Iheringa, Jellineka a Kelsena nemá svou hlavní myšlenkovou osu. Po válce progresivní historici toto nacistické pojetí německých dějin vlastně zachovali, jen z Aufstandu udělali tezi o německé Sonderweg. Jen přehodili znaménka. To, že bylo Německo údajně jiné, se najednou hodnotilo jako nevýhoda.

Zmínil jste ochotu Němců prominout bývalým nacistům. Z čeho tak usuzujete?

Z pozitivního hodnocení nacistů v poslední době uvedu případ spisovatele Güntera Grasse, před tím černé sešity Martina Heideggera, před tím případ germanisty Waltera Jense… A třeba Carl Schmitt sklízí obdiv levice i pravice stále. K nacismu patřilo i takovéto mlhavé metafyzické uvažování – Geschwätzphilosophie – a to se u intelektuálů stále těší velké oblibě. Nejlépe je to vidět na postoji k Heideggerovi. Přece se vždycky vědělo, že to byl nácek, přesto se v jeho případě periodicky opakuje ta situace, že se někde něco objeví, jako že byl opravdu nácek, no to snad né, pak se o tom vede diskuze, a ta vždycky, ale úplně vždycky skončí mravním osvobozením Heideggera. Zato osvícenský filozof Christian Wolff, kterým se zabývám, se mravního osvobození v očích německých vědců nedočkal nikdy. I teď to s ním znova vypadá nahnutě. Takže já jako historik osvícenství pociťuji toto německé sebepopírání víc než nějaký historik, který dělá dobu nacismu.