Olin Jurman o víkendu náhle zemřel. Tento rozhovor pro ParlamentníListy.cz je tak zřejmě tím posledním, který novinářům poskytl.

Nemrzačte naši historii. Tak se jmenuje kniha, které jste spoluautor. Máte pocit, že někdo mrzačí naši historii? Kdo, a konkrétně jak?

Na tuto otázku se těžko odpovídá. Já jsem totiž přesvědčen, že je na to vlastně udělaný celý systém, který začíná v Bruselu různými instrukcemi, jak se máme stavět například k výsledkům druhé světové války, jak si máme myslet, že to doopravdy bylo, i když dobře víme, že to bylo úplně jinak. Když vidíte, že vítězové druhé světové války, mezi nimiž Sovětský svaz byl, tak ani nebyli pozvaní na oslavu výročí vylodění v Normandii, ale byla tam kancléřka Německa, proti kterému se tehdy vlastně všichni spojili… Ve škole se začínají přepisovat učebnice... Je těžko říct, co si člověk o tom vůbec může myslet.

Například režisér Tomáš Magnusek mi nedávno v rozhovoru řekl, že podle článků v některých médiích má pocit, že válka začala vlastně v roce 1945, kdy se mluví o tom, jak moc Češi ublížili Němcům…

Ano, to je smutné. Dějiny se vykládají všelijak. A pak vznikne třeba i taková akce, která se odehrála v jedné vesnici, která se jmenuje Řeporyje. Vymysleli, že se tam zastavil velitel první divize vlasovské a přímo sám rozhodl odtud z těch Řeporyjí, že „musíme bratrům Čechům přijít na pomoc“. Já si myslím, že to byla od těch, co tam udělali ten pomník, provokace, aby věděli, kam až vůbec a jak daleko si mohou dovolit zajít, než se národ proti nim postaví.

Protože i v historických materiálech, v archivech je zapsáno, například že tento Buňačenko s tím štábem vůbec v těch Řeporyjích nebyl, tak to tam nemohl prohlásit. A i když byl jinde, tak měl od svého velitele Vlasova přísný zákaz, aby se v Praze do toho pletl. A když se utrhl z řetězu i Vlasovovi a chtěl si řešit svou vlastní politiku a obsadit Prahu, tak ji chtěl obsadit ne proto, že by chtěl nějakým Čechům pomoct, ale z úplně jiného důvodu.