Pane doktore, z čísel, která jsou nám denně předkládána, se zdá, že covid sice pomalu, ale přece jenom slábne. Co nám po něm v české společnosti zůstane?

Já si osobně nemyslím, že covid končí, určitě se budou objevovat další a další vlny, protože my tu nemoc neléčíme, naší jedinou – a to ještě ne úplně stoprocentní zbraní – je vakcinace. A o té můžeme vcelku důvodně pochybovat, zda bude efektivní – a zda nepůjde jen o skvělý výdělek pro farmaceutické společnosti, které budou každé tři měsíce dodávat nové a nové vakcíny tak, aby se ta obranyschopnost musela stále obnovovat.

Dobrá, pane doktore, ale jak byste tedy charakterizoval tu současnou atmosféru v české společnosti?

Já bych tak učinil jedním slovem – a to – všeobecná únava. Já za tím vidím i určitou rezignaci a smíření se s osudem, což je de facto stejný proces, jako když vám někdo oznámí těžkou zdravotní diagnózu. Tam také vše začíná nejprve popřením toho faktu a končí právě jeho akceptací. A k tomu už evidentně dospěla i česká společnost.

Není na vině té celkové rezignace také fakt, že se rodiny s výjimkou léta po celý rok scházejí doma v plném počtu, na což není nikdo z nich zvyklý, takže to logicky vede k nesvárům nebo i rozchodům či rozvodům?

Máte pravdu, protože v těch rodinách se za ten rok ukázalo, jaká je pevnost a kvalita těch vztahů, které prošly skutečně velkou zatěžkávací zkouškou – a mnohdy bohužel neobstály.

Všechna ta omezení svobodného pohybu k tomu přispěla, lidově bychom to nazvali tou známou ponorkovou nemocí.

A během toho uplynulého roku musela řada z nás čelit stavu předčasného vyhoření a často také určité prokrastinaci.

Můžu vám říct, že ordinace psychologů a psychiatrů v této době (pokud to bezpečnostní nařízení zrovna dovolují) doslova praskají ve švech, protože řada lidí tu situaci prostě psychicky nezvládá.

A k tomu musíme připočítat také děti, které nechodí do školy a často se stahují do ulity své virtuální reality, kam za nimi ti rodiče nemůžou. Nicméně školáci se tím zase vystavují problému naprosté sociální izolace.