Začala být naplňována dohoda o dodávkách obilí z Ukrajiny. Co všechno je tím ve světě „zachráněno“?

Business západních obchodníků s obilím, kteří vykoupili ukrajinskou úrodu dopředu a teď jim v případě nedoručení do cílových destinací včas hrozí ztráty.

Business ruských obchodníků s obilím, protože dohoda ruší embargo na ruské dodávky obilí a hnojiv.

Hladomor v několika afrických zemích, kterým Západ samozřejmě jiné obilí nedoručí, protože sám bude mít nedostatek.

Povýšila se role Turecka na zprostředkovatele dialogu s Ruskem a role strážce Úmluvy z Montreaux, střežící udržitelnou míru koncentrace válečných aktivit v Černém moři.

EU a NATO si vyzkoušelo nanečisto, jak se couvá z embarga a odůvodňuje se to vyššími principy (hladem mrtvými černoušky).

Kyjevský režim si vyzkoušel, jak prudká může být změna nálad Západu a byl donucen odminovat i ty nástrahy, které nenastražil.

„Záchrana“ je na obzoru i pro naši nadcházející topnou sezónu.

O záchraně v zimě prosím mluvme až na jaře.

Zaprvé ministr Síkela dojednal dodávky LNG plynu z terminálu v Nizozemí...

Plyn z terminálu na zkapalněný zemní plyn (LNG) v Nizozemsku prodlouží spotřebu plynu v Česku až o dva měsíce. Podle dostupných informací jsou zásobníky plynu, které může využívat Česko, nyní plné ze 77 procent, plyn v nich by pokryl spotřebu zhruba do ledna. Největší mrazy jsou v únoru. Zmrzne-li potrubí ústředního topení, praskne.

Ano, zásoba bude stačit na pár týdenů ostrého zimního provozu. Po avizovaném odchodu EU od dodávek plynu a ropy z Ruska není stále vyřešena konkurenceschopná cena jiných dodávek ani množství surovin, které Evropa potřebuje k rozvoji svého průmyslu. Stále chybí nezanedbatelné množství. A je jedno, jestli to je čtvrtina objemu nebo třetina. Výpadek bude znamenat omezování výrob chemického, hutního a automotive průmyslu, nezaměstnanost a bankrot firem, omezování transportu veškerého zboží, nekonkurenceschopnost evropských výrobků vůči asijským a rozpad mezikontinentálních dodavatelských řetězců. Už nyní krachují sklárny, které neunesly dosavadní zdražení energií. Totéž čeká slévárny, válcovny…

To je horší, než válka. To je totální ekonomická válka, ve které Evropa nemá šanci. Vědí to kapitáni průmyslu, ví to německý sociálnědemokratický exkancléř Schroeder. Strategickým německým mírovým řešením bylo propojení Německa a Ruska bez zprostředkování cizími zeměmi plynovodem Nord Stream–OPAL–Gazela jako alternativa k plynovodu Jamal–Evropa, teoreticky destabilizovatelném proamerickým a protiruským Polskem a plynovod Sojuz, destabilizovatelný Ukrajinou. To byla strategie míru. Nyní se razí strategie války. Ví to i politici zemí EU a NATO. Ale všichni se nyní tváří, že otázku energií pro Evropu vyřeší. Počkejme si proto na jaro. To dá všem těm, kteří neuvažují s určitou racionalitou, konečnou odpověď…

Roční spotřeba plynu v Česku činí asi 9,4 miliardy metrů krychlových plynu, z Ruska podle Síkely jde zhruba 98 procent. Terminál přepraví do Česka během topné sezóny 1,5 miliardy metrů krychlových.

Zadruhé ministr Síkela tvrdí, že v rámci evropské solidarity Němci odstaví část průmyslu, abychom my měli plyn pro domácnosti...

A tomu jako věříte? To byste byl naivnější, než jsem si myslel… Dopadne to stejně, jako při začátku pandemie covidu s nedostatkovými rouškami a maskami. Nastane špionážní ekonomická válka bez pravidel. Budou se přeplácet už dohodnuté kontrakty a obchodníci se budou uhlazeně omlouvat slovy: Sorry, ale oni mi dali víc. O peníze jde vždy až v první řadě. Německo nevymění vlastní nezaměstnanost a nekonkurenceschopnost za české teploučko.

V EU existuje odpor vůči plánům Evropské komise na nouzový plán pro plyn. Řada zemí je zvláště proti plánu komise, aby bylo původně dobrovolné snížení spotřeby plynu o 15 procent do března 2023 v případě potřeby povinné.

Komise požaduje, aby všech 27 členských států přispělo k úsporám a skladování a byly také ochotny sdílet plyn se svými sousedy, pokud to bude nutné. Portugalský ministr energetiky João Galamba hovořil o nepřijatelném návrhu, protože by bránil výrobě elektřiny z plynových elektráren, zatímco země v současnosti bojuje s extrémním suchem. Španělská vláda také nebude zavazovat spotřebitele k omezení spotřeby plynu, uvedla tamní ministryně energetiky Teresa Riberaová. Proti návrhu komise se nyní staví i další země jako Řecko, Maďarsko, Kypr a Polsko. Německo ovšem požaduje solidaritu... ale ne s našimi občany, ale s německým průmyslem.

A zatřetí vláda potvrdila ambici proplácet lidem část nákladů na energie. Bude to stačit?

Jo… dvě tisícovky na osobu? Dobrej vtip. Mně přišel předpis záloh na plyn o šest tisíc větší jen na čtvrté čtvrtletí tohoto roku. Už podruhé. Takže pokud se potvrdí zvýšení záloh jednou za čtvrt roku o šest tisíc, budu příští rok platit za plyn sto tisíc. To není pro mnoho domácností udržitelný stav. Budou muset žadatelé prokazovat, že jsou chudí, nebo jen ukážou fakturu za plyn a elektřinu za rok 2020 a za rok 2022?

Během tohoto týdne došlo k návštěvě předsedkyně Sněmovny reprezentantů USA Nancy Pelosiové na Tchaj-wanu. Z návštěvy nebyl nadšen Bílý dům a objevily se pochybnosti, že v době války na Ukrajině by mohly Evropě kromě ekonomických problémů s Ruskem přibýt i potíže s exportem do Číny. Jak může Západ ubalancovat akce vůči Rusku i Číně zároveň?

Otevření druhé fronty se vyplatilo ve 2. světové válce, ale to nebyly ekonomiky tak šíleným způsobem provázané. Nyní tomu bude naopak. Teoreticky se otevírají dvě nové fronty: tchajwansko-čínská a balkánská na hranicích Srbska a Kosova. Čína sleduje jen vlastní zájmy, ale úzce je už dlouho koordinuje s Ruskem, protože bez záruky dovozu energických surovin z Ruska plynovody Síla Sibiře 1 a 2 není možný další ekonomický rozvoj Číny tak mohutný, jaký byl doteď. Záliv nevykompenzuje ruské dodávky.

Tchaj-wan i Čína jsou mnohdy monopolními dodavateli řady výrobků anebo mají převažující část trhu. Nyní stačí, aby Čína potopila několik lodí s nákladem čipů Taiwan Semiconductor (TSMC ) a USA i Evropa mají obrovský problém. Taiwan Semiconductor Manufacturing Company je největší světový specializovaný nezávislý výrobce polovodičových „oplatek“ – waferů. Na ně se leptají čipy. S TSMC spolupracují světoznámí výrobci procesorů a integrovaných obvodů, jako např. Apple, Qualcomm, Broadcom, MediaTek, Altera, Marvell, NVIDIA, AMD. I výrobci čipů, kteří jisté polovodičové kapacity vlastní, část své produkce outsourcují u TSMC.

Druhým mamutím dodavatelem téhož je čínský Semiconductor Manufacturing International Corporation (SMIC), nyní zařazený na „černou listinu“ ministerstva obchodu Spojených států, protože „existuje riziko, že dodávky SMIC budou využity k vojenským účelům“… Konkurence je zanedbatelná co do množství i kvality. Bez čínských a tchajwanských waferů se neobjede světový IT průmysl, ale ani výroba fotovoltaických panelů a LED.

Teoreticky je střednědobá vývojová paralýza Západu možná, pokud se nějakou destrukcí zabrání výrobě v jedné jediné tchajwanské továrně… Pokud by Čína napadla Tchaj-wan, nejmodernější továrna na čipy na světě by byla „nefunkční“. Výroba je navíc závislá na subdodávkách s Evropou, Japonskem, USA – od materiálů přes chemikálie a náhradní díly až po inženýrský software a diagnostiku. Zablokovaná doprava Jihočínským mořem by byla tragédií. Zastaví se vývoj a drasticky se omezí výroba všeho digitálního. Počítače, mobilní telefony, televize, systémy řízení motorů v automotive, navádění „inteligentních“ raket, řídící počítače elektráren, přesného strojírenství, leteckého průmyslu, kosmického průmyslu… My si ani neuvědomujeme, kde všude je dnes plátek křemíku. I ve vaší ledničce nebo pračce.

Tchaj-wan zvažuje spolupráci ve výrobě čipů se třemi evropskými zeměmi, a to s Českou republikou, Slovenskem a Litvou, uvažuje i o stavbě továrny v Drážďanech. USA uvažují o vlastní výrobě. Výstavba nových vývojových a designerských kapacit a výrobních provozů spolkne stovky miliard dolarů a bude trvat minimálně několik let, než bude dosaženo provozní spolehlivosti.

Takže globálním rizikem s naprosto nepřijatelnými následky je ignorování principu jedné Číny s dvěma ekonomickými systémy, která vznikla jako dědictví druhé světové a následné čínské občanské války. Ta skončila roku 1949 vítězstvím komunistických vojsk a založením Čínské lidové republiky. Současný přístup k „jedné Číně“ pochází ze 70. let minulého století a vznikl v procesu normalizace vztahů mezi ČLR a USA na základě rezoluce valného shromáždění OSN č. 2758 a vstupem ČLR do OSN a jako jaderné mocnosti do Rady bezpečnosti. Šanghajské komuniké z roku 1972 je od historické návštěvy prezidenta Nixona v ČLR dodnes platné a USA ho nikdy nevypověděly. Autorem přitom není čínský předák Čou En-laj, ale jde o výsledek kyvadlové diplomacie poradce prezidenta Nixona pro národní bezpečnost Henryho Kissingera z roku 1971.

Sám Kissinger popsal jako „ konstruktivní nejednoznačnost“ výklad politiky jedné Číny Spojenými státy, které tehdy uznaly, že „všichni Číňané na obou stranách Tchajwanského průlivu tvrdí, že existuje pouze jedna Čína a že Tchaj-wan je součástí Číny“ a znovu potvrdily „svůj zájem na mírovém urovnání tchajwanské otázky samotnými Číňany“ a potvrdily „konečný cíl stažení všech amerických sil a vojenských zařízení z Tchaj-wanu“. Tudíž se zavázaly, že do urovnání tchajwanské otázky se nebudou vměšovat. Nyní je ona nejednoznačná konstrukce dekonstruována vojenskou doktrínou USA a míra destabilizace diplomatických vztahů ve světě se zvyšuje. Pacta sunt servanda (smlouvy se mají dodržovat) je základní princip práva. Podle Hanse Wehberga, profesora mezinárodního práva, „málo pravidel pro uspořádání společnosti má tak hluboký morální a náboženský vliv“ jako tento princip. Podle mezinárodního práva „každá platná smlouva zavazuje její strany a musí ji plnit v dobré víře“. Alespoň pro státy, které jsou smluvní stranou Vídeňské úmluvy o smluvním právu (podepsané 23. května 1969 a vstoupila v platnost dne 27. ledna 1980). Pouze právní zásada clausula rebus sic stantibus v mezinárodním právu připouští neplnění závazků ze smlouvy z důvodu přesvědčivé změny okolností. Změnilo se ale „přesvědčivě“ něco na mezinárodněpolitickém postavení Číny od éry Čou En-laie? Gorbačov „v dobé víře“ uvěřil, že NATO se po sjednocení Německa nebude rozšiřovat na Východ. Iluze skončila slibem vzít Ukrajinu do NATO a vstupem pobaltských a skandinávských zemí. Nyní má Rusko dotykovou hranici s nepřátelským vojenským uskupením po celé délce své západní hranice.

Mediálním prostorem se šíří dvě protichůdné teorie: „Rusko je blízko ekonomickému vyčerpání“ a „Rusko na tom není zdaleka tak zle.“ Jak dlouho může Rusko vést válku, ačkoliv na něj 40 západních zemí uvalilo sankce?

Tři měsíce. Rok. Deset, patnáct let… Zapomínáte, jak velké je Rusko, jak bohaté je a jak obrovské má surovinové zdroje. Záleží na tom, kdy nám dojdou peníze a zbraně na podporu ukrajinského režimu. A mimochodem, Rusko má obrovské vojenské zásoby, mnohdy ještě z doby SSSR. A výroba zbraní i střeliva jede na plné obrátky. Už nyní začalo vyrábět „substituční“ generaci automobilů pouze pro ruský trh, které sice neplní normy EURO5, ale nepotřebují komponenty ze Západu. Moskviče. Bohužel, nebudou to auta pro zazobance, ale opravíte je v každé vesnici. Během dvou tří let dokončí Rusko „substituční“ programy v základu strojírenství, během dalších několika let dojde ke konverzi bezuzdné konkurence na „čínskou podobu“ plánování značné části výrob se státní zárukou odbytu – v oceli, hliníku, cementu… Dodavatele z Evropy už nyní nahrazují Čína a Indie. Další část nahrazují kapitálově silní Rusové, kteří se chopili Putinem zaručeného odbytu a převzali část továren po západních výrobcích „za rubl“. Například výrobci barev Jotun Paints z Norska opustili v Rusku svůj projekt za 2,4 miliardy rublů. Továrnu na výrobu dekorativních a průmyslových, ale také námořních barev v průmyslovém parku Fedorovskoje v okrese Tosněnskyj v Leningradské oblasti převzal Atomstrojkompleks z Jekatěrinburgu, vlastněný dvěma známými uralskými stavebními podnikateli – Valerijem Ananijevem a Pavlem Kuzněcovem.