Je mýtus, že všichni lidé s odlišnou sexuální orientací nebo s odchylkami od většinové pohlavní identity plně podporují každoroční Prague Pride. Například rozhlasový moderátor, bavič a dle mnohých jednoznačný extrovert Vlasta Vébr si na „pochody hrdosti“ nepotrpí. „Nikdy jsem na Prague Pride nebyl jako účastník, ale před třemi lety jsem tam vedl talkshow s Michalem Horáčkem (patří mimo jiné mezi příznivce adopcí dětí homosexuálními partnery, pozn. red.). Bylo to hodně sledované, i on sám si to hodně chválil, bylo to fajn. Bylo tam přeplněno, narváno a dopadlo to opravdu skvěle!“ zmiňuje pro PL.cz. „Dostávám rok co rok nabídky, abychom v Praze hráli s naším divadlem a podobně, ale necítím toto jako srdcovku. Jako něco, kde chci být.“

Vébr necítí potřebu protestovat v duhové lajně před objektivy, má mnoho přátel bez ohledu na orientaci a nevnímá na sebe tlak; sympatií má od publika a od posluchačů dost a diář nabytý k prasknutí: „Opravdu nemám potřebu se ocitnout v takové mase lidí, byť se ničím netajím a ke komunitě patřím. Ne všechno z LGBTQ+ je mi blízké a příjemné vidět... Kdyby přešel průvod a bylo to beze všech pozlátek ve stylu ‚Ein Kessel Buntes‘... Přitom jsem byl v Curychu, v Sydney i v Berlíně na ‚prajdu“ – rád se podívám z dálky, ale abych se vezl na alegorickém voze, to ne,“ doplňuje, že je v tomto ohledu spíše zdrženlivější.

Travestita? Ne. Já edukativní pomůckou? Klidně!

Zároveň festival zaměřený na téma pohlavních identit nepovažuje za vhodný pro děti, natož pro děti pod 12 let, které pořadatelé letos výslovně lákali na vstupné zdarma.

„Osobně si myslím, že to není vhodné,“ říká herec, jenž je s dětmi téměř v každodenním kontaktu, protože už 12 let jezdí po republice jako mužská polovina z dua Divadla Vetři, zaměřeného na prevenci a bezpečnost.

Nad čtením pohádky travestitou kroutí hlavou. Za smysluplnější edukaci považuje, když se on sám stane pro ostatní „exemplárním příkladem“. Jak podle něj, herce pro děti, vnímá nejmenší publikum postavu travestity? Jako klauna?

„Víte, co je průšvih? Každé dítě uvidí travestitu jinak. Kdyby ho v globálu všichni viděli jako klauna, tak ok. Ale všechny ho tak nevidí. Jeden klučina třeba řekne: „Mami, vždyť on má pohyby jako kluk a mluví jak ženská.‘ A teď by mě zajímala reakce těch rodičů. Co mu řeknou, tomu malému?“ přemítá s tím, že v takových momentech je to hodně o rodičích. „Hodně. O tom travestitovi ne – ten si tam splní svůj úkol, přečte. Jemu to asi může být jedno. Ale potom nastupuje role rodiče. Pokud to hodí do outu a řekne: ‚Ále, to byl takovej klaun,‘ tak to dítě vlastně nic neví. Nebo si s ním sedne a vysvětlí mu: ‚Hele, to je kluk a stejně jako tobě dělá radost kopat do míče nebo hrát na babu, tak jemu dělá dobře se takhle převlékat za ženu.‘ Jenže většina rodičů takhle nefunguje. To si nenalhávejme. Spíš půjdou od toho tématu pryč,“ dodává. Ale každopádně čtení pohádky travestitou nepovažuje za vhodné a osobně by do toho před dětské publikum nešel.

Z vlastního „divadelně-preventivního“ angažmá má výborné zkušenosti a žádné lynčování vůči sobě nezažil: „Většinou i ty učitelky jsou v pohodě. Poděkují a zvou nás na příště. Proto to už děláme dvanáctou sezónu.“

S kolegyní Míšou Doležalovou spolupracují už 12. sezónu na Divadle VeTři, které se zaměřuje na prevenci nebezpečných jevů a na bezpečné chování

Témata, kterými se dramaturgicky zabývají, vždy s kolegyní Míšou Doležalovou zařazují na základě průšvihů ve škole nebo v rodině. Námět pohlavní identity se prý neobjevil. „Asi bych ani nezahrál něco, co vlastně je mně vlastní. Poptávka po takovém námětu ani nebyla. Zatím nám nebylo řečeno od psychologů ani od policie, že by s touto tematikou byl problém. Zpracovávali jsme téma internetová kriminalita, kde vystupoval ne přímo pedofil, ale chlap, který lže a vydává se za mladšího. Je to nakonec i vtipné. Chtěli po nás i téma rasismus, ale to dosud nemám zpracované, protože jsme zatím nepřišli na nic, co bychom pro dětské publikum uchopili s humorem,“ objasňuje. Je přesvědčen, že u homosexuality – v podstatě ale u všeho – musí a priori fungovat rodiče.

„Když hrajeme třeba téma šikany nebo něco podobně citlivého, tak na konci jim říkám: ‚Děcka, nevybíráte si jméno, barvu očí, rodiče a sexuální orientaci. S tím se prostě narodíte.‘ Už se mi stalo, že učitelka přišla a řekla: Myslíte, že bylo vhodné říkat ‚sexuální orientaci‘? Odpovídám: ‚Vy jste mi teď jasně nahrála, že se bojíte toho, abyste to těm dětem vysvětlili...‘ Bojují s tím i učitelé na prvním stupni. To je prostě špatně,“ shrnuje Vébr.

Sexuální výchovu, která očividně na školách zaostává, často rodiče suplovat musí. Jeho kamarádka, která vystudovala dvě vysoké pedagogické školy, má dva syny; když přišli s udivenými otázkami jako ‚on je jako homosexuál, teplej?‘ a podobně, tak si je posadila a říká jim: ‚Pánové, v mém okolí je jeden, kterého máte rádi, jezdí sem každej rok…‘ a oni koukali: ‚Myslíš strejdu Vlastu?‘ No. A máte ho rádi? Máte. Vozí vám dárky? Vozí. Je úplně normální? Je. A to je přesně ono…“ A nebyl to jediný příklad, kdy herec působil jako „edukativní pomůcka“. Nevadí mu to: „A děcka už prostě mají jasno. Kolegyně říká: ‚Platíš daně. Platíš složenky. Lidi tě maj rádi. Děláš tohle a oni to prostě berou.‘ A je klid. Jsem edukativní pomůcka a nemám s tím problém.“

Kdo neměl buznu vedle sebe, nebyl „in“

Mnoho lidí se ho ptá, co si myslí o celkem mladém fenoménu „pansexuality“ nebo „nebinárních“ osob. „Já pořádně nevím, co na to odpovídat. Mně připadá, že dotyčný neví sám, co se sebou, a je vnitřně nevyrovnaný. Tak to hodí na kolej binární-nebinární a podobně. Jednu dobu bylo hrozně populární mít nejlepší kamarádku, která se jmenuje Karel... Kdo neměl buznu vedle sebe, nebyl ‚in‘. Jenže, co proboha znamená binární-nebinární? Tyjo, kde to jsme?“ vznáší řečnickou otázku muž, jemuž připadá zbytečné, že v tomto komplikovaném světě, kdy denně zažíváme covid, srážku vlaků a všechno možné, si to ještě někteří komplikují...

„Každopádně vždy říkám: Ať je každý, jaký je. Pokud je vnitřně vyrovnaný a je šťastný, tak ať to tak má. Pokud nekomplikuje život tomu druhému a společnosti,“ zní smířlivě. Ale poznamenává, že ovšem některé výstupy těchto lidí v televizi, v médiích, mu prostě nic nedávají. Nadměrná ventilace vždy neprospívá, možná jde o hledání identity nebo o formu coming outu, který byl mimo jiné letošním tématem festivalu Prague Pride. „Coming out je důležitý pro tu vnitřní pohodu, to bezesporu – ale asi to někdo fakt neumí pojmenovat. Třeba se opravdu hledají, třeba je tam nějaká vnitřní, nějaká ‚unfall‘ porucha a oni se hledají… To je jistě na složitější průzkum,“ přemýšlí.

On sám je v tomto ohledu úplně v pohodě: „Já jsem takhle šťastný. Děkuju bohu, že můžu dělat to, co dělám. A za lidi, které mám kolem sebe. A za to, že mě akceptují. Je mi takhle dobře, neměnil bych.“

Velmi ho ale mrzí, že naše společnost, konkrétně česká, nedělá kroky dopředu, ale spíže dozadu. „Nemluvím o Bělorusku a jiných ruských zemích, tam to jde opravdu mílovými kroky dozadu. Připadá mi, že i u nás spíše couváme…“ Vidí to například ve výrocích prezidenta vůči trans osobám? „Mně vadí Zeman jako osoba. Cokoli vypustí, nedokážu už vůči němu být milý... Už by na prezidentském křesle být neměl. Je mi líto, že to musím říci o našem panu prezidentovi, ale je lepší to říci, než: proboha – polkněte to!“

„Jsem pro tradiční rodinu“

Do politických debat se dostává jako jeden z asistentů poslankyně Hany Aulické Jírovcové (KSČM). Nesčetněkrát tak rozumovali na téma adopcí dětí a manželství pro stejnopohlavní páry.

Vlasta Vébr jako asistent s poslankyní Hanou Aulickou Jírovcovou