Po prosincovém vražedném řádění na Filozofické fakultě UK ministr vnitra Vít Rakušan i policejní prezident Martin Vondrášek opakovaně ujišťovali veřejnost, že nedošlo k žádnému pochybení ze strany policie a tragédii nešlo zabránit. Z kompletního vyšetřovacího spisu, s nímž se už mohli seznámit pozůstalí po obětech, ale i veřejnost díky textům MF Dnes, však plyne, že vrah vstoupil do budovy ve 13:23 hodin, pár minut po něm dorazilo šest policistů, ale zatímco se Kozák připravoval ve 4. patře na záchodech na zabíjení lidí, policisté prošli přízemí, nahlédli jen do prvního patra, dál jej nehledali a odešli. Co si ve světle nových informací má veřejnost o výrocích obou pánů myslet?

Ano, četl jsem skvělý článek kolegy Vaška Janouše, kterého považuji za nejlepšího investigativce v celé naší zemi. Zdá se, že z pohledu nových informací asi bylo možné přinejmenším zmírnit dopad řádění toho šíleného střelce. Policisté mohli udělat více a možná i mnohem více, to je jasné. Plně souhlasím s výrokem politologa Lukáše Valeše, který nedávno prohlásil, že „zřejmě největší chyba ministra i policie byla, že si ani na vteřinu nepřipustili sebemenší problém, a to při tak velkém zásahu. Přitom je normální, že se chyby dějí.“ To je podstata celého problému, je to naprosto přesné a ukázalo se to jako vskutku tragická chyba. Nechci si však hrát na soudce za každou cenu.

Proto také pro férovost připomenu vyjádření toho nejpovolanějších odborníka, kterého u nás máme, bývalého policisty, plukovníka Pavla Černého, který cvičí zásahovky po celém světě právě na zvládání podobných případů. Říká, že pro všechny, včetně policistů to byl obrovský šok, protože u nás nikdy k ničemu podobnému nedošlo. Doslova uvádí, že dokud se nějaká hrozná událost nestane poprvé, tak „na něco se prostě připravit nejde“. Upozorňuje, že teoreticky můžete nacvičovat nějakou mimořádnou událost, ale bez osobní zkušenosti to nikdy nebude úplné. Pavel Černý také radí, aby policisté vozili v autě dlouhou zbraň. V tomto případě citelně chyběla, když se šílenec producíroval po ochozu fakulty a paradoxně disponoval účinnější zbraní než policie.

Dobrá, ale jezdit se zásahovkou po Praze a přitom údajně pátrat po „sebevrahovi“, nevyklidit hlavní budovu Filozofické fakulty, spokojit se s nakouknutím do prvního patra, když jsou čtyři, to nejsou hrubé chyby ze strany policie?

Já jsem tím nechtěl ani v nejmenším omlouvat žádné chyby, rozhodně by to mělo být prošetřeno velmi důkladně, do detailu, kdo mohl co udělat a kdo zanedbal povinnosti, výcvik, znalosti, zkušenosti nebo „jen“ prostý selský rozum. Pro klid veřejnosti je to nutné a je nezbytné, aby veřejnost věděla přesně, jak to bylo a jaké důsledky jsou z toho vyvozovány. Zásadní je pro mě také to, jak se policie dokáže z této strašné události poučit. Jak změní výcvik, jak budou policisté proškoleni, od specialistů ze zásahovek po běžné pochůzkáře a jak budou vyzbrojeni. A jestli dokáže do výcviku zapojit i lidi s tak obrovskými zkušenostmi, jakými disponuje třeba Pavel Černý.

Tolik k zásahu samotnému. Dá se v souvislosti s tou obrovskou tragédií a následným trváním na bezchybnosti práce policie určit politickou odpovědnost?

Ta jednoznačně visí na ministrovi vnitra Vítovi Rakušanovi. Když znovu připomenu slova Lukáše Valeše, tak ministr si opravdu ani na vteřinu nepřipustil sebemenší problém, které se při tak velkém zásahu ale dějí běžně. A urputně trvá na tomtéž stále, což je až dechberoucí zabedněnost. On má být člověkem, který zná vývojové trendy v zahraničí a dokáže předvídat, jakým bezpečnostním rizikům můžeme v budoucnu čelit. Pokud to nedokáže, má si najít schopné lidi, kteří těmito znalostmi disponují. Jenže on namísto toho, aby se staral o bezpečnost lidí, zdokonaloval práci resortu a připravoval ho na vše zlé, co se kolem nás valí, tak se věnuje osekávání svobody slova, šmírování, šíření udavačských praktik a bojem proti nepohodlným politickým názorům. Už za to měl dávno rezignovat.

Jeho ujišťování krátce po tragické události, že ze strany policie bylo všechno v pořádku, byla jednoduše lež a vědělo to každé malé dítě. Protože jak to ve skutečnosti bylo, v té chvíli nikdo nemohl bez důkladného prošetření vědět – a to trvá měsíce a měsíce… Navíc komunikace jeho resortu s médii a veřejností byla po této tragédii otřesná. Nebudu popisovat jednu chybu za druhou, bylo by to snad na celou knihu. Kdo chce objektivně poznat, jak to má probíhat, může si prostudovat zahraniční případy, přístup tamních politiků, policistů a jejich komunikaci s médii, s veřejností, a pak to porovnat s činností a slovy našich bambulů.