Kdy jste byl naposled v Izraeli, kde jste se narodil?

Před několika týdny. Přiletěli jsme tam na Svátek stánků či sklizně Sukot. A ráno po posledním dni svátku, zhruba v půl sedmé narušily ticho v Jeruzalému nepříjemné zvuky. Šli jsme se podívat ven, co se děje a slyšeli zvuk raket. Byli jsme ve velmi ortodoxní jeruzalémské čtvrti Me’a Še’arim a nevěděli, co se děje. Ortodoxní Židé nemají mobily, rádia, nic takového. Koukali na mě, že možná vím, co se děje. Šel jsem zpátky do hotelu, přečetl si první nejasné zprávy, kontaktoval mou kamarádku novinářku a ptal se jí, co se děje. Ona říkala, že asi Hamás zaútočil na Izrael.

Tak jsem si pustil v televizi kanál Hamásu a také arabskou Al-Džazíru, která je dost jiná než její anglická verze. Viděli jsme mnohem více videí, než byly v tu dobu k mání širší veřejnosti. Viděl jsem zmrzačená těla židovských žen a mužů. Teroristy z Hamásu, jak běhají po ulicích Izraele, protože hranice byla otevřená. Viděl jsem věci, které jste pravděpodobně také už viděli. Jak skopávají Židy, skáčou po nich, bijí je a unášejí je nahé včetně dívek zpět do Gazy. Berou tam i děti, na které řvou. A normální civilisté v Gaze si to užívají.

Co bylo dál?

Když jsem vrátil na ulici a ortodoxní Židé se ptali, co se děje, řekl jsme jim to. Byli šokováni. A jejich první reakcí bylo, že se děje znovu to, co dříve v ulicích Kišiněvu, Varšavy, Berlína a mnoha dalších měst. Ostatně v Moldavsku jsem byl nedávno před tím, v Kišiněvu a městečku Markulešt, kde se narodila má matka a žili tam prarodiče. Tam se též děly hrozné věci. Nahá lidská těla tam také ležela na ulicích. Bylo to tak strašné, že mi o tom máma nikdy neřekla.

V té době patřilo Moldavsko do Rumunského království. Objevil jsem mnoho věcí, o kterých jsem nevěděl. Například, že Židy na tom území nezabíjeli nacisté, ale rumunští fašisté. To byli prý tak dobří zabijáci, že němečtí nacisté nechávali v částech východní Evropy tuhle špinavou práci na nich. A pak to vidíte znovu okolo Pásma Gazy. Večer v Jeruzalému byly vidět fronty turistů, jak se hrnou na spoj na letiště. S letenkami, bez letenek, klidně zaplatili tisíce dolarů, aby se dostali pryč.

Rozhodli jsme se zůstat a neúčastnit se toho spěchu a chaosu. Cítili jsme se s manželkou kvůli tomu špatně. Nechtěli jsme se toho účastnit. „Pojedeme se podívat na krásy Izraele, ale když se tam stane něco nebezpečného, je třeba zmizet.“ Tak to necítíme a zůstali jsme další dva týdny. To je v mé nové knize. Pětaosmdesát procent restaurací bylo zavřeno. Lidi se báli chodit i nakupovat do otevřených obchodů. Lidé přestali věřit ve vládu, armádu, a tak. Z našeho hotelu všichni zdrhli, dokonce i uprchlíci z Ukrajiny. Ti říkali, že Ukrajina je bezpečnější než Izrael. Bylo to bizarní, zavládla divná nálada.

Byl jste pak někde poblíž Pásma Gazy?

Ne, nebyl. Německý časopis Die Zeit po mně chtěl, abych udělal reportáž z komunity ortodoxních Židů, takže jsem jel mezi ně. Mají dost lidí, kteří jim píší z míst, jako je třeba Aškelon nebo Sderot. Chtěli něco jiného. Chtěli vědět, jak ortodoxní Židé, antisionisté, co neuznávají stát Izrael, uvažují. Takže jsme byli mezi nimi. Chovali se na antisionisty velmi dobře. Chodili do synagog a modlili se k Bohu, aby ochránil všechny Židy. Zapomněli na antisionismus a uvědomili si, že jsme všichni bratři a sestry. Chápu Die Zeit, nikdo totiž moc nepíše z této perspektivy.